„Jágr kouří Spartu“. Nalaďte se vzpomínkami na sparťanské hokejové tituly

Když hokejová Sparta naposledy slavila titul, byl současný Jalonenův asistent Martin Erat u reprezentace benjamínkem ve čtvrté lajně. A Petr Bříza zrovna ukončil kariéru v bráně a začínal tu funkcionářskou. To je asi vše, co potřebujete vědět o sparťanské touze konečně opět získat titul. V časech play-off jich bylo zatím šest a každý z nich přinesl nějaký zajímavý příběh.

Dva tituly z padesátých let přeskočíme. Jednak už si je nikdo nepamatuje a jednak se tehdy ještě nehrála vyřazovací část, která zcela přepsala pravidla. Tříkolové play off bylo zavedeno až od roku 1986 a Sparta se do finále poprvé podívala o dva roky později. Proti Košicím s divokými fanoušky „východňáry“ to prý bylo dost peklo, takže na titul si v Holešovicích museli počkat další dva roky.

Vykouřená Sparta

Titul v roce 1990 Sparta získala ve zvláštní sezóně. Jednak byla poslední, kdy všechny hvězdy hrály v domácí lize (pokud tedy nepočítáme ten slavný ročník 2004- 2005, co v NHL trucovali odboráři), a taky se na podzim 1989 po několika kolech zásadně změnila politická realita. Právě hokejisté Sparty byli tahouny listopadových událostí v hokeji, Petr Bříza řečnil z tribuny na Letné a kapitán Jan Reindl se už v úterý 21. listopadu před zápasem s Trenčínem probil do boxu trestoměřičů k mikrofonu, ze kterého pak místo klasického „dvě minuty, hrubost“ zaznělo prohlášení na podporu stávkujících studentů. Další kolo v pátek už se pak nehrálo.

Podruhé se liga přerušovala v lednu, poté co se během ligového zápasu před televizními kamerami vážně zranil zlínský obránce Luděk Čajka, který kvůli nárazu hlavou do mantinelu později zemřel. Hráči tehdy chtěli stávkovat na protest proti zajištění své bezpečnosti.

Nabytá svoboda pak hokejistům přinesla některé komplikace, Sparťané třeba museli několik domácích zápasů odehrát v Edenu, protože ve Sportovní hale se stavěl kurt pro tenisovou exhibici amerického navrátilce Ivana Lendla. A rovněž diváci tehdy měli trochu jiné zájmy, než byl hokej.

Z dvanácti účastníků ligy nakonec Sparta skončila čtvrtá, ale trenéři Horešovský s Bergrem dokázali perfektně vyladit formu na play off. Čtvrtfinále s Vítkovicemi holešovická parta vyhrála v nejrychlejším čase a následovalo dramatické semifinále s Kladnem.

Za něj tehdy nastupoval jeden osmnáctiletý supertalent, který si ve čtvrtém zápase připsal hattrick a v deníku Československý sport vyšel legendární titulek „Jágr kouří Spartu“. Inu, devadesátky.

Nakonec ale rozhodující pátý zápas v Holešovicích urvala Sparta 4:1 a postoupila do finále, kde čekal Trenčín.

Už vloni těsně poražený finalista velmi toužil po prvním titulu, ale Sparta, která na totéž čekala od roku 1954, to viděla velmi podobně. První dva zápasy v Trenčíně vyhrála a po slabší chvilce ve třetím utkání nakonec finále ukončila doma výpraskem 7:1.

V bráně kraloval Petr Bříza, v sezóně tým brankově táhli Jiří Doležal a Martin Hosták, v play off se fantasticky rozehrál Evžen Musil, srdcař ze třetí lajny, který pravidelně ožíval právě ve vyřazovací části.

Už se porvali?

Druhé vítězné finále si Sparta připsala o tři roky později, a zase bylo historické. Sezóna 1992- 1993 byla poslední federální, dohrávala se v době, kdy už si Slovensko užívalo své samostatnosti a podle toho to občas v halách vypadalo. V Košicích, Popradě i Trenčíně během sezóny došlo k nezapomenutelným bitkám mezi střídačkami, vrcholem bylo předkolo vyřazovací fáze mezi Kladnem a Popradem, kdy se čtvrtý zápas pod Tatrami po velké bitce obou manšaftů na chodbě o druhé přestávce nedohrál a k tomu pátému na Kladno popradští odmítli přijet.

I ve Spartě v této sezóně dostali slavní bijci jako Leo Gudas nebo Jiří Kročák víc příležitostí ke shození rukavic než kdy jindy. V základní části skončila druhá o skóre za Litvínovem, ve čtvrtfinále vyřadila Zlín a v semifinále opět Duklu Trenčín. Ten byl ještě silnější než v roce 1990, neboť na vojnu narukovalo hvězdné trio mládežníků Pálffy- Daňo- Jánoš a Žigmund Pálffy rok předtím vystřílel titul. Vyrovnanou sérii zlomil až pátý zápas na Spartě.

A ve finále čekaly Vítkovice, dost domlácené z těžkého semifinále s Litvínovem. A protože tenhle ročník byl opravdu vyhecovaný, i finále oživilo tradiční rivality mezi Prahou a Ostravou. Ty ještě přiživili vítkovičtí, když obvinili Spartu z podílu na střevních potížích, které si jejich hráči přivezli ze zájezdu do Prahy.

„Ostravané byli ubytováni v Penzionu Balabán, kousek od Ruzyně a potkala je řada náhod. Například v celém objektu netekla voda, nešel elektrický proud, rekonstrukční práce probíhaly naplno hlavně v noci a brzy nad ránem. Nejpodstatnější ale bylo, že při pobytu v Praze dostali vítkovičtí hokejisté ze stravy těžké žaludeční potíže, se kterými museli nastupovat k odvetným zápasům v Ostravě,“ vzpomíná se dodnes na vítkovickém klubovém webu.

Ty prý zásadně ovlivnily výkon týmu v dalších dvou zápasech v Ostravě. Takže i když si z Prahy vezli nadějný stav 1:1 za zápasy, nakonec série skončila už ve vítkovické hale. Pamětníci vzpomínají, že sparťanské oslavy vytočily rázovitý fanklub tak, že se to málem znovu porvalo, jak bylo v celé té rozlučkové sezóně dobrým zvykem.

 

Příliš vysoký jalovec

V té době už si tři sta kilometrů na východ jistý podnikatel Zubík chystal šrajtofli na vybudování velkého týmu v beskydském Vsetíně. A plán mu vyšel asi ještě lépe, než čekal, takže v druhé polovina devadesátých let udával lize tón popěvek „My jsme Valaši“, či „Vysoký jalovec“. Když tým ve žluté a zelené získal pět titulů v řadě, už to zbytku republiky začínalo dost vadit.

A právě Sparta se rozhodla vsetínské dominanci čelit nejdůsledněji. Ze zahraničního angažmá se vrátil Petr Bříza, v sestavě se objevilo větší množství mistrů světa a jeden olympijský vítěz a všechno to tmelila sparťanská legenda David Výborný, mistr světa a pamětník posledního federálního titulu.

Jeho tatínek František, další ze sparťanských věrných, nastoupil uprostřed sezóny s Pavlem Hynkem na střídačku a parta s velkým S na dresech ovládla základní část o jedenáct bodů. A na stadionu Na Lapači pochopili, že letos ten jalovec nejspíš rovnýma nohama nepřeskočí.

Nabušená Sparta nedala čuchnout Pardubicím ve čtvrtfinále, ani Litvínovu v poslední čtyřce. Vsetín však byl podobně bezkonkurenční, takže se v superkulatém roce 2000 schylovalo ke skutečně nezapomenutelné bitvě.

Oba týmy se navíc nemusely dlouhodobě, fungovaly valašské předsudky vůči pražákům i rivalita klubových bossu Zubíka a Charouze.

„Z hlediště na nás běžně lili pivo. A někdy to možná bylo něco mnohem horšího,“ vzpomínal později útočník Richard Žemlička.

Před vyprodanou Sportovní halou se vsetínští po pětadvaceti minutách dostali do vedení, které jim ale vydrželo pouhých padesát sekund. A bylo to v celém finále naposledy, co Sparta prohrávala. V 39. minutě po vyrovnání na 2:2 totiž Petr Bříza zavřel bránu a Vsetín už neskóroval nejen v tomto zápase, ale v celé sérii. Čtyři nula doma, jedna nula ve Vsetíně a titul se vracel do Holešovic.

Hadamczik trénoval a vyjednával

O rok později se ve finále potkaly stejné týmy a tentokrát to dopadlo opačně. Pak ale kvůli problémům pana majitele se zákonem vsetínská dynastie odezněla a silné mužstvo trenéra Výborného začalo ligu tak trochu válcovat. Sto tři bodů v základní části 2001- 2002 bylo velmi solidním základem pro výpravu za dalším titulem.

Ve čtvrtfinále čekal Třinec, který neměl tak oslnivou formu jako dvacet let poté, ale potrápit dokázal. Po třech výhrách přišly dvě porážky a v šestém zápase po padesáti minutách 0:1. Čtyři slepené branky pak ale zcela otočily náladu a semifinále, pražské derby se Slávií, bylo jasnou záležitostí.

A ve finále po devíti letech opět Vítkovice, tentokrát pod vedením Aloise Hadamczika, který věděl o odchodu Františka Výborného a už během finále sondoval možnosti angažmá ve Spartě (s tím, že první volbou je tedy pro něj reprezentace po Josefu Augustovi, ale kdyby to nevyšlo, tak by měl zájem). Holešovičtí se po úvodní porážce zvedli, třetí zápas proměnili v exhibici 7:0 a nakonec se opět radovali před zraky arény v Ostravě.

Alois Hadamczik pak během následující sezóny do Sparty skutečně přišel (na svazu dali přednost Slavomíru Lenerovi), ale k titulu v dalších letech vždy něco málo chybělo a konečnou stanicí se stávalo semifinále.

S Břízou i bez

V sezóně 2005 - 2006 se ze zahraničí vrátil trenér Výborný, v bráně stále stál veterán Bříza a útok táhlo duo Petr Ton- Jan Marek. Po základní části byla Sparta až šestá, ale vyřazovací částí profrčela do finále se suverenitou parního válce.

O titul si to poprvé v historii přímo rozdaly oba pražské týmy. Slavia trenéra Růžičky měla brankáře Málka nebo duo Beránek- Duda a mimoto výhodu sedmého zápasu doma. A duel Výborný- Růžička patřil k hvězdným válkám českého hokeje. První mač ve Vršovicích urvala Sparta v nájezdech, ten druhý si pohlídali domácí.

Nervózní třetí duel rozhodla Sparta doma v prodloužení, čtvrtý otočila z 0:2 a 3:2 během třetí třetiny. Doma Slavia vyhrála, ale v Holešovicích vychytal Petr Bříza nulu a s pohárem nad hlavou uzavřel svou slavnou kariéru. Tedy tu brankářskou.

O rok později dokázala Sparta opět vyladit formu na play - off ze čtvrtého místa. Zlínu i Liberci povolila jen jednu výhru a ve finále šla proti tradičně silným Pardubicím trenéra Miloše Říhy. Ale hned na úvod je dvakrát „brejkla“ na jejich ledě a doma přidala třetí bod. Soupeř finále ještě zdramatizoval dvěma výhrami, ale 14.4. 2007 Tomáš Duba zabednil bránu stejně jako jeho předchůdce Bříza a v holešovické hale se slavil celkově osmý sparťanský titul.

U Stromovky už se několik let liga pravidelně nehraje, a tehdy začínající funkcionář Petr Bříza je dnes druhým mužem světové hokejové federace.

Atmosféra ale trochu připomíná rok 2000. Místo tří nul jsou v letopočtu tři dvojky, ale tak jako tehdy by si fanoušci přáli, aby srdcaři s S na dresu konečně zastavili jednu sebevědomou hokejovou dynastii z malého města na východ od Vysočiny.

A tak jako tehdy se očekává skvělá finálová série.