Viktoria Žižkov, mistr ČR... Před dvaceti lety k tomu chybělo pět minut

Právě před dvaceti lety, pátek zrovna byl, se v Praze hrála dvě ligová fotbalová utkání. Na tom by nebylo nic zase tak zvláštního, kdyby se v nich neodehrával dramatický souboj o ligový titul. Jeho účastníci by mladé, co sezónu 2001-2002 nepamatují, překvapili ještě více. Celé lize tehdy dalo na zadek duo Slovan Liberec- Viktoria Žižkov. Vážně. Pět minut tehdy chybělo, aby viktoriáni na svůj stadion nesli slavným parkem mezi psími výkaly pohár pro mistra.

Viktorka Žižkov letos už několik kol před koncem druhé ligy věděla, že sestoupí až do třetí nejvyšší soutěže. Ikonický klub hrající ve stínu žižkovského vysílače přitom kdysi hrával i o titul. A nemluvíme tu jen o téměř stoletém kmetu titulu z roku 1928, ale také třeba o přesně dvacetiletém výročí událostí, při kterých chybělo jen pět minut, aby se pruhovaný celek ze Žižkaperku stal mistrem republiky podruhé.

Sezóna 2001/2002 patří v historii samostatné české ligy k těm nezapomenutelným. A velmi důležitou úlohu v ní hrály i pražské kluby. Nikdy předtím ani poté se nestalo, aby se všechny čtyři vměstnaly do nejlepší pětky. Nejen tradiční Sparta a Slavie, ale také Viktoria Žižkov a Bohemians.

Ale co to bylo platné, když titul se poprvé po deseti letech stěhoval mimo hlavní město? V Liberci pozoruhodná trenérská spolupráce zkušeného praktika Ladislava Škorpila a teoretické fotbalové moderny Josefa Csaplára dala dohromady skvělé mužstvo, které došlo až do čtvrtfinále Poháru UEFA a v lize dvakrát porazilo Spartu.

Ta také zažívala jednu ze svých nezapomenutelných sezón. V brance Petr Čech, na lavičce Jaroslav Hřebík a na podzim rekordní jízda více než 900 minut bez inkasované branky (dodnes je to rekord). V evropských pohárech pak skvělé zápasy s Bayernem nebo Realem- slavná parta „Galacticos“ se Zidanem, Figem a Raulem se na Letné ještě pár minut před koncem klepala o výsledek.

Jenže na jaře přišel na Hřebíkovo mužstvo útlum, hvězdy začaly protestovat proti až příliš pevné trenérově ruce (poznámka „nesplnil, co jsme si řekli“ v pozápasovém rozhovoru mohla znamenat, že doposud obdivovaný borec míří na pět zápasů na lavičku) a po porážce v Jablonci vše vyvrcholilo neuvěřitelnou scénou, kdy si rozlícení fanoušci počíhali na klubový autobus na dálnici. Trenér slavnou sezónu ani nedokončil, posledních pět zápasů koučoval asistent Vítězslav Lavička.

Právě v té době byl Liberec v laufu a všem v lize unikal. Navíc Sparta v dalším kole jen remizovala se Slavií, pak prohrála na Baníku i s Teplicemi a zdálo se, že o titulu je rozhodnuto. Po 27. kole měl Liberec na Spartu náskok devět bodů.

Jenže tu bylo ještě jedno mužstvo, se kterým se vůbec nepočítalo. Viktoria Žižkov, dítě mimořádně schopného (v mnoha směrech) sportovního manažera Ivana Horníka a trenéra Zdeňka Ščasného. Nenápadný, ale perfektně sladěný tým, ve kterém se potkal třeba Spartou nedoceněný talent Luděk Stracený nebo extravagantní akvizice za Zimbabwe Kennedy Chihuri s vyhlášenými ligovými tvrďáky a brusiči.

Na podzim Viktorka dokázala doma v tradičním dopoledním čase Liberec porazit. A tři kola před koncem najednou měla o tři body více než Sparta.

Drama o titul v tu dobu nikdo nečekal. Liberec měl formu jako zvon a náskok šest bodů, ve hře jich bylo už jen devět.

Jenže pak Škorpilova družina prohrála v Teplicích, a doma zjevně nervózní mužstvo jen remizovalo s Brnem. Kolo před koncem už Žižkov ztrácel jen bod. Navíc měl lepší vzájemný zápas, protože doma vyhrál 2:0, zatímco na jaře na rozmláceném libereckém hřišti prohrál jenom 0:1.

Co to znamenalo? Nic menšího, než že na malinkatém stadionu na Žižkově se může slavit titul. Stačilo získat o bod více než Liberec.

Slovan jen poslední kolo do Prahy na Bohemku. Ta zažívala svou nejlepší sezónu od roku 1989, trenér Petržela postavil v Dolíčku z neznámých hráčů skvělé mužstvo. Michal Hartig, Karol Kisel, Radek Šírl, Pavel Mareš, ti všichni tehdy hráli v zeleném. Na podzim Bohemka proháněla Spartu a Liberec, na jaře už to bylo trochu slabší (když kanonýra Hartiga koupila Sparta), ale pořád se držela ve špičce tabulky. Žižkovští snili, že by jim pražští kolegové mohli pomoct udržet titul v metropoli.

Viktorka jela v posledním kole na Slavii. Rok předtím by to mohl být půvabný souboj přes dvě vršovické zastávky, ale v téhle sezóně už Slavie hrála na Strahově, protože v Edenu bylo staveniště.

Připraveny byly dva poháry, jeden s modrobílými fanglemi ve Vršovicích, druhý s červenobílými na Rošického stadionu. S jedním jel předseda svazu, s druhým první místopředseda.

Liberečtí na Bohemce od počátku byli zjevně svázaní a vynervovaní, odskakovaly jim míče, potom čerstvý reprezentant, stoper Holeňák, namazal domácím do samostatného úniku. Pak si zoufale sedl na zem a gesty prosil trenéry, ať ho radši vystřídají. Za stavu 2:0 se hosté trochu vzpamatovali a vybojovali si penaltu. Ale Jiří Štajner, největší hvězda, ji nedal. Václav Koloušek sice nádherným trestňákem snížil, ale to bylo všechno.

ON-LINE PŘENOS ZE ZÁPASU V DOLÍČKU

Mezitím to na Strahově stále bylo 0:0. V tu chvíli byli pruhovaní mistry. Pět minut před koncem si ale veterán Pavel Kuka naběhl na centr zprava a dal gól. Žižkov už nedokázal odpovědět a Liberci spadl do klína titul. Nešťastnou Viktorku nakonec při stejném počtu bodů předběhla i Sparta.

ON-LINE PŘENOS ZE ZÁPASU NA STRAHOVĚ

Fanoušci Liberce v Ďolíčku:

Ve finále měl tedy mistr 64 bodů, druhý a třetí 63. Drámo, kterému se může rovnat jen souboj mezi Spartou, Plzní a Libercem o deset let později. Mimochodem, i tehdy se z titulu nakonec radoval Liberec.

O rok později to Viktorka, pod trenérem Lavičkou, Liberci alespoň částečně vrátila, když mu v závěru ligy vyfoukla třetí místo, spojené s postupem do Poháru UEFA.

Byla to však labutí píseň slavného žižkovského týmu, který začal na začátku devadesátých let budovat podnikatel Vratislav Čekan. Za další rok Žižkov z ligy spadne. Sportovní ředitel Ivan Horník se bude snažit pro její záchranu udělat možné i nemožné, ale nepovede se mu to, sám skončí s dlouhým flastrem od soudu i disciplinárky a navíc díky dramatizaci svých hovorů od Petra Čtvrtníčka jeho tehdejší zoufalství vstoupí do lidové slovesnosti.

„Titanik se potápí, bárka jde ke dnu“.

Ta slova bohužel tak nějak sedí i na letošní situaci klubu pod věží.