Sparta? Slavia? Jágr? Rozpovídali jsme zástupce slavné NHL, bývalého profíka Petra Míku

ROZHOVOR Petr Míka je bývalý profesionální hokejista. Hned zkraje kariéry si splnil sen, oblékl dres týmu v nejlepší hokejové soutěži světa, tedy v NHL, kde hrál za Ostrovany. Během kariéry zažil mnoho. Z jeho příběhů by se dal natočit celovečerní film. Po konci kariéry vyměnil hokejovou výstroj za oblek.

„Sešli jsme se v kancelářích v centru Prahy. Jak těžký byl přechod do klasického zaměstnání z koloběhu profesionálního hokejisty?“

„Momentálně sedíme v kancelářích developerské společnosti, kde pracuji. Hledáme činžovní domy před rekonstrukcí, případně pozemky, kde bychom mohli provést development.“

„Jak jste k tomu dospěl?“

„Již poslední sezonu, co jsem hrál, jsem cítil, že už to není ono a příliš mě to nenaplňuje. Začal jsem přemýšlet, co dál. Neměl jsem vydělané velké peníze, abych mohl zůstat sedět doma. To ani není ten cíl, abych seděl na zadku s penězi. Nabídky jít hrát jsem ještě měl. Cítil jsem, že je to jen oddalování konce. Začal jsem se připravovat na nový život.“

„Co bylo dál?“

„Když jsem byl v Rakousku, tak mě oslovila firma, jenž sponzorovala tým, ve kterém jsem hrál. Byly to postelové systémy. Měli zájem expandovat do Česka a Slovenska. Společně se mnou končil kariéru i dobrý kamarád Lukáš Hronek. Brankář, kterého jsem znal ještě ze Slavie. Připojil se ke mně a rozjeli jsme to společně. Lukáš dělá dnes hokejového agenta.

„Skočil jsem do toho po hlavě, aniž bych o tomto odvětví něco více věděl. Prožil jsem si také těžké chvíle, které mě zocelily a pomohly mi v růstu. Člověk musel jít mimo svůj komfort. Uzavírání smluv, získávání zákazníků, účetnictví nebo daně, to byla velká škola. Pak jsem se seznámil s lidmi, kteří se věnují developmentu. Zajímalo mě to, viděl jsem v tom potenciál. Tak jsem se dostal do tohoto prostředí.

„Vy jste tedy nechtěl zůstat v hokejovém prostředí? Práci agenta provozuje mnoho bývalých profi-sportovců.“

„Já jsem chtěl dělat byznys, ačkoliv hokej je byznys také. Už jsem byl asi vyhořelý a potřeboval jsem si od sportovního prostředí odpočinout. Po konci kariéry jsem si na sebe vzal výstroj až po třech letech. Představa toho, že jdu s hokejovou taškou na parkoviště na stadion a oblékám se do bruslí, mě děsila. Já si potřeboval od sportu orazit. Dával jsem tomu všechno a už jsem toho měl plné zuby. Byznys jsem viděl u táty a lákalo mě to. Našel jsem se v prodeji. Naplňuje mě to. Přijde mi to zajímavé. Je to výzva podobně, jako když jdete do zápasu a chcete vstřelit branku.“

„Hokeji jste dával maximum od šesti let. Jak bylo těžké skloubit školu se sportem?“

„Pokud chce člověk něco dokázat, tak tomu musí věnovat maximum. Obětovat tomu úplně všechno. Škola šla, bohužel, stranou, tak to prostě je. Když jsem v sedmnácti začal na Slavii trénovat s áčkem, tréninky byly od devíti ráno. Často i dvoufázově. Od rodičů jsem měl podporu. Ta škola byla úplně vzadu. Měl jsem individuální program, učitelé občas přimhouřili oko. Fandili mi v tom.“

Petr Míka. Odchovanec Slavie Praha. Foto se svolením Petra Míky (stejně jako ostatní snímky v článku)

„Kdy jste si uvědomil, že byste se hokejem mohl živit?“

„Já jsem měl vždy nějaké cíle. Uvědomil jsem si relativně brzy, že bych mohl mít kariéru. Někdy ve dvanácti. Mým snem bylo zahrát si NHL. Poměrně rychle jsem si v hlavě srovnal, že pokud chci nejlepší ligu světa hrát, tak musím projít určitou fází.“

„Prvním krokem byla reprezentace do šestnácti let. Pak postupně do dalších ročníků. Věděl jsem, že když se mi bude dařit, tak by mohl vyjít draft NHL. To byl takový plán, který se mi povedl naplnit.“

„Přesun mladých hokejistů za oceán... Do jaké míry je to o hlavě a do jaké o schopnostech?“

„Schopnost má člověk vrozenou. Tu jsem tam já osobně měl. Pak máme dovednosti, které musíme rozvíjet. To neplatí jen u sportovců nebo hokejistů, ale ve všech odvětvích života. Byla to hlavně tvrdá práce a píle, hlava musela být zaměřená na svůj cíl. Důležitá je podpora od rodiny.“

„Můžete naťuknout draft?“

„Když jsem byl v osmnácti draftovaný New Yorkem Islanders, tak jsem se musel adaptovat na styl severoamerického hokeje. Ten rozdíl mezi evropským byl značný. Na menším prostoru se hraje mnohem víc fyzicky. Hráči hráli tenkrát hodně do těla. Museli být hodně fyzicky odolní. Další bariéra byla řeč. V Islanders mi řekli, že mají zájem. Musel jsem jít nejdřív do Ottawy hrát ligu OHL, což je nejvyšší kanadská soutěž. Dali mě do kanadské rodiny. Docházel jsem do školy, na tréninky a hrál zápasy. Takhle stále dokola. Dostával jsem do sebe jejich kulturu a životní styl.“

„Jaké vlastně byly začátky?“

„Když jsem přišel, tak jsem anglicky neuměl téměř nic. Možná základy jako Coca Cola a McDonalds (směje se). Bylo to strašně náročné. Kromě fyzické stránky hlavně psychicky. V té době nebyl internet ani Skype. Když jsem si chtěl zavolat domu, tak to stálo mnoho peněz. Byl jsem hrozně daleko od Prahy. Člověk si pak uvědomí, že je to jenom o něm, musí se spolehnout sám na sebe. Nikomu jsem ze začátku nerozuměl, neměl jsem si s kým popovídat. Do toho mi enormně pracovala hlava. Stále nové informace ve škole, kde jsem se učil řeč. Do toho tréninky a zápasy, kde jsem musel být lepší než ostatní. Chodil jsem spát v devět úplně hotový.“

„Naši za mnou po půl roce přiletěli na Vánoce. Byli v šoku z toho, jak jsem se během chvíle naučil řeč. Byl jsem schopen konverzovat, když jsme byli v restauraci. Během pár měsíců jsem se naučil anglicky.“

Kartičku Petra Míky  mohl získat každý sběratel.

„Za oceánem jste strávil dlouhou dobu. Dnes se každý druhý zápas NHL ruší z důvodu nemoci covid-19.“

„Ta doba je složitá. Je to něco, co tady ještě nebylo. Pro všechny z nás je to nová zkušenost. Týmy to mají složité. Teď se to stalo u nás v Třinci. Tým najednou nemůže hrát a trénovat. Když mančaftu vypadnou čtyři klíčoví plejeři na čtrnáct dní, tak to ovlivňuje celou sezonu. Do toho malá návštěvnost, a to nechce žádný hráč.“

„Povinné očkování hráčů v nejlepší soutěži světa. Co na to říkáte?“

„Je to každého rozhodnutí, zdali se nechá očkovat či ne. Já nejsem od toho, abych soudil, jestli se má očkovat nebo ne. Je to každého věc. Je třeba ctít svobodné rozhodování. Na druhou stranu říkám, že očkování není nic špatného. Proč by nám ho jinak doporučovali? Když je to doporučené nejlepšími doktory, tak komu jinému má člověk věřit. Výsledky ukazují, že průběhy jsou u lidí s očkováním lepší. Nejsem doktor, ale když mi něco je, tak jdu za ním. Tak komu jinému v dnešní době věřit než lékařům.“

„Nakousli jsme hru bez diváků. Jaký byl váš největší zážitek s ohledem na fanoušky na stadionu?“

„Když to vezmu u nás, tak pokaždé, když jsme přijeli se Slavií do Vsetína. Tam byla super atmosféra již při rozbruslení. Tam to žilo. Diváci byli hodně hluční. Hrálo se tam těžko. Se Slavií jsme tam nejspíš nikdy nevyhráli. Možná s Vítkovicemi. To už ale nebyla ta éra Vsetína, kdy vyhrávali tituly.“

„A Amerika?“

„V Americe je zážitek nastoupit na led. První zápas jsme hráli v Pittsburghu. Nejvýraznější zážitek byl v Torontu, kde jsme dokázali vyhrát. Hala kanadského klubu je Mekkou hokeje. Devatenáct tisíc diváků, to bylo asi nejvíc, co jsem kdy zažil.“

Z Edenu až za oceán.

„Když se přesuneme do českého hokeje. Proč má Praha momentálně pouze jeden extraligový klub?“

„Je to o penězích. Slavii dneska samozřejmě fandím. Přeji si, aby se vrátila do nejvyšší soutěže, bylo by to fajn. Chodit na derby, to chybí všem. Potřebujete mít takový rozpočet, abyste mohli hrát o špičku. Pokud není, tak se s tím dá těžko něco dělat.“

„Extraligu sledujete?“

„Poměrně ano. Někteří kamarádi stále hrají. Michal Vondrka, Jakub Klepiš. Kandidáta na titul bych viděl Třinec. Pardubice se letos také zvedly. I Hradec Králové má již několik sezon stabilní výkony. Trochu překvapení je pro mě Sparta. Čekal jsem je ve vyšších patrech. Tam se ale může stát, že se nakopnou a udělají šňůru vítězství. Tu kvalitu tam stejně jako každý rok mají.“

„Párkrát se to už stalo i v jiných týmech, nejen ve Spartě. V týmu se potká mnoho hvězd a nezafunguje to. Jedna věc jsou papírové předpoklady. Druhá, jak to zafunguje v praxi. Někdy si to sedne, někdy ne. Je to dlouhodobá soutěž. Rozhodovat bude play-off.“

Petr Míka se svým bývalým spoluhráčem - Dariusem Kasparaitisem.

„Jak jste spokojený se současným stavem českého hokeje?“

„Ta koncepce není správně nastavena. Vlak nám ujel. Mluví se o tom pořád dokola a nic se neděje. Je složité nastartovat to zpátky. Je to dlouhodobá práce. Je potřeba umožnit co největšímu počtu dětí, aby mohly přijít na led. Tam by měla přijít podpora od státu. Do klubů by měly přijít nějaké peníze, aby rodiče nemuseli všechno platit. Dneska, když slyším od kamarádů, jak vypráví, že jejich synové jeli se Slavií na zápas a vyhráli tam čtyřicet ku nule, tak to není úplně správné. V těch krajích by to mělo být sloučené. Více zcentralizované, aby prostředí bylo konkurenční.“

„Pak je tady taky základna, odkud se musí talent vzít. To je statistika. Když budu mít tisíc kluků, tak z nich bude deset procent, kteří by mohli být výbornými hokejisty. Když to umožníme deseti tisícům, tak to bude jiné. To je prostě statistika. Je to i o penězích. Dneska je doba náročná. Hokej není zrovna nejlevnějším sportem. Pro rodiče je jednodušší dát dítě na florbal. Talent, který jsme měli dřív, se vytratil. Za nás byla i mnohem větší disciplína. Kdo dělal problémy, byl vyhozen.“

„Co říkáte na Jaromíra Jágra? Doporučil byste mu start na olympiádě?“

„S olympiádou to musí vědět nejlépe on. Pro mě to byl jako pro mladého hráče vzor. V jeho věku klobouk dolů, že je schopný zvládat dnešní hokej. Samozřejmě už není tak rychlý, na ten mezinárodní hokej by to asi už nestačilo. Na přesilovce by byl stále platný. Jeho zkušenost, přehled, umění střelby a zakončení je skvělé.“