Patrik Eliáš: „Není třeba chodit kolem horké kaše, řeknu, jak to je!“

ROZHOVOR: „V NHL jsme museli pár let čekat, abychom si dovolili být hlasití v našem jazyce. Od začátku nás nejvíc srovnával Robert Holík, který s námi mluvil, ale vždy říkal, že mluvit česky je disrespect, všichni mluví anglicky, tak my se musíme snažit také,“ vzpomíná dvojnásobný vítěz Stanley Cupu Patrik Eliáš. Sportovní konzultant hokejové Slavie v rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří také o práci v organizaci v druhé nejvyšší soutěži a dalších plánech.

Ve Slavii jste od roku 2023. Jak zatím svoje působení hodnotíte?

Co se týká výsledků, tak s tím určitě za ty poslední dva roky nejsme spokojení, není třeba chodit kolem horké kaše. Když jsem nastoupil, tak jsme úkol splnili a zachránili se, nakonec jsme byli v poklidné situaci a na poslední chvíli jsme se dostali do předkola play-off.

Loňská sezona začala výborně, ale po první čtvrtině jsme začali hodně stagnovat a tým se neprezentoval tak, jak bychom si představovali. Teď jsme udělali spoustu změn a osobně věřím, že kádr bude lepší. Apelujeme na to, abychom nebyli jen průměrní a podprůměrní, ale chceme opravdu kvalitu. Upřímně cítím, že kvalita bude vyšší ve všech klubech. Když se podívám na extraligu i naší ligu, tak se stále zlepšuje a myslím, že ještě bude.

Naši kluci se zlepšují, přichází také spousta cizinců a já jsem do jisté míry pro, aby cizinci byli součástí našich lig, neboť každý přinese trošku jiný postoj, přístup, mohou být prospěšní pro naše mladé hráče. Je to jeden z důvodů, proč jsem v týmu vždy chtěl mít kluky, kteří mají své jasně dané DNA, což naše posily zatím jednoznačně ukazují. S tím, kam se jako organizace posouváme, jsem zatím spokojený. Není to jen o chlapech, ale také o propojení s juniory, devátou třídou a mládeží.

Zaujal mě váš pohled na to, že jste rád za cizince v našich ligách. Ne každý má takový názor, třeba prezident českého hokeje Alois Hadamczik je k tomu hodně kritický. Vybízí, aby se dávala šance hlavně klukům z Česka.

Chápu oba pohledy. Když se porovnáme s dalšími evropskými ligami, mají tam určitý počet cizinců, některé jich mají víc, další míň. Ve Slavii máme letos prakticky dva cizince, Čechoameričana bereme za Čecha, má český pas, to tedy není velký počet cizinců v týmu. Vím, že když bude finančně silný tým mít v týmu osm, devět cizinců, pak určitě bude mít kluky v juniorech a dorostu, co hrají na špici, ale prostor nedostanou. U nás to tak není. Za tu dobu jsem si udělal svůj pohled a jsem na Slavii pyšný, že patříme k organizacím, které dávají mladým hráčům prostor. Chceme v tom pokračovat, kluci si to musí zasloužit.

Když se bavíme o cizincích, ve Slavii je prý kabina skvělá a všichni dokázali zapadnout. Je česká kabina hodně specifická? Můžete to srovnávat s NHL?

Těžko říct, protože jsem v české kabině nebyl v době, abych zažil cizince. Ale mohu říct, že v NHL jsme museli pár let čekat, abychom si dovolili být hlasití v našem jazyce. Od začátku nás nejvíc srovnával Robert Holík, který s námi mluvil, ale vždy říkal, že mluvit česky je disrespect, všichni mluví anglicky, tak my se musíme snažit také. A má pravdu. Tím nemyslím, že bych po našich klucích chtěl, aby mluvili česky, to ani nejde. U nás ale žádný problém není, odezvu od kluků mám dobrou. Za dobu, co tady jsem, kabina je jedna z věcí, co si všichni chválí. Potřebujeme, aby se to přenášelo i na led. Aby na sebe byli přísní na ledě, ale hodní v kabině, ne obráceně.

Je kabina stěžejní věcí?

Stoprocentně je to důležité. Na druhou stranu nemůžete mít jen hodnou kabinu, aby všichni byli jen strašně velcí kamarádi, potřebujete tam také dva, tři kluky, kteří si jdou za svým a nebudou se bát říct svůj názor. Já to zažil několik let v NHL, kdy jsem měl spoluhráče, se kterým jsem si mimo led neřekl ani slovo, ale na ledě jsem věděl, že se za mě vždy postaví.

Tohle očekáváme i ve Slavii. Třeba Honza Knotek, který se vrátil, bude patřit k hlavním lídrům, zatím se prezentuje velmi dobře. Dále Dan Kružík se svými zkušenostmi, potřebujeme i mladé kluky, protože to není jen o věku. Nesmí se bát říct svůj názor a motivovat a posouvat dál i starší hráče.

Když jdete za hráči do kabiny, jaký jste mentor? Mluvíte spíš tak klidně jako třeba teď, nebo jste hecíř?

Přiznám se, že se to trochu změnilo a moje role v klubu je víc manažerská. Snažím se v kabině mezi hráči být méně a méně. Věřím, že ani nebude potřeba, abych tam chodil. Vloni jsem asi dvakrát cítil, že tam musím přijít, nebyl jsem spokojený s výsledky ani herním projevem. Sezona je dlouhá a asi k tomu dojde i letos, i když samozřejmě budu doufat, že to bude lepší.

Nejspíš v každém sportu je to tak, že na každého hráče platí jiný přístup. Zatímco jednoho můžete seřvat a pomůže mu to, k dalším musíte být v projevu shovívavější. Co vlastně platilo během kariéry na vás?

Záleželo. Za svoji kariéru jsem měl třináct hlavních trenérů a každý byl zcela jiný. Vůbec mi nevadilo, když byl přísný. Byl jsem hlavně rád, když uměli komunikovat. Pat Burns, který už bohužel není mezi námi, vyhrál jsem s ním Stanley Cup v roce 2003, byl jedním z trenérů, se kterým jsem si absolutně nerozuměl. Vůbec se mnou nekomunikoval, byl dost přísný, hokejově mi to s ním nedávalo smysl, ale on byl obrovský motivátor a nechával kabinu, aby se řídila sama. Takový Larry Robinson byl skvělý, pozitivní člověk, komunikoval, uměl ze mě dostat maximum. Musím však říct, že od té doby, co jsem skončil kariéru, se to všechno rapidně změnilo. Komunikace je teď stěžejní a každý z těch trenérů komunikuje na jiné úrovni, než to dřív trenéři měli. Jacques Lemaire, můj první trenér, fantastický kouč, neskutečný, co se týká detailů hry a tak dále. Ale on mi třeba řekl, že prostě nejsem ready, tak hrát nebudu. Nic víc. Manažer Lou Lamoriello na mě byl zase jen přísný. Nikdy nebyl hodný. Když se dařilo, neřekl nic. Pokud to bylo naopak, tak si nebral servítky a věděl, že já jsem schopný to skousnout, naopak se zdravě naštvu a bude mě to motivovat. Někdy to šlo až za hranu, ale on věděl, jak na mě. V tomhle jsem byl silnou osobností, možná i proto jsem byl schopný přežít dvě hokejové krize s trenéry, co jsem během kariéry měl. Mám rád konstruktivní kritiku, být přísný je zcela v pořádku, jen to musí mít hlavu a patu.

Na závěr bych se chtěl zeptat, co byste poradil nadějným hokejistům. Je teď lepší cesta za snem skrz zámoří, nebo tuzemskou soutěž?

Já tvrdím to, že pokud je člověk dobrý, tu cestu si stejně prokope a je jedno, jestli jde doleva nebo doprava. Naši kluci odcházejí, je to možná dané tím, že tady necítí takovou možnost dostat šanci. Chápu ty důvody. Já jsem osobně rád, když u nás mladí kluci dostávají prostor, ta zkušenost je pak dobrá, i když jdou do ciziny. Já to zažil až devatenácti letech, dřív jsem nešel a neublížilo mi to. Nebyl jsem fyzicky vyspělý a potřeboval jsem dozrát. Jsem rád, že jsem to překonal, nebylo to jednoduché.

Abych odpověděl na otázku, nemyslím si, že ani jedna cesta je špatná. Pokud jsou kluci v situaci, kdy mohou dostávat prostor tady, tak je kolikrát zbytečné, že odejdou jenom z důvodu, že prostě chtějí do ciziny, šli tam třeba kámoši, to jim může ublížit, protože cesta dostat se přes dospělý hokej do vyšších lig v Česku je podle mě úplně v pořádku. Někomu zafunguje cesta přes Evropu nebo severní Ameriku. Těžko vybrat jednu variantu.