Uprchlický tým Rusů na olympiádě, navrhuje Dominik Hašek. Možnost pro ty, kteří odmítají Putina

ROZHOVOR: Olympijské zlato z Nagana, dva Stanley Cupy i desítky individuálních trofejí z NHL. To je výčet některých úspěchů někdejšího hokejového brankáře Dominika Haška, kterého před několika týdny označil server The Athletic jako šestého nejlepšího hráče kanadskoamerické soutěže všech dob. Ve velkém rozhovoru pro server PrahaIN.cz se rozpovídal o kariéře v zámoří, angažmá v Rusku, ale také o jeho snahách zákazu startu ruských sportovců napříč sportovními soutěžemi.

Sešli jsme se v areálu golfového hřiště v Berouně, takže počítám, že golf je, stejně jako u mnohých hráčů NHL, vaším velkým koníčkem.

Nedá se to úplně tak říct. Tady jsem členem golfového klubu, řekl bych odhadem tak deset až patnáct let. Ale golf je u mě už hezkých pár let na druhé koleji. Ano, když jsem hrál v NHL, tak jsem se k tomu dostal, ale nikdy jsem na tento sport neměl velký talent. Teď si jdu zahrát maximálně tak jednou, dvakrát ročně, když třeba nějaký kamarád pořádá charitativní turnaj, ale jinak jsem to už dal stranou a věnuji se jiným sportům. Ovšem členství si tady nadále udržuji, líbí se mi tu.

Já bych osobně řekl, že golf je sport spíš pro kliďase.

Já si nemyslím, že je to sport pro kliďase. Myslím, že je to pro každého, kdo tam najde nějaké potěšení. Je to trochu jiný sport. Není to po fyzické stránce příliš náročné. Nezpotíte se tam. Já mám raději sporty, u kterých se zpotíte. Kdy se člověk cítí dobře, když se mu trochu rozbuší srdce. To mi při golfu chybí.

Ale hrál jste i in-line hokej. Trochu narážím na váš incident z roku 2003, kdy jste měl napadnout svého protihráče.

Hraju i nohejbal. Rád lyžuji a jezdím na kole. Navíc pořád hraju i hokej za Ševce Nový Knín, in-line jsem hrál krátce. Tam se stal incident, a dokonce bych řekl, že jsem od té doby in-line hokej už nehrál.

To bylo během kariéry v NHL. Můžete říct, že jste byl horkokrevná povaha?

Tak určitě jsem byl pro tu hru zapálený. Emoce tam byly. Myslím, že emoce jsou důležité, ale člověk je samozřejmě musí umět kontrolovat. Je důležité, aby tím, co dělá, neublížil svému mužstvu. Může dojít k incidentu, může dojít ke rvačce, ale všeho s mírou. Byli kluci, kteří se prali hodně a přitom mohli být prospěšní týmu. Pak zas byli hráči, co dělali hloupé fauly… U mě nevím, jestli je horká hlava správné slovo, ale určitě u mě emoce byly.

Mimochodem, vždy jsem měl v mužstvu rád hráče, z kterých emoce byly cítit a nebyl jim úspěch či neúspěch mužstva lhostejný. V každém případě to musí umět člověk kontrolovat

V zámoří jste byl také chycený v opilosti. Ptám se v souvislosti s temnými příběhy několika hráčů z poslední doby, ať už hráči jako Carey Price či Colin Wilson a další, měli problémy s alkoholem i návykovými látkami. Těch příběhů je celá řada, ale často se opakovalo třeba to, že je toho na hráče hodně. Neustálé tréninky zápasy, cestování…

Neznám přesné příběhy těch hráčů. Je pravda, že já jsem v roce 1995 řídil pod vlivem alkoholu. Ten trest byl přibližně na čtyři měsíce, to mi odebrali řidičský průkaz. Nebo přesněji, ponechali mi ho pouze na cestu do práce a domů. Také jsem dostal sto hodin prospěšných prací. To jsem si odsloužil. 

Ale co se týče těchto sportovců? Nemohu za ně mluvit. Že bych já cítil nějaké mimořádné tlaky, to ne. Pro mě hokej byl fantastická hra. A byl jsem rád, že ji mohu hrát. Dostával jsem prostor ve většině zápasů, a to mě zcela naplňovalo. K tomu se mi zranění téměř vyhýbala, ačkoli pár sem jich samozřejmě měl.

Já si naopak myslím, že když je člověk v tom kolotoči, tak nemá čas na ty ostatní věci. To je můj názor, ale oni to třeba mohli cítit jinak. Ale jak už jsem říkal, neznám jednotlivé příběhy těchto kluků.

Ať už v Chicagu, Buffalu či Detroitu, jak se tam dbalo na životosprávu? Měli jste nějaký jídelníček?

Nepamatuji si, že bychom tam něco takového řešili. Určitě nám říkali nebo psali, co je dobré jíst a čeho se vyvarovat. Že bychom ale měli individuální jídelníčky, to myslím, že ne. Alespoň mě se to netýkalo. Neměl jsem problémy s váhou, takže mě si nikdo individuálně nevšímal.

Ale je pravda, že poslední šest, sedm let kariéry, jsem si dával trochu pozor. Večer jsem si už nedal pizzu nebo cheeseburger. Nebo si v deset večer neotevřel lednici a nenamazal si housku s máslem a hermelínem, jako když mi bylo třicet. Chtěl jsem mít pod osmdesát kilo. Sedmdesát sedm, sedmdesát osm, to byla taková moje ideální profesionální váha.

Během kariéry v Americe jste si musel zvyknout na zájem fanoušků v ulicích, fotografie, podpisy…

Tak samozřejmě vás někdy lidé zastavili. Tehdy ovšem ještě nebyly tak rozšířené mobily s foťákem, dneska vás každý zastaví a chce fotku. Tenkrát to téměř nebylo. Lidé většinou žádali o podpis a člověk si na to zvykl. Že by to ale bylo neúnosné? To ne. Soukromí lidé vcelku respektovali. Nakoupit do obchoďáku jsme normálně šli, lidé nás někdy zastavili, ale nebylo vůbec zvykem, že by za mnou chodil každý. Nebylo to něco, co by vyloženě obtěžovalo.

Když to z Ameriky srovnáte s tím, když jste přiletěl do Prahy, potažmo do Pardubic, kde to bylo četnější?

Řekl bych, že to bylo přibližně stejné. V Česku to ale bylo úplně jiné po olympiádě v Naganu. Chvílemi to už bylo až moc. Ten osmadevadesátý, devětadevadesátý rok v létě, to už bylo opravdu přes míru. Především pro rodinu to už bylo náročné. Když je člověk sám, může se tomu přizpůsobit. Většinou lidem vyhoví. Nebo se případně schová. 

Když jste ovšem s rodinou, která je na prvním místě, tak fanoušci měli někdy smůlu.

Se dvěma Stanley Cupy, olympijským zlatem a řadou individuálních cen jste v roce 2010 přestoupil do Spartaku Moskva. V souvislosti s ruskou agresí jste na České televizi říkal, že vám v kabině často říkali: Dominik, ne nado dumať, eto Rossija (Dominiku, nepřemýšlej tolik, tohle je Rusko), omluvte moji ruštinu, nikdy sem ji nepoužil.

Strávil jsem tam jednu sezónu a byla to výborná zkušenost. Pro pochopení ruské mentality... Navíc kvalitní liga. Řekl bych o maličko lepší než česká liga, ale samozřejmě zdaleka ne jako NHL.

Těch historek tam bylo více. Člověk pochopil, že tam všechno funguje jaksi jinak.
Pravidla se tam dají ohýbat především podle toho, jakou má člověk moc. Pokud tam člověk nežije, tak mu to může být jedno. A domácí, ti to zase berou jako neměnný fakt.

Dám příklad: Vedení se potřebovalo zbavit trenéra, ale neřekli mu, že končí. Oni ho poslali k doktorovi a ten mu napsal, že má nález na plicích a je potřeba, aby byl čtrnáct dní doma. A nám, tedy mužstvu, zase řekli, že pokud budeme hrát dobře, tak se nevrátí… Prostě se tam dělají takovéto různé kličky, nad kterými nám zůstával rozum stát. Ale oni to považují za běžnou součást života. Jo, a mimochodem, ten trenér se už nevrátil, i když přes noviny říkal, že je zcela zdráv...

Takže právě proto: Dominiku, nepřemýšlej tolik.

Člověk je jiné v zemi a bere to tak, že to tam takhle zkrátka chodí. A za ten rok stejně nemůže nic změnit, a tedy je lepší se tím tolik nezabývat. Já už se tomu s maséry spíš smál a oni třeba taky. Věděli, že taková je zkrátka ta jejich země. Ti, co jsou nahoře, tak pro ně pravidla neplatí stejně, jako pro ty dole.

Tu ruskou mentalitu jste za rok poznal. Tak se zeptám, jestli si osobně myslíte, že je většina Rusů současně nastavená tak, že válka na Ukrajině je správná.

Nejprve bych chtěl říct, že v tom roce, co jsem tam hrál, by mě v životě nenapadlo, že se něco takového může stát. Vnímal jsem, že Rusko má nějaké problémy, ale spíše vnitrostátní. Nenapadlo mě ani ve snu, že Rusko zaútočí na jinou zemi s cílem získat její území.

Těžko říct, jestli většina tam s válkou souhlasí, ale dle zpráv z věrohodných médií tomu tak spíše je. S největší pravděpodobností většině lidí z Ruska Putin vsugeroval, že na Ukrajině jsou fašisté a oni mu věří. Je však třeba říci, že tam jsou desítky procent lidí, kteří mu nevěří. Ale ti zároveň ví, že pokud budou vedení země kritizovat, tak si tím nijak nepomohou. Naopak vědí, že si pořádně ublíží. A nejenom sobě, ale i svým blízkým. Proto až na výjimky všichni přitakávají či mlčí. 

Dominik Hašek. Zdroj: PrahaIN.cz

A s nějakými spoluhráči ze Spartaku jste v kontaktu?

Ne, vůbec. S jedním jsem ze Spartaku byl v kontaktu ještě před válkou. Dělal jsem s ním nějaký rozhovor pro ruské rádio o hokeji. Nyní jsem pravidelně v kontaktu s Alexejem Žitnikem. Hráli jsme spolu dlouho v Buffalu. Je to Ukrajinec a brání od počátku války Kyjev

To by ale bylo zajímavé zjistit, co si vlastně myslí. 

Určitě, zajímavé by to bylo.

A vy jste v ruské kabině zažil nějaké narážky na Ukrajince? Řešila se tam politika?

Nezažil. A to ani v nejmenším.

Už je to přece jenom víc než deset let, ale myslím, že jsme tenkrát mezinárodní politiku nijak neřešili. Myslím, že se ani v přímo v Rusku nic zásadního nedělo. Rusové nejen v kabině ke mně byli kamarádští. Jeden mě zval na Kavkaz, druhý zase na Bajkal. Byli velmi přátelští. Bohužel možná i kvůli tomu, že ti běžní lidé jsou právě takoví, tak ti lidé u moci toho zneužívají. Ale nenávist vůči Ukrajincům, to jsem tam ani náhodou nezaregistroval

Po invazi na Ukrajinu jste odvedl už mnoho práce. Například jste napsal otevřený dopis sportovním ligám. Vzpomínáte si na první den v únoru minulého roku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu?

Přesně si to nepamatuji, ale samozřejmě to byl pro mě šok.

Pamatuji si ale, že se o tom asi deset dní mluvilo, ale náš tehdejší prezident, který musel mít přístup ke všem informacím, to vyloženě negoval. Přiznám se, že do poslední chvíle jsem si myslel, že to je z jejich strany jen nějaká hra. Jakýsi nátlak, aby z toho Rusko mělo nějaké politické a ekonomické výhody. Když k tomu došlo, byl to pro mě šok, že v Evropě může s armádou vletět jedna země do druhé a zabírat její území.

A jak dlouho poté jste vlastně začal řešit otázku ruských sportovců?

Tak útočnou imperialistickou válku jsem odsoudil ihned. Bylo však třeba, abych si uspořádal myšlenky. Člověku trvalo pár dní, aby si ujasnil, co všechno podporuje ruskou válku. A co všechno naopak může Ukrajincům pomoct. Těch věcí je mnoho. Já díky tomu, že jsem byl sportovec a z toho třicet let jsem se pohyboval na mezinárodním poli, tak se svými názory a postoji snažím pomáhat především právě tam. Navíc jsem rok hrál v Rusku a během své kariéry jsem měl ruské i ukrajinské spoluhráče.

Vy jste pro zákaz startu ruských sportovců ve všech soutěžích. Co řeknete na to, že ti sportovci za to nemohou?

Já s tímto názorem naprosto souhlasím. Ti kluci a holky za to většinou opravdu nemohou. Ale tak, jak jsou nyní nastavena pravidla, tak bohužel kdykoli nastoupí na led, tenisový kurt, či do plaveckého bazénu, tak jako občané ruské země jsou tou nejlepší reklamou na ruské činy. Tedy ruskou válku a ruské zločiny včetně genocidy na ukrajinských dětech. To znamená, že kdykoli tito ruští sportovci s námi soutěží, způsobuje to obrovské hospodářské škody na Ukrajině, a především spousty mrtvých ukrajinských lidí, ale i ukrajinských vojáků. A to nesmíme dopustit.

Jako kolektivní vina vám to nepřipadá?

To není o žádné kolektivní vině, ale o záchraně lidských životů a maximální snaze ukončit válku. Je to o pomoci ukrajinským, ale i ruským občanům, kteří zbytečně umírají. Snad pro dovysvětlení. Každý občan, a tedy i sportovec, je reklamou své země a ta toho vždy využívá. To je fakt, je to úplně normální a není na tom nic špatného. Tedy pokud zrovna nevedete imperialistickou válku a nepácháte zločiny. Pak se automaticky stáváte, a tedy i ti ruští sportovci se stávají, vynikající reklamou na podporování těchto zvěrstev.

Už jsem chtěl uvést příklad Artemiho Panarina, který asi před dvěma lety oficiálně podpořil Alexeje Navalného.

Ano, slyšel jsem o tom. Ale bohužel dnes, tedy za podmínek jak jsou nastaveny, je ruský občan Panarin vynikající reklamou na ruskou válku. Možná rád, možná nedobrovolně. Možná podporuje zabíjení na Ukrajině a zabírání ukrajinského území, možná je naopak ve svém nitru proti tomu, ale to my nemůžeme vědět. Co však víme, je to, že kvůli tomu, že Panarin v NHL nastupuje na led, tak umírají ukrajinští civilisté i ruští vojáci. Tak to bohužel je a musíme to zastavit.

A co s tím?

V první řadě musíme začít ruským sportovcům pomáhat! Oni hrát nesmí, to je dané. Pokud nechceme, aby lidé na Ukrajině umírali, ruští sportovci nyní nesmí s námi soutěžit. Ale umíte si představit, jak se mnozí z nich za této situace cítí? Nebo budou citít? Já sám jen těžko.

Mezinárodní olympijský výbor a jednotlivé sportovní federace musí začít komunikovat s vládami svých demokratických zemí. Ty země by měly nastavit pravidla, za kterých by ruští sportovci měli mít možnost v těchto zemích získat uprchlické vízum, a tedy i azyl. V zásadě velmi podobná pomoc, jaké se našim občanům dostávalo za totality. Samozřejmě, aby tito ruští sportovci získali uprchlické vízum, musí splnit velmi striktní podmínky. Tedy odsoudit ruskou imperialistickou válku a zločiny s tím související a musí podle toho jak veřejně, tak neveřejně vystupovat. Tito stateční ruští sportovci by pak samozřejmě mohli soutěžit v našich zemích a ti nejlepší jet i na olympiádu, kde by nastoupili za uprchlický tým, což by nebylo nic nového. Umíte si představit, jak by tito sportovci byli vynikajícími protiválečnými ambasadory?!

To jistě ano, ale myslíte, že je to reálná úvaha?

Samozřejmě, že ano. Je potřeba, aby se podobně vyjadřovalo více a více lidí, což jak v České republice, tak ve světě cítím. V každém případě je před námi hodně práce. Ale zároveň máme obrovskou motivaci. Snažíme se zachránit spoustu ukrajinských a ruských životů. A zároveň chráníme svoji zemi.

Už jste mluvil o olympijském výboru, řeší se teď start Rusů na OH. Konkrétně hlava našeho olympijského výboru Jiří Kejval podepsal minulý rok prohlášení o doporučení zákazu startu ruských sportovců, ale teď mluvil zase o modelu z olympijských her 1992, tedy start pod neutrální vlajkou.

Byl bych velmi rád, aby všichni funkcionáři, co stojí v čele a budou svým hlasem rozhodovat o startu Rusů, nesli za své rozhodnutí osobní odpovědnost. Tedy nejenom samotná sportovní federace či Mezinárodní olympijský výbor, ale i ten daný člověk. Jen pro příklad a není v tom nic osobního, kdyby pan Kejval na Mezinárodním olympijském výboru hlasoval pro návrat Rusů do našich soutěží, a tím podpořil ruskou válku a zločiny, nesl by v tomto konkrétním případě i odpovědnost za hospodářské škody a ztracené životy na Ukrajině. Včetně těch mrtvých. Samozřejmě mluvím o trestněprávní odpovědnosti

Náš olympijský výbor má celou takovou zvláštní strukturu. 

Neznám jí. Pár lidí znám trochu osobně, ale nevím, jak to tam funguje. Jen vím, že pan Kejval má hlas na Mezinárodním olympijském výboru. Může hlasovat pro, nebo proti. 

Pokud by vše opravdu dospělo k tomu, že Rusové by pod pěti kruhy nastoupili, jste pro bojkot českých sportovců?

V první řadě bych se na olympiádu vůbec nedíval. Já se dnes nedívám na NHL ani tenis, protože vím, že ty soutěže jsou podporou války. Ty soutěže se zasloužily o mnoho mrtvých. Mně stačí NHL jen zaslechnout v rádiu a vidím tam hned ty mrtvé vojáky či civilisty. Pro mě jednoznačně je lidský život víc než i ta nejkrásnější hra. V žádném případě bych se tedy na olympijské hry nekoukal, ale v každém případě bych jako funkcionář nerozhodl za české sportovce, jestli tam nesmí jet.

Vysvětlil bych jim to a doporučil tam nejet. Ale nechal bych to na každém. Nezakázal bych jim to, pokud tam chtějí jet a soutěžit, tak bych jim to na jejich náklady povolil. Ale nesměla by tam hrát česká hymna. V soutěži, kde mohou nastoupit ruští sportovci by v žádném případě nesměla hrát naše hymna, čeští občané by neměli být ustrojení v našem českém oblečení s českou vlajkou či českým znakem. Pokud by tam chtěl jet někdo jako soukromá osoba, je to jeho rozhodnutí. Já bych si nedovolil jemu ani jí v tom bránit. Nejsem nad zákon...

Dominik Hašek. Zdroj: PrahaIN.cz

A zazlíval byste to těm sportovcům? Dřou na to čtyři roky, někdo celý život a šance nemusí už přijít.

Ano, jako občan České republiky bych jim to zazlíval. Chápal bych to, že je to jeho sen, na který se dlouho připravoval. Ale pokud tam budou startovat ruští sportovci, tak to bude reklama na ruskou válku a zločiny. Jak jsem říkal bez hymny, vlajky, jako soukromé osoby, ne jako reprezentanti naší země. Tak bych se k tomu postavil jako funkcionář. 

Zakázat jim tam vyjet, to může myslím jen Parlament naší země. A já za současné situace bych s tím zřejmě neměl žádný problém 

Myslíte, že byste se takhle ke všemu vyjadřoval i během své kariéry? 

Začnu tou prací konkrétně v NHL. Tam je to složitější, protože bez práce máte problémy, odvíjí se od toho celý váš život. Takže bych za současných podmínek velmi pravděpodobně nešel proti svému zaměstnavateli, NHL ani klubu. A téměř jistě bych nekritizoval svého ruského spoluhráče. Dost dobře si to nedovedu představit, když se s tím klukem objímáme při úspěších a podporujeme se jako spoluhráči při prohrách. To neznamená, že bych s tím, že nadále se mnou hraje ruský hráč v NHL, souhlasil. A možná bych i po sezóně něco všeobecného, ne úplně konkrétního, naznačil. Ale právě proto kritizuji vedení NHL, které má nastavit pravidla, aby k podpoře ruské války a ruských zločinů nedocházelo.

Co se týče reprezentace, tak tam myslím, že bychom se s ostatními kluky vzájemně spojili a daleko spíše bychom se rozhodli, že na akce, kde bude moci hrát ruské národní mužstvo a je jedno, jestli s či bez státních symbolů, nepojedeme. Takhle myslím, že by to dopadlo.

Co byste na závěr vzkázal?

Velmi rád bych vzkázal všem sportovcům, aby udělali vše, co mohou pro ukončení války. Jedná se o spousty životů. Žádná, ani ta nejkrásnější hra na světe není více než lidský život. Především ti, kteří podobně jako já už nehrají, a tedy nejste vázání svými zaměstnanci, nebojte se otevřeně promluvit a udělat to, co pomůže válku ukončit. A především, ať jste aktivní či již vaše sportovní kariéra skončila, maximálně se vzájemně podporujme. Je to nesmírně důležité pro to, abychom se nebáli vyjádřit své názory. Udělejme všichni společně vše pro to, aby reklama na ruskou válku a ruské zločiny ze sportu vymizela. Zachrání to mnoho lidských životů a o tom to je!