foto: Facebook Alexandre Aguiar Ribeiro/Karel Poborský na Euru 1996
„Jsme zemí pravé nohy Davida Beckhama,“ pronesl ve slavné komedii Láska nebeská britský ministerský předseda. Česko by v této logice mohlo být zemí pravé nohy jeho parťáka, který ho na pravé lajně Manchesteru United jistil. Pravačka Karla Poborského také dovedla zázračné kousky. Fanoušci, ale hlavně fanynky, si však hvězdu Eura 1996 pamatují i kvůli jiné chloubě.
Nechal jsem si narůst dlouhý vlasy, v domnění že přijdou lepší časy… Venkovská rocková vypalovačka z konce osmdesátých let jako by předeslala, jaká budou ta devadesátá. Když se o nich točil seriál, vyrobil se ikonický Ivan Jonák prostě tak, že se přiměřeně tělnatému herci nasadila paruka v účesu „mullet“.
Poborský slaví padesát
I když devadesátkové vlasové kreace někteří označují za zločin proti vkusu, rozhodně si je nedopřávali jenom extravagantní mafiáni. Ikonické dlouhé háro bude vždy spojeno třeba i s Jaromírem Jágrem. A také s fotbalovou legendou, kterou Pavel Čapek s dikcí sobě vlastní pojmenoval „kometa vlasatice“. Dneska slaví padesátku.
Kudrnaté vlasy Karla Poborského jsou pro českého fotbalového fanouška nedílnou součástí vzpomínek na slavné Euro 1996. Vlály za ním, když uháněl po pravém křídle, když mezi čtyřmi Portugalci postupoval ke svému nejslavnějšímu gólu, nebo když letěl vzduchem po skluzu Němce Sammera, který nám ve finále vynesl penaltu a vedení. Co si o tom mládenci i o jeho podobně ulítlých spoluhráčích myslela královna Alžběta, které byl vlasatý mládenec před finálovým zápasem představen, zůstalo za zdmi Buckinghamského paláce.
Ikonickou kštici si přistřihl o pár dní později, na výzvu svého nového trenéra. A tím nebyl nikdo jiný než slavný pedant Alex Fergusson. Výkony na Mistrovství Evropy vynesly Poborskému angažmá v Manchesteru United, tehdy slavném týmu Schmeichela, Cantony nebo Giggse. A také Davida Beckhama, který byl jeho přímou konkurencí na pravé straně zálohy. Vyřadit ze sestavy ikonu na které stál klubový marketing bylo pro borce z Hluboké až příliš velké sousto, ale s 37 odehranými zápasy za rok a půl ho úplně nelze označovat za „náhradníka“.
V Benfice Lisabon a Laziu Řím, kam ho zlákal parťák Pavel Nedvěd, pak byl nezpochybnitelnou hvězdou. A když se po třicítce vrátil do české ligy, navázal tam, kde v roce 1996 skončil - na absolutním vrcholu.
Hned tři pražské kluby
Karel Poborský patří k nemnoha hráčům, kteří prošli hned třemi pražskými ligovými kluby. Po hvězdném ligovém entreé doma v Českých Budějovicích si jej vyhlédl Vratislav Čekan, který zrovna na Žižkově obnovoval slávu Viktorky a na korunu (ani milion) přitom nehleděl. V sezóně 1994- 95 Poborský v pruhovaném nakoukl do evropských pohárů a okouzlil pražské publikum.
O rok později už přestupoval do Slavie. A asi nikdo netušil, jaký toto spojení bude mít sukces. Ročník 95- 96 má v Edenu dodnes tak trochu kultovní status, díky titulu po 49 letech i semifinále Poháru UEFA, tehdejší Evropské ligy. A také díky tomu, jak slávističtí borci zazářili poté v Anglii na Euru.
Karel Poborský byl v té sezóně jednoznačně největší hvězdou ligy, Slavii táhl i v Evropě, třeba trestňák, kterým dal první gól čtvrtfinále proti AS Roma, by dnes vyhrával ankety o gól roku. Jenže v šestadevadesátém všechny soutěže fotbalové krásy ovládl jiný Poborského kousek - vítězný gól ze čtvrtfinále Mistrovství Evropy.
„Baia byl hodně vyběhlej vepředu, tak mě napadlo, že bude nejsnazší ho přehodit,“ popsal sám autor úžasný lob, který nás dostal do semifinále a sebe do zpravodajských šotů napříč celým světem.
Ten gól se od té doby objevuje ve všech sestřizích hned za Panenkovou vítěznou penaltou ze šestasedmdesátého, ale nádherných branek v reprezentaci bylo v Poborského podání mnohem více. Ještě dokonaleji se mu finta s přehozením brankáře povedla v kvalifikaci o Euro 2004 na Letné proti Holandsku, kde si nasprintoval na pas Pavla Nedvěda a lobem navíc trefil šibenici.
Ještě více než góly ale vždy okouzloval svými přihrávkami a centry. Kolik branek tak připravil pro Kuku, Kollera, Baroše… Už od Anglie v šestadevadesátém byli soupeři proti našemu pravému křídlu vždy v pozoru, ale obvykle jim to bylo k ničemu, protože starý lišák a dokonalý technik stejně něco vymyslel.
Bosákova hláška
„Karel Poborský, hlava nahoře a oči otevřené,“ shrnul to lapidárně komentátor Jaromír Bosák, když si reprezentační osmička připsala svou nejslavnější gólovou přihrávku.
Zase to bylo proti Nizozemsku. Na Euro 2004 v Portugalsku, kde slavná generace pod vedením Karla Brücknera předváděla svůj nejkrásnější fotbal. Druhý zápas základní skupiny je dodnes považován za nejhezčí partii, jakou český nároďák kdy odehrál.
Každý kdo ten zápas viděl, si dodnes pamatuje, jak jsme po dvaceti minutách s tehdy extrémně silnými Holanďany prohrávali 0:2 a trenér Brückner místo obránce Grygery poslal na plac útočníka Šmicera. Poborský zůstal na pravé straně zcela sám, ve dvaatřiceti letech předváděl v portugalském horku jeden sprint za druhým, k tomu dokázal spoluhráčům posílat nádherné balóny a chystat šance. Koller snížil, ve druhé půli Baroš vyrovnal, Nedvěd svou ranou málem přepůlil břevno, ale zápas hraný nahoru - dolů prakticky bez bránění měl stále nerozhodné skóre.
Tři minuty před koncem vyslal Marek Heinz (už čtvrtý útočník, co toho večera Karel Brückner poslal na hřiště) po zemi bombu k tyči, ale brankář van der Sar ji neuvěřitelně vyrazil. Přesně do míst, kam si nasprintoval Poborský. Gólman se po zemi plazil směrem k němu, ale devadesát devět procent hráčů by v tu chvíli prostě zavřelo oči a zkusilo silou prorvat dorážku do brány.
Poborský ve sprintu zvedl oči a viděl nalevo od sebe úplně volného Vladimíra Šmicra. Zkušený útočník uklízel přiklepnutí do prázdné brány. A přihrávající měl z toho dokonalého rozebrání obrany pyšných Holanďanů snad ještě větší radost, než kdyby ten gól dal sám.
Portugalské Euro po nádherných zápasech skončilo nešťastnou porážkou v semifinále. „Takovej je prostě fotbal. V tom je někdy šílenej, strašnej, hnusnej, ale na druhou stranu krásnej, fantastickej a proto ho hrajeme,“ vzpomínal sám Poborský po letech vyrovnaně na večer, kdy řečtí outsideři svou strategií na jeden gól zničili naděje týmu, o kterém celá Evropa mluvila jako o hlavním favoritovi na zlato.
Zatímco v roce 1996 se Poborskému po Euru otevřel svět, nyní se vrátil do Sparty, kde byl miláčkem tribun. V roce 2005 na Letné oslavil svůj druhý titul, ovšem v následující sezóně se dostal do konfliktu s trenérem Hřebíkem. Později hořce vzpomínal, že o vyhazovu z týmu se od majitele dozvěděl esemeskou a původně si myslel, že je to vtip. Pochopil, až když o tom slyšel v rádiu ve zprávách.
Vrátil se do Českých Budějovic, kde se z druhé ligy podíval na Mistrovství světa do Německa. Pak začal v klubu, který byl vždy jeho srdcovou záležitostí, funkcionařit a od té doby patří k nejdůležitějším postavám českého fotbalu. Těžce nesl porážku v posledních volbách svazového předsedy, ale v klubu, který vrátil do první ligy, stále pomáhá.
V posledních letech diváci sportovních přenosů při jeho přestávkových glosách vidí, že slavné lokny čím dá více šediví. Zejména poté, co před pár lety přežil lymskou boreliózu a zánět mozkových blan. Přesto je pro mnohé velkým šokem, že tento borec už slaví padesátku. Starším fanouškům to přijde jako včera, co v reprezentačním dresu s osmičkou na zádech čaroval kolem šestnáctky. Je to už osmnáct let, ale na podobnou radost z fotbalu mohou od té doby jen vzpomínat.
Devadesátá léta byla vlasatá, originální a ďábelsky rychlá. Přesně jako Karel Poborský, když se rozběhl podél pravé lajny.