KONEC OLYMPIÁDY Víno, pizza, makaróny. Tak za čtyři roky v Miláně

U MUZEA ČTYŘI Slzy Markéty Davidové a euforie slovenských hokejistů nás včera přivedly k číslu čtyři. Zapomněl jsme při tom na tu nejdůležitější olympijskou čtverku- čtyři roky olympijského cyklu. Ta se nám připomněla až teď v neděli při závěrečném ceremoniálu, když štafetu pro příští čtyřletí přebral od Pekingu Milán, společně s Cortinou.

Když olympijský oheň zavítá v zimě do Itálie, je to vždycky v roce končícím šestkou. A do Cortiny d´ Ampezzo se takto roku 2026 vrátí hry již podruhé. Premiéru tu měl právě před sedmdesáti lety. Hry proslavené první účastí SSSR a všudypřítomnými muži v dlouhých kabátech, kteří výpravu hlídali.

Taky to byla olympiáda československého smutku, protože hokejisté skončili, považte, až pátí! A to je také maximem celé výpravy, pátý bude ještě krasobruslař Divín. Socialistická tělovýchova má o čem přemýšlet...

Cortina ale přinesla také první hry, na které jste v Praze mohli vidět v televizi. A aby těch náhod nebylo málo, tak o padesát let později byla druhá italská zimní olympiáda první akcí, která se vysílala na sportovním kanále ČT4 Sport. Tak uvidíme, jakou revoluční novinku si na Kavčích horách připraví do třetice.

O padesát let později se hry vrátily na sever Itálie do Turína. Někteří vzpomínají, že na úvodním ceremoniálu naposledy naživo zpíval Luciano Pavarotti, čeští fans zase nikdy nezapomenou na vítězství Kateřiny Neumannové.

Patnáct let předtím patřila do špičky, měla tituly z Mistrovství světa, z olympiády asi deset medailí, ale zlato jí unikalo. Kolikrát o vteřiny, jednou taky o délku lyže.

V Turíně si nejvíc věřila ve skiatlonu, olympijské premiéře závodu kombinujícího obě běžecké techniky. Na archivních záběrech vidíte, jak ještě v cílové rovince vede, a ze všech soupeřek se jí zuby nehty drží jen Estonka Šmigunová. Jenže ta se nakonec vzmůže a pár metrů před cílem kolem české hvězdy profrčí zprava. Na Kateřinu Neumannovou tak čeká další stříbro.

A nezmění se to až do poslední běžecké výzvy celých her, třicetikilometrového maratonu. Poslední olympijský závod kariéry, poslední šance zařadit se do nejslavnější společnosti. Toho rána se ale česká reprezentantka probudí se škrábáním v krku a odebere se za fyzioterapeutem Kolářem s pověstí čaroděje, zda by neprovedl nějaký ze svých zázraků.

Třicetikilometrovou štreku absolvuje v balíku soupeřek, až v posledním okruhu se odtrhne čtyřka, která je na tom nejlépe. S Ruskou, Norkou a mladou Polkou Kowalczykovou je tam i Kateřina. Norka nevydrží tempo posledního stoupání, což Neumannovou trochu uklidní, ale v druhé části kopce jí soupeřky odjedou.

„Bohužel z této trojice Kateřina pravděpodobně nemá ten nejagresivnější závěr,“ pronese komentátor Pavel Čapek. Ve sjezdu na obě něco sjede, na stadion ale přijíždí za nimi. Jenže pak se něco změní.

„Katka neodpadá,“ hlásí nadšeně komentátor, expertka Zuzana Kocumová dokonce soudí, že je na tom ze všech nejlíp.

Sama česká reprezentantka bude později vykládat, že se otevřela nějaká skrytá zásobárna sil, o které už ani nevěděla, že ji má. Poslední metry své olympijské kariéry odjede v ostrém tempu, na které nemá ani jedna ze soupeřek a cílovou fotobuňku protne o několik metrů první.

Nadšený komentátor Čapek spadne ze židle a hovoří o pohádce, jakou by mohl napsat Ota Pavel.

 

Přivezte Kožíška

Kromě pohádky ale české běžecké lyžování v Turíně zažilo i příběh připomínající slavnou místní komedii s účetním Fantozzim. Stalo se to při běžecké štafetě mužů, když česká čtyřka s Bauerem, Koukalem, Magálem a Šperlem měla jet o nejvyšší příčky.

Dva dny před tím získal Bauer stříbro a novináři zaznamenali, že manažer reprezentace Květoslav Žalčík, přezdívaný „Žáha“, v hotelu večer nadšeně halekal „jedna, dva, tři, čtyři, pět, porazíme celý svět“.

Ráno před štafetou ho smích přejde. Zjistí se totiž, že při přihlašování štafety udělal dost zásadní chybu- zapsal do přihlášky jinou sestavu, než trenéři určili. Na papír měl napsat pět jmen a u jednoho připsat, že je náhradník. Funkcionář bohužel náhradnické „R“ napsal o řádek vedle, a tak byl místo Milana Šperla do závodu nominován mladý sprinter Dušan Kožíšek.

Ten o ničem netušil a zůstal v den závodu zůstal v olympijské vesnici. A nic netušil ani nikdo z výpravy, kde si všichni mysleli, že platí původní nominace. Tím uplynuly všechny lhůty na případnou opravu a vše prasklo až když na oficiální startovní listině bylo vyvěšeno jméno nepřítomného Kožíška, který zrovna dvacet kilometrů daleko snídal s přítelkyní biatlonistkou.

Ani italští řidiči nejspíš nikdy neprojížděli serpentiny od Pragelata takovou rychlostí jako funkcionář, který měl na přivezení závodníka něco přes půl hodiny. Když ten překvapený vystupoval na parkovišti, byl první účastník štafety už na trati.

Po třech úsecích odjetých skvěle připravenými hvězdami byli Češi na medailové pozici, načež vyrazil náhradník na vypůjčených lyžích (ty jeho servis nestíhal připravit). No, nebudeme to protahovat, ze třetího místa se propadl na deváté. A manažera Žalčíka ještě ten den poslali z olympiády domů.

Italský chaos v běžecké výpravě nebyl jediným smolným příběhem olympiády. Největším smolařem byl v Turíně sportovec, kterého tam vůbec nepustili.

V polovině první dekády tisíciletí byl Tomáš Kraus jedničkou světového skikrosu. Vyhrával Mistrovství světa i celkové kvalifikace Světového poháru.

Skikros, sjíždění sjezdovky ve čtveřicích, z nichž dva nejrychlejší postupují do dalšího kola, byl v té době na vzestupu popularity, a tak jej MOV zařadil do rodiny olympijských sportů.

Jenže kvůli průtahům až od Vancouveru 2010. Místo drcení konkurence v Turíně tedy seděl doma u televize. O čtyři roky později už Krausovi bylo šestatřicet a ve skikrosu, postaveném na ostrých loktech v zatáčkách, ho čím dál více naháněli mladí vlčáci.

Ve čtvrtfinále kanadského olympijského závodu dojel vedle Rakušana Matta na druhém místě, leč postoupit mohl jen jeden a po dlouhém zkoumání cílové fotografie rozhodčí ukázali na soupeře. O čtyři roky později v Soči už českému skikrosaři bylo čtyřicet, přesto dojel osmnáctý.

Jára Cimrman chodil pozdě, Tomáš Kraus zase moc brzo...

Italia, Italia...

Hry dvacáté páté zimní olympiády se však oficiálně budou konat v Miláně. Centru severní Itálie, které čeští sportovní fanoušci poprvé poznali v roce 1990.

Tehdy se v tisících jelo na fotbal. Bylo to naposledy, co naše repre (ještě se Slováky v týmu) hrála čtvrtfinále na Mistrovství světa. Skuhravý, Kubík nebo Bílek tehdy zářili. To čtvrtfinále jsme s Německem prohráli, ale jen díky penaltě, pro kterou si zkušeně došel král všech šestnáctkových vozembouchů Jürgen Klinsmann. Jinak jsme s Němci, kteří pak celý turnaj vyhrají, celkem drželi krok.

Tehdy ve Florencii, Římě a Miláně byli sportovní fanoušci poprvé obsadili tribuny a předvedli světu Vysoký jalovec. Pak jich ještě více vyrazilo na Euro do Anglie a na spoustu dalších akcí. Ale začalo to v Itálii.

Víno, pizza, makaróny, jásají si stadióny, zněla jim na cestu píseň sportovního nadšence Karla Šípa.

Po dvaceti letech si tam budeme moct zase zajásat na hokeji nebo závodech Ester Ledecké. Anebo Martiny Sáblíkové, která už v roce 2006 v Turíně jela jako osmnáctiletá o medaili. Nakonec skončila těsně čtvrtá, ale kdyby se po dvaceti letech vrátila do Itálie, byl by to příběh jak hrom.

Taky to bude sto let od chvíle, kdy v Tyršově domě Josef Rössler- Ořovský přesvědčil bafuňáře, že je skvělý nápad pořádat zimní setkání sportovců pod olympijskou vlajkou.

A kolébka zimních olympiád se za těch sto let mnohokrát zapsala do jejich dějin. Třeba všeumělkou, která na jedné olympiádě vyhrála zlato na lyžích i snowboardu, aby na té další jedno z nich obhájila a ve druhém sportu skončila za pár dní čtvrtá a pátá.

Nebo chlapíkem, co jako první na světě vykroutil ve třech saltech pět vrutů.

Taky týmem, který vyhrál první olympijské klání nejlepších hokejistů. A jednou z největších sběratelek medailí v rychlobruslení, která se ještě v jednadvacátém století chystala na hry na rybníce.

Ale taky dala zimním olympiádám třeba odvážnou krasobruslařku Věru Hrubou, co se do očí vysmála Adolfu Hitlerovi, že bude bruslit na vlajce s hákovým křížem. Nebo sjezdařku Terezu Kmochovou, které jako neslyšící nestačila paralympiáda a rozdala si to se zdravými.

Tak Ciao za čtyři roky… Třeba u Museo Nazionale della Scienza e della Tecnologia Leonardo da Vinci.