foto: Facebook Kverulant.org/Zimní stadion na Štvanici
U MUZEA ČTYŘI Tak jako začaly pod Hlávkovým mostem na štvanickém zimáku pořádné dějiny českého hokeje, začal se právě zde odvíjet i příběh českého krasobruslení. Příběh, který také cinkl několika medailemi.
Pražská krasobruslařská škola se na olympiádu dostala už před válkou. Věra Hrubá skončila roku 1936 v Garmisch - Partenkirchenu na sedmnáctém místě, což byl ale pouze začátek jejího dobrodružného příběhu. Blonďatá Češka totiž na hrách zaujala přítomného Adolfa Hitlera, který se s ní potkal a optal se, zda by nechtěla „bruslit pro svastiku“, míněno v barvách německé říše.
Dívka (bylo jí tehdy necelých 17) se mu podívala do očí a perfektní němčinou pronesla, že raději bude bruslit „na svastice“. A tak si nacističtí pohlaváři museli v Praze najít jiné favoritky… Vytočení říšského vůdce bylo škraloupem, který mohl mít fatální následky, takže o pár let později Věra příliš neváhala s emigrací do USA.
Zde pod jménem Vera Ralston udělala velmi pěknou kariéru nikoliv na bruslích, ale v Holywoodu. Mimochodem, doma zapomenutá pražská krasobruslařka tam má hvězdu na chodníku slávy.
Věra se ale učila bruslit ještě na zamrzlé Berounce, Štvanice byla uvedena do provozu až tři roky před olympiádou.
Po Garmischi byl s olympiádami na dvanáct let konec, a zásadní roli v tom hrála ona svastika. Když se roku 1948 hry vrátily do programu, konaly se ve švýcarském Svatém Mořici. Do horského letoviska už jely Československo reprezentovat naděje, odchované umělým ledem, na kterém obvykle musely trénovat brzy ráno, než dorazila „šlechta“ v podobě hokejistů LTC.
Dagmar Lerchová, Alena Vrzáňová a Jiřina Nekolová obsadily tradičně velmi sledovanou soutěž žen. Nekolová s Vrzáňovou, obě sedmnáctileté, skončily na čtvrtém a pátém místě.
Vrzáňová zaznamená do další sezóny mimořádný progres a na dva roky si podmaní Mistrovství světa. V roce 1950 po mistrovství rovnou zůstane v Londýně a vytočí tak komunistické papaláše, kteří následně rozpoutají výstražný monstrproces s hokejovým týmem. Vrzáňová odejde do USA, kde se pod jménem Aja Zanova stane hvězdou lední revue, později bude podnikat v gastronomii. Do Prahy se vrátí až po roce 1990.
Nekolová odejde na Západ ještě o rok dříve, po čtvrtém místě na MS 1949. Nadějná generace českého krasobruslení tak skončí dříve, než stihne vybojovat olympijskou medaili.
Osm let trvá, než trenér Karel Glogar, tvůrce úspěchů Vrzáňové, vychová na Štvanici novou olympiončku. Jindřišku Kramperovou dal otec zubař na krasobruslení, aby jako podvyživené dítě války při sportu na zdravém vzduchu zesílila. Kromě krasobruslení zvládala paralelně kariéru koncertní pianistky, která nakonec zvítězila a věnovala se jí celý život.
Na následující hry byla místo ní nominována brněnská Jana Mrázková, která skončila čtvrtá. Největší hvězdou krasobruslení, které tehdy bylo výkladní skříní československého zimního sportu, byla ale Karol Divín. Rodák z Budapešti a „Středoevropan“ (otec Maďar s německými předky, matka napůl Češka a napůl Slovenka) se po válce s rodiči přesunul do Bratislavy a změnil původní příjmení Finster. V roce 1960 získal na hrách ve Squaw Valley druhé místo, které obhájí i o dva roky později na domácím Mistrovství světa v čerstvě otevřené Sportovní hale.
Na domácím šampionátu, který byl vrcholem této zlaté éry českého krasobruslení, získali titul i sourozenci Eva a Pavel Romanovi. Ti v párové soutěži tanců na ledě v letech 1962- 1965 získali čtyři světová prvenství v řadě. Na olympiádě však žádnou medaili nezískali - z toho prostého důvodu, že taneční páry začaly pod pěti kruhy soutěžit až od roku 1976.
Naopak soutěž „sportovních dvojic“ už se na olympiádě jezdila, a tak mohlo duo českých jmen a štvanických základů Marie a Otto Jelínkovi získat v roce 1960 čtvrté místo. Radost nám může kazit jen to, že bramborové medaile vyjeli pro Kanadu, kam s rodiči v roce 1948 emigrovali.
Sněženka od Vltavy
V Holešovicích se tleskalo hvězdám, na Štvanici ale mezitím vyrůstá další skvělá generace. A její královnou byla Hana Mašková, která už v deseti soutěžila s dospělými.
Dcera přísné matky (kromě každodenních tréninků v dětství zvládá jazykovou školu, klavír a balet) s okouzlujícíma očima a přirozenou krásou je novou hvězdou zimních stadionů. Píší se šedesátá léta, ze sportovců se poprvé stávají celebrity a krásná Hanka s plachým úsměvem je pro tuto dobu ideálním materiálem. Trenérka Míla Nováková jí pro její křehkost říkala „sněženka“.
Ve čtrnácti jela poprvé na olympiádu, ale nejmladší nebyla - ještě o ročník pod ní byl Ondrej Nepela, Divínův zázračný nástupce z bratislavské skupiny trenérky Můdré.
Od následující sezóny pravidelně vyhrávala mistrovství republiky, v roce 1967 byla druhá v Evropě a třetí na světě. Před Grenoblem 1968 jedna z největších československých nadějí.
Na soutěžích okouzluje půvabem a elegantním skluzem. Na olympijskou sezónu staví oslňující volnou jízdu v růžových šatech na hudbu Smetanovy Vltavy.
A měsíc před olympiádou vyhraje Mistrovství Evropy, tradiční olympijskou generálku, když poprvé porazí Gabriele Seyfertovou, osvalenou královnu skoků z NDR. S křehkou Hankou tvoří pozoruhodně kontrastní dvojici rivalek.
Jízda Maškové na Vltavu je přesně tím, čemu se ve sportu říká „hozená rukavice“. Doma i ve světě najednou byla řazena mezi favoritky na zlato.
Po povinných programech byla čtvrtá, na prvním místě se usadila americká hvězda Peggy Flemingová před Seyfertovou, které povinné sestavy seděly.
Její Vltava Francouze ohromila. Rakušanka Schubaová zůstala kdesi vzadu a Flemmingová se Seyfertovou znejistěly. Američanka, která nastupovala hned po Maškové, ale tlak ustála a vyjela si ještě lepší známky. A i endérácké rivalce náskok nakonec stačil.
Přesto byl její bronz první československou medailí v kategorii žen, která již předtím vyprodukovala tolik nadějí. A také bohužel medailí jedinou.
Šedesátá léta byla pro české krasobruslení mimořádně úspěšná, ale vysněného vrcholu v podobě olympijského zlata se podařilo dosáhnout až na začátku sedmdesátých. Ondrej Nepela, souputník Maškové, vládl celému olympijskému cyklu, a nakonec se mu přes pád ve volné jízdě podařilo vyhrát i soutěž v Sapporu.
Když se s medailí vrátil na Ruzyni, minul se o pouhé dvě hodiny s rakví své kamarádky. Hana Mašková, hvězda lední revue Holiday on Ice, se v březnu 1972 ve Francii zabila v autě.
Pak si naše krasobruslení dalo pauzu až do počátku osmdesátých let, kdy zazářil slovenský démon Jozef Sabovčík. Jeho bronzová medaile v Sarajevu 1984 vzbudila opět zájem o piruety na ledě, tím spíše, že v roce 1988 se v Praze měla konat tradiční evropská olympijská generálka.
Hamlet na ledě
A pražská bruslařská škola po dlouhé době dokázala vyprodukovat závodníka, který mohl vážně pomýšlet na medaile. Dvaadvacetiletý Petr Barna, mistr dramatického efektu a prezentace, skončil nakonec sedmý za trojicí Sovětů, dvěma Němci a Polákem Filipowským.
Na olympiádě ale skončil až třináctý a rozčílené vedení výpravy jej z Calgary poslalo domů okamžitě po soutěži.
Chuť si spravil o čtyři roky později. S volnou jízdou Hamlet ohromil na Mistrovství Evropy, když porazil i sebevědomé Sověty (respektive zástupce Svazu nezávislých republik, jak se uprostřed olympijské sezóny rozpadlý SSSR přejmenoval) Petrenka a Urmanova. A zase se psalo, že máme favorita na zlato.
Obhájce olympijského zlata Petrenko mu to ale v Albertville všechno vrátil, a nakonec jej porazil i Američan Paul Wylie. Přesto bronzová medaile Petra Barny byla skvělým úspěchem pražského krasobruslení.
Už třeba proto, že byla zatím poslední. A ani slavná éra Vernera a Březiny na tom nic nezměnila.