„Hledala jsem, co je pro mě vlastně štěstí,“ vypráví Gabriela Soukalová

ROZHOVOR: „Vyhrála jsem první závod a bylo to skvělé, ale pak byl další den a další závod, člověk najednou pořád něco obhajuje. Štěstí možná ze začátku trvalo několik hodin, podruhé o hodinu méně a postupně se ten interval zkracoval. Sama jsem hledala variantu, co je pro mě vlastně štěstí, jak bych si ho chtěla dlouhodobě udržet, abych žila naplněný život,“ vypráví v rozhovoru pro server PrahaIN.cz nejúspěšnější česká biatlonistka Gabriela Soukalová.

Od chvíle, kdy jste definitivně ukončila profesionální kariéru, uplynulo přes sedm let. Jak jste si na nový život zvykla?

Řekla bych, že zvykla. Baví mě to. Baví mě svoboda, kdy člověk může dělat spoustu věcí, stále může objevovat spoustu nových směrů, vydat se na nejrůznější místa po světě, možnosti jsou obrovské. Většinu života jsem byla v jednom a tom stejném prostředí, postupem času jsem začala toužit po takové svobodě a jiném způsobu života. Jsme vděčná za všechny zážitky, které mi sport dal a za to, co mě naučil. Ta adaptace na život po sportovní kariéře byla zpočátku poměrně náročná, byla to obrovská změna. Dnes se ale cítím být vnitřně šťastnější, než dřív, možná i díky zkušenostem a určitě taky hlavně proto, že jsem maminkou čtyřleté dcerky, což je pro mě tím největším štěstím, které se mi na tomto světě mohlo dostat.

Bylo to ale tak vždycky? Co první dny a týdny po ukončení kariéry? Nechyběly vám endorfiny?

Začátek byl ohromně náročný. Člověk, který to nezažije, si to pravděpodobně nedokáže představit, protože tělo je navyklé na hladinu různých hormonů a najednou do toho vstoupí změna. Po X hodinách sportu denně, které trénujete ve sportovním světě, máte třeba najednou práci, která je hodně sedavá, nemáte už tolik prostoru na pohyb. Vše je pro vás nové, v prostředí sportu to chodí úplně jinak než v běžném životě, kde se o vás stará tým lidí. Najednou je vše jen na vás. Musíte se naučit spoustu nových věcí, pochopit jak nové prostředí funguje a najít si v něm svoje místo. Začalo se mi to hodně odrážet na náladě. Měla jsem pocit, že nemám takovou radost, jakou jsem mívala dřív. Když člověk několik hodin denně sportuje, tím pohybem vyplavuje tolik endorfinů, kolik pak nevyplaví možná ani za týden. Naučila jsem se si to vynahrazovat v rámci jiných aktivit.

Jakých?

Jsem člověk, který má radost z poměrně obyčejných věcí. Baví mě třeba jen jít do lesa, každý týden jsme s malou někde v přírodě, kde je klid a máme tam svoje soukromí. Do toho dělám spoustu jiných věcí. Před dvěma lety jsem dodělala svoji bronzovou sochu, kterou jsme vydražili na dobročinné účely, nyní připravuji další. Takové věci mě ohromně baví. Začala jsem se v posledních letech také věnovat hudbě, aniž bych měla nějaký velký cíl. Chtěla jsem se zdokonalit, tak jsem začala chodit na hodiny zpěvu, což mě moc bavilo a začala se v tomto směru rozvíjet. Zjistila jsem, že mám v hlavě nápady na texty, začala jsem to tedy sepisovat a nakonec z toho vzniklo asi 22 textů k písničkám, které bych postupně chtěla začít dávat ven. Mám kamaráda, který mi s tvorbou hudby a melodií pomáhá, protože takové nápady zatím nemám a věřím si spíš po stránce textů. Vždy je to něco z mého života, co jsem prožila, přirozeně mi to zapadá. Baví mě na tom svoboda, máte nesčetně možností, jak to může znít a jaká bude finální podoba.

22 textů je opravdu hodně, musela vás políbit múza.

Ano, baví mě to a mám pocit, že mi to zatím šlo poměrně snadno. Jde o různá témata nebo situace v životě, které mi daly nějakou myšlenku, zážitek. Je pravdou, že mě vždy bavilo čtení a psaní, vlastně už od školy, tak jsem možná jen zabrousila zpátky ke svým kořenům.

S takovým nadáním se člověk musí narodit, že?

Stojím nohama pevně na zemi, zatím ještě nevím, jestli se jedná o nadání. Ráda se učím nové věci, nacházím v rámci toho svoje silné i slabé stránky. Dělá mi radost, když objevím nějakou novou oblast, činnost, která mě baví a přinese mi radost do života. V určité chvíli jsem si uvědomila, že jsem mnoho let žila v představě, že když budu úspěšná, budu přijímaná okolím a lidi mě budou plácat po ramenou, tak budu už šťastná, můj život bude naplněný.

Pak jsem vyhrála svůj první velký závod, bylo to skvělé, ale najednou byl další den a další závod, člověk najednou pořád něco obhajuje. Štěstí možná ze začátku trvalo několik hodin, podruhé o hodinu méně a postupně se ten interval zkracoval. Sama jsem hledala, co je pro mě vlastně štěstí, jak bych si ho chtěla dlouhodobě udržet, abych měla radost, žila naplněný život. Dnes vidím, že mi v tom pomohly i životní pády. Přišly chvíle, kdy jsem si uvědomila, co je pro mě důležité a srovnala si životní priority. Proto jsem vděčná za všechny zkušenosti i pády beru pozitivně. Ty největší zkoušky podle mě byly tím nejlepším, co se mi mohlo stát. I když to ze začátku bylo tvrdé, díky sportu jsem se nikdy nesmířila s prohrou a zarputile bojovala dál. Nesmířit se s prohrou, to je možná to nejcennější, co mi sport dal. Dnes je pro mě nejdůležitější rodina a čas strávený s ní.

Zmínila jste, že vás sport připravil na určité životní situace. Je kvůli tomu sport tak důležitý pro děti a mládež, i když ho třeba nikdy nebudou dělat na vrcholné úrovni?

Jsem přesvědčená o tom, že je. Sport je podle mě skvělou cestou, která dětem může předat důležité a užitečné návyky do života, formuje jejich vlastnosti a osobnost. Tou první věcí, kterou sport učil mě v mých začátcích a na kterou si vzpomínám, bylo přijmutí prohry. Málokdo přijde na start a je hned první, musí si to odpracovat a zasloužit. To je velmi důležitá věc do života, ať už to děti později dělají profesionálně, nebo ne. Dále zmíním disciplínu, vytrvalost, cílevědomost a za mě jim předá tu nejdůležitější message - že se nesmí vzdávat, udělat maximum, aby uspěly. Zároveň jsou součástí komunity, kolektivu, ve kterém často vznikají hezké přátelské vazby. A samozřejmě v neposlední řadě, jak asi každý z nás ví, pohyb má pozitivní vliv na zdraví. Moc bych si přála, aby co nejvíc rodičů v této republice dokázalo předat svým dětem to, že pohyb by měl být jejich přítelem na celý život. Aby věděly, že sport by měl být součástí každodenního života.

Na druhou stranu, současné zprávy různých svazů nejsou zrovna nejpozitivnější. Věnuje se tomu například Česká unie sportu, nedávno zase předseda Českého olympijského výboru řekl, že dnešní chlapci mají fyzičku dívek před třiceti lety. Vnímáte něco podobného i vy?

Vidím pouze malý vzorek populace, tak je pro mě těžké to hodnotit, navíc já se pohybuji hodně ve sportovní komunitě, kde jsou rodiče sportovci a s dětmi přirozeně sportují odmala. Pravdou ale je, že třeba moji známí a kamarádky, které pracující na základních školách nebo trénují děti, mají asi docela podobné poznatky. A několikrát jsem slyšela, že mají pocit, že dnešním dětem není pohyb tak přirozený, jako byl kdysi nám. Sama jsem častokrát přemýšlela, čím to může být.

Čím?

Myslím, že na to má vliv více faktorů. Dnešní děti vyrůstají v době, kdy mají mnohem víc digitálních lákadel, jako jsou mobily, počítače, tablety a tak podobně, takže přirozeně tráví víc času uvnitř a méně venku. Taky se změnily podmínky - někde třeba ubylo bezpečných hřišť, nebo je pro rodiče složitější děti k pohybu motivovat, sami možná nemají tolik času a sil vedle náročné práce ještě pravidelně sportovat. Myslím, že i životní styl se celkově změnil, takže je to možná taková kombinace různých vlivů. Faktem je, že mám pocit, že vidím jak rodiče, kteří nechávají své děti vyrůstat tak, jak děti chtějí, tak i naopak ambiciózní rodiče a jejich děti mají už v předškolním věku třeba čtyři kroužky. To jsou dva protipóly. Sama nevím, která cesta je ta správná. Zatím s přítelem volíme nějakou střední cestu v rámci výchovy naší dcerky.

Zmiňujete velké ambice rodičů. Vnímáte, že to bývá často medvědí službou pro mladé sportovce?

Setkávala jsem se s tím v průběhu let ve sportu u pár svých vrstevníků. Rodiče si přáli, aby jejich děti byly mistři světa, trénovali je daleko nad rámec našich tréninků, což si myslím, že bylo pro spoustu z nich likvidační. Dřív nebo později buď přišly zdravotní problémy, nebo byly tyto děti výjimečné hlavně v těch dětských kategoriích. Přišlo mi, že v pozdějším věku už neměly tolik kde brát, na svůj výkonnostní strop se dostaly brzy a zlepšovaly se už potom po malých krůčcích. Mezitím jsme se na ně dotáhli my ostatní, kteří jsme v rámci těch let a přípravy dostávali tréninkovou zátěž postupně. Kvantita podle mě nemusí být vždy zárukou lepší kariéry, výsledků. Vše chce čas a trpělivost.

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, trenérkou dětí, říkala mi, že jsou rodiče, kteří si na tréninku natáčejí pětileté dítě, jakou technikou hraje, následně to z těch záběrů rozebírají doma. To mě trochu překvapilo. S takovým rozborem jsem se setkala, až když jsem byla v reprezentaci v dorostu, nebo možná až v juniorech, ne v tak brzkém věku. Zajímalo by mě, jak to takové děti vnímají, protože si umím představit, že prioritou každého z nás je v tomto věku i přijetí rodiči, pocit lásky. Většina dětí podle mě udělá cokoliv, aby se rodičům zavděčila a byla jimi přijata. Umím si představit, že pokud děti mají hodně ambiciózní rodiče v tomto směru, dlouhodobě to pro ně může být velký nápor na psychiku.

Pocházíte z Jablonce nad Nisou, vaši rodiče jsou sportovci, biatlon byl tedy vlastně přirozenou volbou. Jak se ale k biatlonu může dostat dítě z Prahy?

Jsou oddíly, které fungují na různých místech republiky. Některé z nich se spíše specializují na letní biatlon, jiné na zimní. I Praha má svůj biatlonový oddíl SK Rover Praha. Samozřejmě, pokud má dítě chuť dělat zimní sport, strategičtější jsou oddíly, které se nachází v oblastech, kde jsou pro zimní sporty příhodnější podmínky. Jako první mě samozřejmě napadá náš jablonecký oddíl SKP Kornspitz Jablonec. Znám i případy rodičů, kteří svoje děti vozili z Prahy do Jablonce nad Nisou na tréninky a mají můj obdiv, protože dojíždět na každý trénink na otočku dá pořádně zabrat. Ale očividně to jde.

Jak vidíte budoucnost českého biatlonu?

V tomto směru jsem optimista. Věřím, že výsledky budou dobré. Někdy to chce čas. Oproti jiným biatlonovým velmocem nemáme tak velkou základnu a velké množství dětí, ze kterých by se dalo tak moc vybírat. Vím ale, že závodníci i tým pracují ze všech sil, aby odvedli tu nejlepší práci. Mám tam určité vlaštovky, kterým do budoucna věřím a teď v úvodu sezony nás doma všechny potěšila úspěšná ženská štafeta, která si před pár dny dojela pro krásné třetí místo na světovém poháru ve Švédsku. Holky ukázaly, že když se to sejde, můžou společně dokázat velkou věc. Moc se těším na další starty a zážitky, ať už na místě anebo u obrazovek.

Naplňuje vás vůbec sledovat biatlon v televizi?

Jsme rodina sportovců, takže sledujeme různé sporty, ale biatlon nejradši. Rodiče sledují každý přenos, já většinu taky, i když se občas stane, že kvůli práci něco nestihnu, tak volám rodičům, jak se závod vyvíjí a jak si vedou naši. Když se v tom prostředí pohybujete většinu života, dostane se vám pod kůži. Troufám si říct, že biatlon byl a vždy bude součástí mojí DNA. Mám v něm spoustu osobních vazeb i přátelství od dětství dodnes, zároveň obdivuji závodníky, kteří jsou z mé generace a mají stále chuť závodit, jako třeba Michal Krčmář, Doro Wiererová a další. Makulu jsem ještě taky chvíli stihla, když přicházela do dospělé reprezentace. Všem u nás moc fandíme a ty starší závodníky obdivuji za to, že si po tolik let stále dokáží udržet motivaci.