Lemijů? Lemijé? Mario! Jak nás zničil náš nejoblíbenější Kanaďan

U MUZEA ČTYŘI  Při začátku letošního hokejového turnaje je to těžké, staré a pro mnohé neuvěřitelné vzpomínání, že právě před dvaceti lety jeli Češi na olympijský hokejový turnaj jako hlavní favorité. Vystřízlivění po zlatém hattricku v jednom z nejsmolnějších zápasů s Rusy nám zhořklo ještě více, když vyhrála sebevědomá Kanada. A v jejím čele borec, kterého jsme do té doby milovali snad ze všech Kanaďanů nejvíc. Už proto, že svou první slávu si užil v holešovické Sportovní hale.

Lemijů, nebo Lemijé? Podle Wikipedie lze v bilingvní Kanadě vyslovovat obojí. Mezi dětmi devadesátých let, co fandily hokeji, to ale byl zásadní spor.

Data na to nemám, ale troufám si tvrdit, že když čeští kluci s hokejkami po roce 1989 objevili zámořský hokej, měli na placech mezi paneláky největší podporu Pittsburgh Pinguins. Na počátku devadesátek v „kanadsko- americké NHL“ vládli, hrál za ně Jarda Jágr, ale velké sympatie měl i jeho kapitán, centr a mentor Mario Lemiux.

Hvězda s číslem šedesát šest psala dějiny světového hokeje už od osmdesátých let, když v devatenácti přijela na mistrovství světa do Prahy a Kanada hned dokázala porazit neporazitelné Sověty. Zlato Kanaďanům nakonec vyfoukli naši, ale Mario Lemiux (dle tehdejšího Karola Poláka vyslovován po francouzsku „Lemijé“) se v Holešovicích předvedl jako vycházející hvězda zámořského nebe.

Naši fanoušci si ho zamilovali především díky výkonu proti Sovětům, které Kanada dokázala nečekaně vyklepnout. A šestašedesátka na to za řevu vyprodané haly založila prvním gólem, aby pak nádherně provedeným samostatným únikem otřesenou Tichonovovu sbornou dorazila. Navíc Mario na rozdíl od fyzicky nadupaných spoluhráčů hýřil spíše originálními nápady, zapadajícími do našich hokejových tradic, což byl další důvod, proč si šestašedesátku oblíbit.

Tým z pensylvanského Pittsburghu v první polovině osmdesátých let chátral asi stejně jako celý tamní region velkých jezer, přezdívaný po úpadku místního průmyslu „rezavý pás“. Jenže zatímco kdysi slavné továrny se dál měnily v brownfield, hokej dokázal nakopnout prakticky sám rodák z Montrealu, kterého si průmyslové město kompletně adoptovalo. Byl prvním, kdo dokázal ve statistikách prohánět nepřekonatelného Wayna.

A dva roky po představení v Praze se z hvězd definitivně přesunul mezi legendy. Finále Kanadského poháru 1987 je dodnes považováno za vrchol soupeření kanadské a sovětské hokejové školy, na které kolébka hokeje proti mašině Makarov- Larionov- Krutov postavila unikátní trio superhvězd Lemiux- Gretzky- Messier.

Tři dramatické zápasy gradovaly necelé dvě minuty před koncem, když Lemiux chladnokrevně umístil Gretzkého přihrávku a byl z toho rozhodující gól. Od té doby z něj byl pro Kanaďany milovaný „Supermario“. Zejména když v následující sezóně NHL udělal nevídaných 199 bodů a sesadil svého kolegu z pozice krále statistik.

Zvedl se i Pittsburgh, který začal mít ambice na Stanley cup. Do budování velkého týmu se v létě 1990 přesně trefil příchod osmnáctiletého zázraku z Kladna Jaromíra Jágra. Hned v následujících dvou sezónách tučňáci slavnou trofej skutečně získali. Paradoxně Mario z obou slavných let strávil velkou část na marodce.

V následujícím ročníku měl formu jak na konci osmdesátek, než mu v lednu 1993 lékaři zjistili nádorové onemocnění mízních uzlin. Po chemoterapii se však dokázal vrátit na led ještě před koncem ligy.

Zachránil klub, pak se vrátil na led

V dalších sezónách se mu dařilo střídavě. Jednu kvůli zdraví úplně vynechal, v další vyhrál bodování celé NHL, a v roce 1997 nečekaně oznámil konec kariéry. To jej připravilo o nominaci na olympiádu do Nagana, kam poprvé přijely hvězdy z NHL a říkalo se tomu „turnaj století“.

Pittsburgh Pinguins mezitím v důsledku velkých očí a ještě větších smluv hvězd zbankrotovali a řešilo se dokonce stěhování klubu jinam. Žádný zájemce se ale nenašel a o rok později se ikona Mario rozhodl organizaci zachránit. Stal se prvním hráčem, který se stal majitelem svého klubu.

Ve finanční nouzi pan majitel vsadil na střední Evropu. Za Jágrem postupně dorazilo hned několik krajanů a jako vrchol všeho i český trenér Ivan Hlinka, takže se na přelomu tisíciletí Pittsburghu přezdívalo Prague Pinguins. Takto kuriozně stověžatá matička pronikla do NHL...

Přesto výsledky nebyly podle představ, takže se v prosinci 2000 pan majitel objevil zpátky na ledě. Hned v prvním utkání udělal čtyři body a do konce sezóny si držel nejlepší zápasový průměr z celé soutěže.

Z kanceláře ke zlaté medaili

V následující sezóně se hvězdy z NHL opět vypravily na olympiádu a Kanada stála před velkou výzvou. Kolébka hokeje nevyhrála pod pěti kruhy už od roku 1952, což byla těžká zkouška její hrdosti.

A navíc tu byli Češi, kteří zámořské hvězdy porazili minule v Naganu a od té doby vyhrávali, co se dalo. Při vzájemných utkáních Kanaďané čím dál častěji ztráceli nervy a uchylovali se k bitkám a surovosti.

Všichni si ještě pamatovali mistrovství světa 1997, kdy jim Vladimír Vůjtek mladší nastřílel tři góly, ale led opustil s otřesem mozku po nakládačce zezadu od nepříčetného Owena Nolana. Tím začala minutu a půl před koncem obrovská bitka, ve které Jiří Šlégr slavně zdolal dva Kanaďany současně, zatímco na druhém konci ledu se málem poprali i brankáři.

Češi pak dlouho cítili hořkost, protože švédský rozhodčí rozdělil tresty zcela rovnoměrně, takže pět minut plus do konce zápasu obdržel i Vůjtek, který jen spadl na led, praštil se do hlavy a s panenkama šejdrem se odplazil na střídačku.

A tímto způsobem - vítězstvím Čechů na góly a Kanaďanů na hity - končilo stále více vzájemných zápasů.

Zkrátka před olympiádou v Salt Lake City měl kanadský nároďák za úkol přivézt zlato, jedině zlato a nic než zlato. A jako bonus ve skupině pořádně naložit Čechům.

A legendární Mario, člen Síně slávy NHL, měl při této jízdě řídit. Dostal kapitánské céčko a na křídla hvězdy Kariyu s Yzermanem. Když si čtete tehdejší sestavu, je to co jméno to hvězda až po čtvrtou lajnu.

Kde je kotouč?

Jenže hned na úvod favorité dostali pět kusů od Švédska. A navíc Češi nandali Německu v pohodovém modu osmičku.

Do vzájemného zápasu Kanada nastoupila tak, jak bývalo na přelomu století zvykem. Citujme z dobového zpravodajství: „Kanada v úvodu sáhla po tradiční taktice: zastrašit české hokejisty. Nolan dvakrát tvrdě narazil Reichla a ukázal, že nebude na ledě od toho, aby vymýšlel akce.“ Owen Nolan měl v té době po Česku skvělou pověst.

V desáté minutě ale kanadský kapitán dal zapomenout na bitky a otevřel skóre. Po úniku levým křídlem neomylně prostřelil Dominika Haška mezi betony.

Ten zápas ale teprve začínal. Na české straně měl životní den Martin Havlát, dvacetiletý talent, který dostal příležitost v první lajně s Jágrem. Osmašedesátka mu u mantinelu vybojovala puk a mladíček se zachoval přesně podle slavné rady tehdejšího trenéra Augusty: „Hlavně dávejte bomby k tyči“.

Druhou takovou si připravil na druhou třetinu a Česko vedlo.

Minutu před druhou přestávkou se však odehrála scéna, která dodnes rozděluje fanoušky. Lemiux vyslal z pravého křídla ránu, kterou Hašek neustál a svalil se na zem. Částí těla byl za brankovou čárou, puk kdesi ve výstroji.

Takže nastala klasická situace, kdy rozhodčí sejme přilbu a dlouze telefonuje k videu, zatímco Robert Záruba pro vykrytí času vytrvale opakuje, že podle pravidel musíme vidět kotouč, jak celým objemem přešel čáru.

Kanaďané měli jasno, mezi hráči na ledě v mezidobí proběhla menší strkanice (na tehdejší česko - kanadské poměry spíše plácaná), ale rozhodčí u videa nakonec kýžený záběr našel a gól platil.

Češi šli ve třetí třetině ještě jednou do vedení, ale tři minuty před koncem čtvrtá kanadská řada zase vyrovnala.

Génius bez puku

Remíza posílala české hokejisty ve čtvrtfinále proti Rusům a Kanaďany na Finsko. Zatímco tým trenéra Augusty soupeře celý zápas drtil, aby nakonec prohrál 0:1, Kanada si se Suomi poradila. Vítězný gól dal Yzerman po fantastické zpětné přihrávce od Maria.

Pak Kanada zadupala Bělorusko, které předtím šokovalo svět čtvrtfinálovou výhrou nad Švédy. A ve finále stanula proti zámořským sousedům z USA. I tady to mělo atmosféru odvety - za finále Světového poháru 1996, kdy kanadské hvězdy nečekaně neuspěly. A i tady se Američané dostali v deváté minutě do vedení.

Pak ale Mario Lemiux pohotově pustil mezi bruslemi Prongerův pas k volnému Kariyovi a bylo vyrovnáno. A tenhle moment Kanaďany nastartoval.

Slavný komentátor a hokejový showman Don Cherry, který měl přestávkový vstup, se rozplýval: „Lidi říkají, že Mario je génius. A on vážně je génius, a ani se k tomu nemusí dotknout puku“.

Tenhle zápas už javorové listy dovedly do konce a po padesáti letech braly olympijské zlato. A hvězda tří dekád NHL u toho byla jako kapitán.

S reprezentací se Lemiux rozloučil o dva roky později na Světovém poháru, a opět vítězstvím. A opět u toho byli zklamaní Češi, když nádhernou semifinálovou bitvu Kanada vyhrála v prodloužení.

Ten chlapík s tučňákem vepředu a šestašedesátkou na zádech, na kterého si čeští kluci hráli za barákem a měnili si jeho kartičky, jim nakonec zkazil radost vícekrát, než kdokoliv jiný. Ještě, že nebyl v Naganu...

Přesto ale má tahle hvězda devadesátek mezi našimi fanoušky speciální postavení. Ať už nápaditými kousky, věrností svému klubu z chudého města, nebo osudovým spojením s naší osmašedesátkou.

Gretzky lámal rekordy, ale Mario byl prostě Mario. A bylo úplně jedno, jestli Lemijů, nebo Lemijé.