První prezident, který by měl rád fotbal, hovoří o České televizi i MS v Kataru. Komu Karel Diviš fandí?

ROZHOVOR: Karel Diviš vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v oboru matematika a management a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nejprve získal magisterský titul v oboru ekonomie se specializací na kapitálové trhy a později doktorát z ekonomie. Už během studií pracoval, jako externí redaktor sportovní redakce České televize. Do toho založil firmu IDC-softwarehouse, jež vytvořila portál Letuska.cz. Kandidaturu na prezidenta oznámil v lednu tohoto roku.

Diviš se oproti ostatním kandidátům z posledních let liší svoji zálibou ve sportu. V mládí hrál fotbal a v České televizi dlouhá léta spolupracoval na fotbalovém pořadu Dohráno, moderoval i Studio, mistrovství světa z Jižní Afriky či pravidelný magazín o Bundeslize a Premier League, a kromě toho také například ZOH ve Vancouveru.

Jak sám říká, minimálně od doby ohlášení kandidatury na prezidenta takový rozhovor neposkytl. Vynechali jsme otázky týkající se prezidentské kandidatury a v obsáhlém povídaní jsme probrali sport, především pak fotbal. 

Došlo i na politiku, ale pouze ve sportovním kontextu.

Ke sportovní novinařině jste se dostal někdy kolem dvaceti let. To je poměrně brzy.

Já jsem od nějakých šesti let hrál závodně fotbal za Vagónku Česká Lípa. Když jsem šel na vysokou školu do Prahy, tak jsem získal angažmá v klubu, mimochodem dnes už neexistujícím, SK Břevnov. Pokud vím, tak tam kdysi začínal Patrik Berger. Hrál jsem tedy fotbal, ale pak během jednoho zimního turnaje v Holešovicích na hřišti Loko Vltavín jsem měl úraz hlavy. Trochu něco podobného jako měl Petr Čech, ale já naštěstí nebyl v úplně kritickém stavu. Byl jsem brankář a protihráč, když jsem se mu dostal pod nohy, mě zmrzlou kopačkou kopl přímo do hlavy, do nosu. Věděl jsem, že mám zlomený nos, vystřídal jsem. Myslel jsem, že bude vše v pořádku, ale nakonec se ukázalo, že mi způsobil otok mozku, a tím pádem se stalo, že mi lékaři z preventivních důvodů zakázali sportovat.

Mrzelo mě to. Během toho jsem studoval a rázem jsem ztratil velkou náplň svého volného času, protože tréninky byly třikrát týdně, do toho o víkendu zápas. A shodou okolností moje maminka pracovala v cestovní kanceláři v České Lípě u bratra Pavla Čapka, známého sportovního komentátora, který navíc chodil na gymnázium do třídy s manželem mojí tety. Slovo dalo slovo a já se jednoho dne ocitl na recepci na Kavčích horách. Pavel Čapek mě vyzvedl, bavil se se mnou o sportu a viděl, že zejména fotbalu rozumím. Do toho jsme hned jeli na Spartu, kde komentoval, takže jsem měl oči navrch hlavy a hned viděl, jak to všechno chodí. Pavel viděl, že k tomu mám, co říct a takto jsem se tam ocitl a později uchytil.

Takže můžete říct, že fotbal byl a možná i je velkou součástí vašeho života? S Českou Lípou jste si v dorostu zahrál i nejvyšší ligu. Takže jste určitě nějaké ambice i jako hráč musel mít.

Ano, v mladším dorostu jsme skutečně s Vagónkou hráli nejvyšší ligu. Ale upřímně, nebyli jsme moc dobří. Vždy jsme dostali sedmičku od Sparty, čtyřku od Dukly... Po roce jsme spadli dolů. Já v té době dokonce nebyl ani brankář číslo jedna. Byl jsem náhradník a spíše jsem chytal za béčko, které hrálo nějakou okresní soutěž. Ligový start v mladším dorostu mám pouze jeden, později, tedy ve starším dorostu, jsme hráli krajský přebor.

Byla to velká součást mého života. Odmalička jsem sledoval fotbal a sport. Dnes jsem nad tím přemýšlel a taková první věc, co si pamatuju, tak to je Mistrovství světa ve fotbale 1982 (Španělsko). To si skutečně vybavuji. Koukal jsem na to shodou okolností u toho manžela mojí tety, který chodil s Pavlem Čapkem na gympl do třídy. Uchvátilo mě to, chtěl jsem být brankář, přišlo mi zajímavé, že z těch jedenácti hráčů má jiný dres a zkrátka celkově ty jejich robinsonády a různé skvělé zákroky. Jistě, když jste střelec, tak máte slávu, ale ten brankář je specifický post. Odmalička jsem byl i trochu takový individualista, možná kvůli tomu, že jsem jedináček.

I vůdčí typ? Brankář musí organizovat hru.

Dalo by se to taky říct. Ale víte jak to je, říká se, že brankář a levé křídlo jsou blázni... Možná proto jsem chtěl být brankář. Tenkrát jsem obdivoval Toniho Schumachera. Můj strejda, který byl od osmašedesátého v západním Německu v Mnichově, mi jednou na Vánoce poslal dres se jmenovkou Toni Schumacher a západoněmecké rukavice. Když jsem v tom pak nastoupil, to si představte, v žáčcích někde v okresním přeboru, tak záviděli snad všichni a rozhodčí se mě dokonce chodili ptát, kde jsem to sehnal.

Někdy na přelomu tisíciletí jste studoval Matfyz i FSV, do toho pracoval v České televizi a pak i v České spořitelně... Poté jste ještě založil firmu. Jak se vůbec tohle všechno dá stíhat?

To bylo kuriózní.

Byl to rok 99, studoval jsem Matfyz i FSV současně a ještě do toho pracoval v České televizi. Říkal jsem si, že je to fajn, to mě baví. Ale přeci jen, když studujete dvě prestižní vysoké školy, tak jsem si taky říkal, že bych to vzdělání nechtěl jen tak zahodit. Chtěl jsem být třeba finanční poradce nebo pracovat jako například burzovní makléř. Na FSV jsme měli na cvičení Annu Dvořákovou, tímto ji zdravím. A ona mi řekla, že pracuje v České spořitelně a hledají tam analytika cenných papírů a je to vhodné i pro studenty, a že by se to dalo stíhat. Přihlásil jsem se, šel na pohovor a vzali mě. Ale v tu chvíli jsem vůbec netušil, že se jedná o práci na plný úvazek.

Šéfovi jsem na pohovoru o České televize nic neřekl. Druhý den práce v České spořitelně sem na chodbě potkal toho šéfa a on mi říká: Já sem vás viděl ráno v televizi, v Dobrém ránu, jste mi nic neříkal... Na to jsem mu odpověděl, že se na nic neptal. Přišla tak otázka, jak to budu stíhat. Já dělal většinou ranní vysílaní, které bylo od šesti do osmi a pracovní doba v té spořitelně byla zhruba od devíti, takže to jsem stíhal a šéf to respektoval.

Ale asi po čtrnácti dnech měla do České spořitelny přijet natáčet TV Nova s někým z našich burzovních makléřů, protože se něco dělo na kapitálových trzích. Já jsem seděl v tom backofficu jako analytik cenných papírů, ale všichni makléři byli zrovna v tu chvíli někde nemocní nebo pryč. Šéf zavolal, že ten rozhovor musí udělat někdo z analytiků z backofficu. Do toho byla pryč i kolegyně, asi byla na obědě. Šéf mi tak oznámil, že to musím vzít já... Říkám: Nezlobte se, jede sem Standa Brunclík, to asi nejde, teď tady budu za Českou spořitelnu mluvit o tom, co se děje na kapitálovém trhu v Americe a večer nebo zítra, budu na České televizi dělat sportovní zprávy, Standa mě navíc zná. Kolegyně se naštěstí vrátila z oběda, takže to vzala. Ale chvíli jsem teda myslel, že se budu muset schovat do skříně. To byly takové úsměvné historky. Nakonec jsem tam vydržel zhruba pět měsíců. Jak jsem viděl americké technologické tituly, že jdou nahoru, říkal jsem si, že o tom přece nebudu jen psát, ale založil jsem raději s kamarádem IT firmu.

Na Matfyzu i FSV jste si o fotbale, potažmo o sportu, pravděpodobně se svými spolužáky moc nepohovořil, že?

To je pravda. Ale třeba paradoxně na Matfyzu byl jeden profesor a profesorka, kteří to se mnou řešili poměrně často. Přitom byste si řekl, že tam sport nikoho nezajímá. Někdy se mě mimo vyučování ptali, jak třeba vidím některé zápasy a podobně. Asi bych to neměl prozrazovat, ale jednou sem přišel na zkoušku a bylo to ráno poté, co Češi vyhráli v Naganu semifinále nad Kanadou. Já měl zkoušku, nebudu raději říkat předmět, a samozřejmě jsem se do rána koukal, takže jsem byl totálně nevyspalý. Taky jsem se nestihl učit, jelikož jsem většinou studoval přes noc a tohle zkrátka nešlo, to byl tak velký sportovní zážitek...

V devět nebo v půl deváté jsem měl zkoušku a profesor se mě ptá: Tak co, pane Diviši, koukal jste? Odpověděl jsem, že jasně. Profesor na mě: Já taky, to je bomba, že ano... Bude vám dnes stačit dvojka? Napsal to do indexu a začali jsme se bavit už jen o Naganu.

Další historku mám s paní profesorkou. Ta také věděla, že chodím do televize. Když jsem měl od rána vysílaní, tak jsem vstával ve 4:50, v osm to končilo a v devět jsem měl být na přednášce. Dost často jsem tam usínal. Jednou se na mě ta profesorka podívala, dodnes to nechápu, já nevěděl, co se děje...  Ona řekla: Pan Diviš tohle nepotřebuje, ten bude jednou jezdit ve Ferrari. Víte co, on je unavenej, já taky, tak jdeme domů!

Takže pár lidí mi tam fandilo, kolegy to moc nezajímalo.

Vás ale matematika asi kompletně nepohltila, jako třeba spolužáky.

Mě matematika velmi bavila a dodnes mě baví. Bavili mě takové ty praktické předměty, jako například analýza časových řad, pravděpodobnost a statistika, méně už ty hodně teoretické - algebra, matematická analýza, kde to byla samá věta, důkaz, věta, důkaz a člověk si to nedokázal tolik představit, to mě nebavilo. Ale byly tam předměty, které mi vyloženě sedly a bavily mě. Viděl jsem v tom to praktické využití, přesně ty časové řady, to jsem se připravoval na to, že jednou budu burzovní makléř nebo analytik. 

Bylo to ale velmi těžké a proto jsem do toho studoval FSV, ekonomii, to mi bylo bližší. Využil jsem to pak i v podnikání. Na FSV jsme se o tom sportu bavili víc. 

Karel Diviš. Zdroj: PrahaIN.cz

Matematika se dá využít i ve fotbale. Týmy si dnes bez datových analýz ani neškrtnou. Podívejte se na MS, do semifinále postoupilo Chorvatsko a Maroko, oba týmy volily spíš defenzivní taktiku. Takže tam hrají velkou roli právě i ta matematická data. 

Asi si budete pamatovat výrok našeho slavného trenéra Karla Brücknera: Analýzu házím do koše. Na tom kus pravdy je. Ale z dnešního pohledu je tato teze už jednoznačně překonaná a přežitá. Vemte si, když vidíte hráče během tréninku, ale i zápasu, když sundají trička a mají na sobě takové ty chlapské podprsenky, tak laik třeba neví, že je to měřič všech těch údajů. Telemetrie, která se rozvíjí i v medicíně. Pamatuji si, když jsem chodil na výběrové gymnázium F. X. Šaldy do Liberce, kde byla krajská třída se zaměřením na matematiku a fyziku. Paní profesorka Slezáková o tom fotbalu už tehdy mluvila: Víte, kolik je ve fotbale nekonečně možností přihrávek, to je ta kombinatorika? Víte, kolik tam může nastat situací, to se ani nedá spočítat. Ale kdyby nějací trenéři měli data a počítače... Tak tohle už říkala na střední škole. A vlastně vystihla i tu podstatu, proč fotbal všichni jako fanoušci milujeme, protože se nikdy nedá nic předpovídat, vidíme to na mistrovství světa.

Když jsme u světového šampionátu. S Českou televizí jste spolupracoval na mnoha akcích. Třeba právě na fotbalovém MS 2010 v JAR. 

Na celou práci v ČT vzpomínám skvěle. To by bylo na hodiny povídání, těch zážitků je opravdu hodně. Co se týká toho mistrovství, dostali jsme na starosti přípravu celého vysílání ve studiu. Byli jsme tam tři moderátoři - já, Vlasta Vlášek a David Kozohorský. V tu chvíli ovlivníte některé věci, tedy například jaké hosty si pozvete, nebo o čem se budete bavit před zápasem. O poločase a po utkání to už samozřejmě závisí na tom, co se dělo na hřišti. 

Na jeden zápas se mi povedlo, přes Pepu Němce, sehnat méně známého Brazilce Sampaia, jehož jméno příliš lidem nic neřeklo. Ani nám, ale my najednou zjistili, že hrál za Brazílii finále MS 1998 proti domácí Francii. To bylo, jak brazilský Ronaldo zkolaboval před zápasem a málem nemohl nastoupit. Sampaio se rozpovídal o tom, jak to vlastně s Ronaldem celé bylo. Že najednou přišli na hotel, Ronalda viděli s pěnou u pusy, a vypadalo to, že je vyloučené, aby finále mohl hrát. Na stadion přesto dorazil, a třebaže mu doktoři nedoporučili hrát, stejně hrál. To jsou takové překvapivé momenty v přímém přenosu, které zažijete párkrát za život.

Zmíníte ještě některé zážitky?

Měl jsem možnost dělat rozhovor jeden na jednoho s basketbalistou Kobe Bryantem při MS ve streetballu, když on začínal svoji slavnou kariéru v NBA. Nebo třeba Eva Němcová, slavná česká basketbalistka, v přímém přenosu ve studiu oznámila konec reprezentační kariéry, rozbrečela se mi ve vysílání. Nebo Pavel Nedvěd, který nemohl hrát finále Ligy mistrů kvůli žluté kartě, tak jsme mu pustili záběr, který do té doby neviděl. Seděl ve studiu a říkal: Tohle jsem nikdy neviděl, to mi nikdo nikdy nepustil. Taky měl slzy na krajíčku, protože se mu ještě víc potvrdilo, že tu žlutou kartu v semifinále opravdu dostat nemusel. To je takové kouzlo živých přenosů, kde zažijete něco, z čeho vám běhá mráz po zádech. V tu chvíli nevíte jak se chovat, ale vždycky jsme to nějak ustáli. 

Z České televize rok 2000... Zdroj: Archiv Karla Diviše, se svolením 

Fyzicky i psychicky náročná práce. Prý jste při olympiádě v Sydney nespal 36 hodin, když jste pomáhal zařizovat studio ČT.

Ano, ale to jsem právě ještě nemoderoval, jako třeba později ve Vancouveru. Tohle byl rok 2000 a hlavní moderátor Robert Záruba si mě vybral jako takového asistenta, který zařizoval vše, co je potřeba. Taková pravá ruka, bez které to nešlo dělat. Celou noc jsme nějak vysílali, v Sydney byl časový posun. Třeba Ruda Kraj tam boxoval, šel jsem namluvit takzvaný flash příspěvek, třeba třicet sekund a já během toho usnul. Bylo to tak kritické, že mi řekli: ono to jde až za půl hodiny, lehni si na koberec, klimbni si na deset minut a bude to dobrý. 

Tu noc jsme nějak zvládli a já si naivně myslel, že půjdu domů. Ale jak všichni byli v Sydney, tak bylo málo redaktorů, najednou se ukázalo, že nikdo nemůže jet na domácí sporty. Dopoledne hrála přípravu, tuším, Viktorka Žižkov. Odpoledne byl zas hokej, to bylo strašné... No, a večer jsme znovu vysílali. Takže nakonec z toho bylo s mini klimbnutím u Rudy Kraje, šestatřicet hodin v kuse. Když pak celá olympiáda skončila, tak se celý ansábl pražského studia sešel a bylo to skvělé. Žádný bujarý večírek, nešlo tam ani o alkohol. Ale byla tam opravdu skvělá atmosféra. 

A jak se vám líbí momentální tvorba České televize? Sportovní i obecně.

Já teď nemám moc času sledovat televizi. Řekl bych, že i letošní šampionát ve fotbale sleduju nejméně od roku 1982. Vždy jsem prakticky sledoval většinu zápasů. Tahle doba je dávno pryč. Co se týká České televize a sportu, tak je poznamenaná tím, že hlavní sporty odchází na komerční televize. To je v pořádku, je to světový trend a také je neudržitelné, aby to bylo na veřejnoprávní televizi. 

Co se týká celkového vysílání. Zejména v posledních týdnech to asi nechci hodnotit. Já těch lidí, kteří tam pracují, znám spoustu. Tohle myslím, že je v pořádku, jsou to slušní lidé. Ale zejména v posledních týdnech, některé věci, které se týkaly i mě, ale i jiných věcí nebo předtím třeba covidu, tak si myslím, že nebyly úplně tak, jak by být měly

Nepochopitelně rušno bylo v posledních týdnech kolem Pavla Čapka. Ten v telefonické soutěži během studia MS odpověděl divačce: „No, no... Na ženu velmi kvalitní hodnocení.“ Začal obrovský lynč, spousta lidí říkala, že Pavel Čapek je šovinista. Co tomu říkáte? 

Musím říct, že Pavel Čapek je můj obrovský kamarád. Je to strašně fajn člověk, mám ho velmi rád. Stýkáme se i soukromě, když to čas dovolí, chodíme hrát volejbal i tenis. Proto je to těžké hodnotit. Co však můžu říct jistojistě, je to, že Pavel to rozhodně nemyslel zle, nebo že by měl něco proti ženám. V žádném případě to není šovinista. On má někdy tu smůlu, že to řekne tak, jak mu to přijde na jazyk. Kdo chce psa bíti, hůl si vždy najde. Určitě ho to mrzí, že se z toho udělala taková kauza. Žádný zlý úmysl v tom určitě nebyl, vyjede to z pusy a už s tím nic neuděláte. 

Kontroverze je okolo celého turnaje v Kataru.

Ano, že je FIFA zkorumpovaná organizace, to ví každý. Jak vznikalo to pořadatelství... To, že tam umírali dělníci a mistrovství tam nemá, co dělat, a taky je to celkově pro fanoušky nedostupné, opět jasná věc. Jednou se to tak rozhodlo a z druhé strany teď politici křičí, že tam to mistrovství být nemělo, zamezit tomu mohli. Alibisticky teď říkat, že tam nemělo být... To je opravdu alibistické

Jak říká můj bývalý kolega a kamarád Míra Bosák: To mistrovství tam nikdy nepatřilo a nepatří. Ale odsuzovat fotbalisty, to by skutečně všichni museli říct, my nenastoupíme, to je asi nereálné. Je to obrovský byznys, hráči mají sponzorské smlouvy... Je to nešťastné, ale ty hráče bych z toho nevinil, je to jejich živobytí. Celý problém byl na začátku. Za to nemohla jen FIFA, ale i všechny fotbalové státy a politici světa, kteří, kdyby chtěli, tak tomu mohli zamezit.

Jaromír Bosák ale taky říkal, že ho mrzí, že hvězdy jako Ronaldo a Messi už před dobou neřekli: Hoši bez nás, my tam nepojedeme. Podle něj by se s tím pak ještě třeba dalo něco dělat. Vy si myslíte, že by bojkot těchto hvězd opravdu mohl změnit místo šampionátu?

Třeba ano. Kdyby takové dvě hvězdy vystoupily, tak by to určitě mělo větší váhu, než kdyby to řekl někdo z Horní Dolní či méně známý hráč z méně fotbalově známé země. To by určitě nějakou váhu mělo. Ale stejně si asi myslím, že by Ronaldo a Messi nebyli víc než FIFA a katarské peníze. 

Určitě se shodneme, že politika a sport k sobě patří. Vadí, nevadí?

Jednoznačně patří. Vadí, nevadí... Je to obrovský showbyznys, který generuje peníze. Proto když se někdo podivuje nad tím, že ten hráč, ať už jakéhokoliv sportu, bere více než lékař nebo učitel, tak vám to na jednu stranu může přijít nefér. Z druhé strany jsem do toho profi sportu trochu nakoukl, tak bych doporučil, když někdo říká, že fotbalisté simulují a jsou to panenky, ať si zkusí odehrát třeba až šedesát zápasů za rok. To je minimálně každý šestý den běhání naplno dvanáct, třináct, čtrnáct kilometrů. Je to tvrdé. Dnes jsou to gladiátorské hry. Ve starém Římě někteří zemřeli, někteří byli obětováni, někteří měli obrovské bohatství. Mně to gladiátorské hry opravdu připomíná. 

I tenkrát v tom starém Římě na to byli navázáni politici a ta smetánka. 

Karel Diviš. Zdroj: PrahaIN.cz

Když se bavíme o těch penězích, dostává Národní sportovní agentura od vlády dostatečné peníze na sport? Příští rok bude rozpočet ještě nižší. 

Já si především myslím, když už stát něco financuje, tak by to měl být především sport pro všechny, tedy rekreační. Samozřejmě může pomoci i vrcholovému sportu, ale především mládežnickému...

Do toho vám skočím. To snížení rozpočtu na příští rok by se prý mládeže dotknout nemělo. Jenom infrastruktury a tak dále...

Ale abyste vychoval sportovce, kvalitního reprezentanta, i ten psychologický faktor, jestli trénujete v polorozpadlé hale nebo na novém hřišti, je znát. Člověk si někdy řekne, že složité podmínky mohou sportovce vybudit. Často se říká, že když je někdo z chudého slamu, někde z Afriky či brazilské favely, může to hráče více motivovat. My jsme ale trochu jinde. Ten vrcholový sport by si na sebe měl vydělat z důvodů, o kterých jsem mluvil: sponzoři, peníze a tak dále. Ale musí se vyjít z toho podhoubí mládeže i sportu pro všechny. Stát by tam měl peníze jednoznačně dávat. Je to prevence zdraví, můžete snižovat výdaje na civilizační nemoci, ať už je to cholesterol či obezita, špatný krevní oběh a tak dále. Stát by měl sport podporovat v té rovině pro všechny. 

Ale na otázku, jestli těch peněz je hodně nebo málo, to nevím. Nemám k dispozici žádnou analýzu. Řekl bych něco, co nemám podložené. V obecné rovině, čím víc na sport půjde do správných projektů, státní rozpočet na tom může i vydělat. Ale zase je tu otázka, zda jdou  peníze vždy tam, kam mají...

Myslíte, že může být výhoda, ať už kandidáta, či potencionálního prezidenta, že má rád sport a především fotbal?

Já myslím, že jednoznačně ano. Pokud máte rád a sport, sportoval jste na jakékoliv úrovni a jste aktivní sportovec, což já jsem, tak se musí naučit prohrávat i vyhrávat. Někdy je to těžké. Viděli jsme plačícího Ronalda, jak odcházel do kabiny, bylo mi ho líto. Někdy je to těžké. Unést emoce na hřišti, když třeba cítíte velkou nespravedlnost. Víte, že toho rozhodčího nemůžete pokopat či zbít, protože byste byl vyloučen.

Mně se v kandidatuře na prezidenta stalo něco podobného. Cítím tady nerovné podmínky pro volby. Cítím určitou nespravedlnost, že jsem byl dočasně vyloučen z prezidentských kandidátů. Je to jako ve sportu, já jsem si dobře vědom, že tuto bitvu můžu vyhrát i prohrát, jsem připraven na obě varianty. Někdo říká, že brečím, že to neumím unést. Tak to není. Pokud chcete být dobrým prezidentem či dobrým hráčem, tak můžete brečet, až to skončí. Dokud ale neskončí zápas, poslední minuta, poslední fiftýn, tak musíte bojovat. I když je proti vám rozhodčí, protihráči, musíte zvolit cestu, abyste se férovými prostředky pokusil vyhrát. Já jsem bojovník, i tohle mi sport dal.

Prozradíte, komu ve fotbale fandíte?

Pokud samozřejmě nehrají Češi, tak odmalička fandím Brazilcům. A jako záložní tým mám Itálii. Brazilci jsou jasní, když já vyrůstal, tak ten styl fotbalu, který předváděli, to byla pastva pro oči. A dodnes to tak je, ačkoli nešťastně vypadli s Chorvaty. A Italové sice za mého dětství hráli catenaccio a takový divný, nekoukatelný fotbal, ale mě na tom bavilo to italské herectví. Vůle vyhrát všemi dostupnými, někdy i nedostupnými prostředky. Vždy ten míč nějak do brány dokopali. 

A na klubové úrovni?

V české lize to je jasné, to jsou moji klokani, Bohemka. Ve světě Real Madrid. 

Do Ďolíčku chodíte?

Nemám na to čas. Já jsem ale takový fajnšmekr, na tom stadionu je vždy atmosféra skvělá, zažil jsem toho hodně i jako redaktor, ale nejraději koukám na fotbal sám a doma. Máte tam spoustu kamer, spoustu záběrů, baví mě rozbory ve studiu, baví mě komentátor. Jsem fotbalový fajnšmekr a nejraději se dívám sám, když mi do toho nikdo nekecá. Na stadiony chodím relativně málo.

Natipujete pořadí české ligy?

První trojka bude jasná, teď v jakém pořadí... Zajímavá tipovačka:

1. Slavia 

2. Plzeň 

3. Sparta

A mistrovství světa? (pozn. red.: rozhovor vznikal před semifinále) 

Chorvatsko s Argentinou, to je na vážkách. Ve finále bych řekl, že by mohlo být Maroko, ale teď je otázka, s kým to bude... Mistrem světa ale podle mě bude někdo z dvojice Argentina - Chorvatsko.