Ve 27 letech toho nechal. Fotbalista Klobása nejen o tom, co kamery nikdy neuvidí…

ROZHOVOR Stanislav Klobása je bývalý profesionální fotbalista a reprezentant do jedenadvaceti let, v naší nejvyšší soutěži má pětadvacet startů. Stopu udělal především ve druhé lize, kde se v dresu Jihlavy stal i nejlepším střelcem soutěže. Byl dokonce vyhlášen jako druhý nejlepší sportovec kraje Vysočina za rok 2020. Profesionální kariéru ukončil před rokem. Ve dvaceti sedmi letech.

Stanislav Klobása měl jako hrotový útočník nevídaný čich na góly. V některých fázích mohl připomínat kanonýra typu Davida Lafaty. Jednoduše věděl, kde má stát. Odchovanec Mladé Boleslavi patřil mezi přední hráče ročníku 1994.

V juniorské lize zářil a skóroval. V Mladé Boleslavi se ale do hlavního týmu naplno nepropracoval.

Celkově zde odehrál pětadvacet zápasů a síť rozvlnil pětkrát. Může se však pyšnit prvenstvím ve statistice vstřelených gólů na zápas v sezóně 2014/2015. Za boleslavský celek nastoupil v posledních dvou utkáních v sezóně a v obou se prosadil. Tehdy mu bylo jedenadvacet let.

První šestka hráčů ve vstřelených brankách na zápas v sezóně 2014/2015. Zdroj: Fortuna liga

Mnohem větší stopu zanechal v druholigové Jihlavě. Zde odehrál šedesát jedna zápasů a prosadil se osmadvacetkrát. Na sezónu 2019/2020, kdy Klobása nasázel sedmnáct gólů, na Vysočině vzpomínají dodnes. Rok poté se mu už tolik nedařilo, rovněž ho trápila častá zranění. Sedmadvacetiletý fotbalista a někdejší reprezentant do jedenadvaceti let si ujasnil priority. A přednost dostala rodina a zaměstnání.

Poslední trenér, který ho vedl, byl Aleš Křeček.

„Standy si v první řadě moc vážím jako člověka. Pak samozřejmě i jako hráče, který něco dokázal, protože se nějakou dobu držel na profi úrovni. Musím k tomu dodat slovo ale, protože na to, jak měl neuvěřitelný cit pro střílení gólů, to je totiž věc, která se nedá natrénovat, měl to třeba David Lafata, tak si myslím, že to mohl dotáhnout na úplně ten největší vrchol.

Bohužel to z velké většiny souvisí se zraněními, se kterými se potýkal. Jeho poslední sezónu v profi fotbale, kdy jsem ho vedl, téměř celou laboroval se zraněními. Často začínal s tréninkem od nuly, pak zase vypadl. Myslím, že ho to už dost deptalo. Měli jsme i mladé mužstvo, působil v roli velmi důležitého mentora v kabině. I když na hřišti nebyl, tak plnil důležitou roli, pomáhal mladým,“ zavzpomínal pro PrahaIN.cz Aleš Křeček. 

„Znal jsem ho už předtím jako soupeře, na kterého jsme se připravovali, a téměř vždy nám dal gól, bylo těžké ho hlídat. Proto jsem byl rád, že jsem ho měl v týmu. Přiznám se, že jsem se ho snažil přesvědčit, kamarádsky s ním mluvit, aby ještě přehodnotil svůj konec kariéry,“ dodává někdejší trenér Zlína, Brna či Jihlavy.

Po ukončení profi kariéry v sedmadvaceti letech si Stanislav Klobása zahrál krátce v nižší rakouské soutěži a v divizních Neratovicích, aby zahlásil návrat do třetí třídy na Mělnicku do týmu, kde hraje dodnes se svým otcem. Se známými osobnostmi kope také za tým Real Top Praha.

Jaké je každodenní docházení do práce, kde není fotbalová kabina a zelený pažit?

Ze začátku to bylo těžké. Nevěděl jsem, jaké zaměstnání budu dělat. Teď pracuji šestým měsícem ve Foru Karlín na ekonomickém oddělení a starám se o servis lidí. Musím říct, že mě to baví, každý den jiná práce, není to žádný stereotyp.

Profi kariéru jsi ukončil na konci sezóny minulého roku v druholigové Jihlavě. Jaké bylo rozhodování?

Přelom nastal, když jsem se zamotal do takového bludného kruhu z okresního přeboru. Šel jsem ze zranění do zranění. To mě trénoval Aleš Křeček, snažilo se mi pomoct tolik lidí. Ale vůbec to nešlo, nešlo mi to ani v hlavě. Třeba pondělí, úterý jsem odtrénoval, ale ve středu už to nešlo. Takhle se to motalo třeba tři měsíce v kuse. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tělo asi říká stop. Sám jsem tomu podlehl, ale teď už bych to určitě neudělal. Teď jsem dozrál do stavu, že bych raději hrál dalších deset let alespoň nějak, než docházet každý den do práce. 

Když jsi končil, říkal jsi, že přednost dostává práce na rodinném statku.

Ano, tam jsem fungoval. Nějak to šlo, ale musel jsem skončit. Do toho jsem hrál ještě divizi v Neratovicích a ta práce byla tak náročná, že to nešlo skloubit ani s tím divizním fotbalem. Nestíhal jsem trénovat, nějaké kilčo navíc jsem nabral a pak jsem zjišťoval, že jsem šest dní v týdnu spíše nasr... než šťastný. Udělal jsem radikální změnu ve všem. Odešel jsem hrát do Ovčár, změnil jsem práci, za kterou jsem moc rád, a baví mě. 

Ještě před Neratovicemi jsi odešel hrát rakouskou nižší soutěž do ASKÖ Pregarten. Tam jsi ale byl jenom měsíc, co se stalo?

Byla to čtvrtá liga, ale i ta je opravdu dost kvalitní. Do té čtvrté odchází hráči, kteří si chtějí zatrénovat, zahrát a dostat za to slušné peníze. Líbilo se mi tam, odehrál jsem tři zápasy, dal tři góly. Pak tam ale byly věci, co byly nepříjemné a nechci je rozebírat. V těchto soutěžích mohou hrát pouze dva cizinci, my tam byli čtyři. Pak mi řekli, že se budeme točit, ale pro mě to bylo daleko, jezdil jsem čtyři hodiny na trénink. Bylo to super z hlediska financí, ale vědět, že budeš trénovat čtrnáct dní a hrát třeba až třetí týden, to se člověku úplně nechce.

A konečně k návratu do Sokol Ovčáry, kde v týmu hraješ i se svým otcem. Jak vlastně vypadá třetí třída na Mělnicku?

Třetí třída, to už dělají chlapi s láskou. Musím říct, že tam není žádná moje generace. Všechno to hrají vysloužilci, kteří v minulosti hráli vyšší soutěže. Jsou to opravdu fotbalisti. V okrese Mělník je dost výborných fotbalistů, ale čas nezastavíme.

Hodně týmů na vesnicích má problém s docházkou. Bojím se, že ty kluby budou uvadat. Nevím, co lidé jiného chtějí, fotbal je jeden z nejlevnějších sportů a jít se proběhnout aspoň v okresní soutěži je super. Fotbal uvadá celkově, řeší se vážnější věci jako elektřina a inflace. Já ale doufám, že si lidé najdou čas i na sport. Je to potřeba.

Kromě Ovčár, Klobása kope i za charitativní tým Real Top Praha. Třeba s Jakubem Kohákem... Zdroj: Archiv Stanislava Klobásy

Viděl jsem, že si na internetu kritizoval rozhodčí právě ve třetí třídě na Mělnicku, dějou se „zářezy“ často?

Ne, to bylo asi v emocích. Já jsem taková horká hlava, která nerada prohrává, to jsem měl vždy. Já to řeknu jinak: buďme rádi, že nějací rozhodčí vůbec jsou. Je to lepší, než když to musí pískat nějaký fanoušek. Rozhodčím se to někdy nepovede, někdy to tak má být, někdy tam třeba mají kamaráda. Nechci v tom hledat něco špatného. 

My jako Ovčáry hrajeme lepší střed tabulky, jsme čtvrtí, pátí. Nemáme vůbec žádné ambice postoupit, každý zápas si jdeme užít a dát si pivko. Vůbec to nehrotíme. Občas se nějaký zápas třeba pískne proti nám, ale zase minule to bylo v náš prospěch. 

A jak vnímáš celkově český fotbal? Dosahuje kýženého očištění?

Je to strašně těžké říct. Když jsem teď viděl zápas mezi Bohemkou a Slavií. Ale myslím, že zrovna rozhodčí Klíma je férový, pískal mě v několika zápasech. Oni tam na videu něco vidí, jako ta penalta na Jurečku, Tonda Křapka tam vytvořil loktem nějakou intenzitu. Oni si to obhájí, pak rozhodne komise. Na druhou stranu myslím, že rozhodčí jdou dobrou cestou. Teď jsem byl rád, že derby pískal pan Zelinka, který si myslím, že je náš top rozhodčí. Jsem rád, že nebrali Němce, Poláky nebo jiné cizince. Tyhle zápasy by měli pískat sudí z Česka.

A ty jsi v profi kariéře zažil zápasy, kde byla viditelně nakloněná rovina?

Na profi úrovni jsem toho tolik extra špatného nezažil. Jeden zápas ve Vanďáku (Varnsdorf), to smrdělo už před zápasem, kdy nám bylo řečeno, jak to utkání dopadne a co se zhruba bude dít. Bohužel to opravdu tak bylo.

Největší zklamání byla baráž o první ligu v Jihlavě za pana trenéra Kučery. S odstupem času si asi říkám, že to tak mělo být. Už se na nikoho nezlobím a kvůli fotbalu už vůbec ne, mám manželku a tři děti, takže jsem šťastný za rodinu. Fotbal někdy radost dělá, někdy zase ne. Ale zrovna v tý baráži mezi Karvinou a Jihlavou to byl opravdu velký zářez. Ale to už je tak dlouho, že to ani nebolí. Ano, mohl jsem si třeba ještě zahrát ligu, ale na druhou stranu jsme nepostoupili a další sezónu jsem byl nejlepší střelec druhé ligy. Nakloněná rovina tam ale bohužel byla. 

Poznámka redakce: Komise rozhodčích Fotbalové asociace ČR v červnu 2019 (krátce po baráži) uznala, že rozhodčí v obou zápasech baráže o účast v první lize mezi Jihlavou a Karvinou výrazně poškodili Jihlavu. Sudí obou utkání Martin Nenadál a Milan Matějček obdrželi tresty, další rok nepískali na profesionální úrovni.  „Milan Matějček a Martin Nenadál se v obou utkáních Jihlavy s Karvinou dopustili pochybení, které zřejmě měly za následek, že Jihlava nepostoupila do první ligy,“ řekl tehdy místopředseda komise rozhodčích Martin Wilczek. „Je nám líto, k čemu došlo. Byli jsme stoprocentně přesvědčeni, že delegace, kterou jsme zvolili na baráž, je správná, že se rozhodčí nedopustí takových chyb, kterých se dopustili,“ dodal tehdejší šéf komise rozhodčích Jozef Chovanec.

V tvé životní sezóně jsi dal sedmnáct branek za Jihlavu a byl vyhlášen druhým nejlepším sportovcem Vysočiny. Do jaké míry byl u tebe fotbal o hlavě? U útočníka je to ještě znatelnější, trefíš se jednou a už to jde samo.

V té sezóně se sedmnácti góly jsem měl výsostné postavení od trenérů, především Radima Kučery. Trenéři mi všechno připravili, kondici jsem naháněl s kondičákem, kluci se trápili na tartanu, já měl svoje vlastní tréninky. Všechno podřídili tomu, abych zůstal zdravý. To se povedlo, proto ta sezóna byla, jaká byla.

Další sezónu nás vedl Aleš Křeček, a to se nedá příliš hodnotit. Bylo to hodně o hlavě, ale já si v prvním zápase natrhl břišní sval. To bylo pak dlouhé léčení. Nevím, kolik jsem přesně za pana Křečka odehrál zápasů, ale nebylo to moc a v základu jsem hrál párkrát. Ta sezóna byla celkově špatná, ale i přesto mi Jihlava nabízela prodloužení. Já byl ale rozhodnutý, že s profi kariérou končím a jdu do Rakouska. Toho zpětně lituji. 

Pokud nepočítám Varnsdorf, tak mám pocit, že po přestupu do Jihlavy jsi odešel poprvé daleko od svého domova. Jsi odchovanec Mladé Boleslavi, narodil jsi se v Brandýse, takže všechno kousek.

Jak se to vezme. Já se v Jihlavě od prvního domácího zápasu cítil jako doma. Tam byla obrovská podpora lidí, to jsem nikde neměl. Ačkoli teda i v Mladé Boleslavi, tím jak jsem byl odchovanec, tak myslím, že kotel mě měl docela rád. Ale v Jihlavě to bylo opravdu extrémní. S klukama z kotle jsem chodil i na kafe. V Jihlavě to bylo úžasné. O ten život fotbalisty jsem přišel a teď toho lituji, rád bych si ho v Jihlavě prodloužil, když byla možnost, teď už není. 

V Jihlavě jsem se nikdy necítil daleko od domova. Bylo to skvělé, já tam spal třeba jednou týdně, jinak jsem dojížděl domu. Měl jsem dva úžasné domovy. Jihlavě a fanouškům chci poděkovat za ty tři strávené roky, byla to jízda. 

Posuneme se zpět do Mladé Boleslavi. Nevím, jestli to víš, ale máš prvenství ze sezóny 2014/2015 ve statistice vstřelených gólů na zápas v nejvyšší soutěži, za tebou se nachází třeba i David Lafata. Nastoupil jsi k posledním dvěma zápasům v lize a dvakrát ses prosadil. Neříkal sis pak, že máš další rok jisté místo v základu?

Že bych čekal jisté místo v základní sestavě, tak to vůbec ne. Už si přesně nepamatuji, jak to bylo, ale bylo tam mnoho útočníků. Michal Ďuriš, můj skvělý kamarád, se kterým jsem pořád ve spojení. Byl takový můj mentor, hodně mi pomáhal, především psychicky. Myslím, že z útočníků tam byl i Tomáš Wágner, možná i Lukáš Magera. Zkrátka všichni byli dobří, Boleslav hrála top pětku o evropské poháry. Pro mě byl každý trénink zážitkem, tam byli hráči jako Jirka Štajner nebo David Jarolím. Odkopali x zápasů v Bundeslize a já s nima měl možnost trénovat. Já kluk z malé vesničky z Ovčár, kdyby mi tohle jako malému někdo řekl, nevěřil bych. Celou svoji kariéru beru jako velké dobrodružství. 

O té sezóně, co jsi mluvil, naskočil jsem na Slovácku, protože Tomáš Wágner se zranil o poločase a jiný útočník tam nebyl. Jeli jsme do Uherského Hradiště v pochroumané sestavě, potřebovali jsme bod, který jsme nakonec urvali. Pak jsme hráli zrovna s Jihlavou, zvítězili jsme a oslavili předkolo Evropské ligy. Další sezónu byla krátká dovolená. Hráli jsme předkolo se Strømsgodsetem, ale v tu chvíli jsem to asi sám nezvládl, bylo toho na mě moc. Nepostoupili jsme a já začínal ztrácet jistotu vytížení. Trénoval pan Jarolím a zkrátka tam byli lepší fotbalisté.

A co osudoví trenéři tvé kariéry?

Každý trenér měl něco. Mám několik skvělých trenérů, se kterými jsem pořád v kontaktu, a byli pro mě top. To je Martin Svědík, který momentálně trénuje Slovácko a drží je na špici, lépe to snad ani nejde. Pak také pan Kučera, který je momentálně v Polsku a přeji mu to nejlepší. Když to přeženu, tak náš vztah byl jako otec se synem. Nebo třeba Jiří Saňák, ten mi byl dokonce i na svatbě. Dále trenéři, které jsem měl v reprezentaci do jedenadvaceti let během dvouletého cyklu. Tam byl Víťa Lavička, Venca Jílek, to bylo úžasné, ten jejich přístup a všechno. Tam, myslím, že to bylo nejvíc, myslím postup na Euro. Když se vyhrává, tak je to vždy fajn. 

A naopak někdo, kdo tě zklamal?

To bych neřekl, často je to hodně o hráči. Někdy tomu musíte jít naproti. Já nikomu nic nezazlívám, kariéra byla dobrá. Vedlo mě mnoho trenérů, chvíli pan Weber, Dušan Uhrin, pan Křeček, Zdeňko Frťala, všichni byli skvělí. V tomto ohledu si nemám na co stěžovat, vlastně bych všem, kteří mě vedli, chtěl poděkovat. Někdy si od nich něco vezmete i do života, není to jen o fotbale.

Dalo se v tvé kariéře udělat něco jinak? 

Takhle zpětně? Já jsem šel do ligy, když mi bylo jedenadvacet. V devatenácti letech mi moc nevyšlo hostování ve Vlašimi, Mladá Boleslav ve mně asi něco viděla, držela mě v hlavním týmu, ale vytížení jsem měl malé. Mladí, kteří vystřelí do ligy a hrají, tak je to super. Ale pokud nehrají, tak je to horší, chce si to trochu vydupat a získávat zkušenosti. Postupem času jsem také cítil, že jsem lepší a lepší. Nic ale nepřijde samo, každý si tím musí projít sám. Já začínal v divizi v Louňovicích, pak ČFL v Benátkách. Všechno bylo super.

A co nějaký velký fotbalový zážitek? Narvaná Letná, Eden?

(smích) Zrovna s Edenem mám úsměvnou historku, kterou rád vyprávím. Hráli jsme v Edenu a bylo narváno. Šel jsem do utkání v osmdesáté šesté minutě jako střídající hráč. Jirka Fleišman hrál za nás (FKMB) zrovna první utkání. Minutu poté, co jsem přišel na hřiště, dostal druhou žlutou kartu. Karel Jarolím mě v osmdesáté osmé minutě vystřídal, aby tam šel vysoký hráč (smích). Takže jsem si v Edenu, kde byla super atmosféra, zahrál dvě minuty a další den šel hrát ČFL za Benátky.

Hráli jsme i finále MOL Cupu v Teplicích, to bylo taky super. Sice tam nebylo moc lidí, ale zápas povedený, vyhráli jsme trofej. Zažil jsem i vyprodanou Letnou, hráli jsme tam, když se zrovna vracel Tomáš Rosický, takže jsem měl možnost zahrát si proti němu. Krásné vzpomínky.