foto: Jiří Zemen, PrahaIN.cz/Fotbalové hřiště, ilustrační foto
Před několika dny náš redaktor vyslechl těžko stravitelný příběh z nižších pater českého fotbalu v jednom středočeském kempu.
Během své dovolené v jednom ze známých středočeských kempů zažil náš reportér velké překvapení a zároveň rozčarování. Shodou okolností je sám velkým příznivcem fotbalu.
Jak to tak v podobných zařízeních chodí, u místního stánku s občerstvením se večer co večer scházeli prozatímní obyvatelé chatiček, stanů či karavanů a o různé zážitky nebyla nouze.
Jeden takový ale vyrazil našemu spolupracovníkovi dech, částečně i proto, že se týkal jeho oblíbeného sportu, fotbalu.
Se svým příběhem se partičce, s níž pravidelně posedávali, svěřil fotbalový rozhodčí, který podle všeho stále ještě aktivně působí v tuzemských soutěžích.
Řeč byla o tom, zda jde ovlivnit zápas, případně v jaké míře.
„Hele, dostal jsem namazáno, tak jsem si to chtěl nějak zasloužit,“ začal s vyprávěním již lehce alkoholem ovlivněný sudí.
„Jenže…,“ postěžoval si vzápětí.
„Ty kopyta se celou dobu nedostala před bránu. Tak si říkám, nastavím to ještě o tři minuty a nějak je tam dotlačím…“
Následoval popis jeho snahy, především však nevalné úrovně hry zúčastněných týmů.
„Konečně jeden zoufalec vběhnul do vápna, tak jsem to hned fouknul, penalta!“
Ostatní spolustolovníci nevěřili, jenže rozhodčí trval na svém.
„Říkám ti, domácí se mohli… Ale byl jsem tvrdej.“
Kdo by si myslel, že tím celý příběh skončil, spletl by se. Následoval totiž popis událostí, které byly ještě absurdnější, než ty dosud popisované.
„No a on ji nedal,“ doplnil hlavní aktér celé tragikomedie.
To už se doslova smíchy mohli potrhat všichni jeho kamarádi a nejen oni. Bavilo se prý široké okolí. Ani to však nebyl, k velkému překvapení všech okolo sedících, konec vyprávění.
„Tak jsem ji nechal opakovat. Brankář se pohnul předem, to jsem jim řekl. To je blbost, ale jde to říct vždycky,“ smál se rozhodčí.
„Takže 3:2 vyhráli. V 95. minutě tou penaltou,“ doplnil ještě.
„To bych tě zabil,“ reagoval na jeho slova jeden z přísedících, také fotbalista.
„No, vždyť jo,“ souhlasil sudí.
„Já jsem tři roky nemohl projet přes tu vesnici. Tam stály děti u silnice a hlídaly. Ty snad měly mou SPZ a příkaz házet po mně kamení,“ dodal ještě s nadsázkou.
Přestože se historka odehrála ve velmi uvolněné atmosféře a mohla být přibarvena náladou či fantazií vypravěče, připomíná smutnou realitu, do níž se nižší fotbalové soutěže někdy dostávají.
Ačkoli jsme se jí v redakci původně zasmáli, zanechala v nás nepříjemnou pachuť, proto jsme se rozhodli ji publikovat.