U MUZEA ČTYŘI Praha byla destinací Světového poháru v řadě sportů. Že se ale u Vltavy bude světová špička utkávat na běžkách, toho by se nikdo nenadál do chvíle, než se potkala Kateřina Neumannová s funkcionářem FIS a neřekli si, že finiš sprintu s pozadím Hradčan by byl docela hezkým obrázkem. Tři závody z přelomu prvního a druhého desetiletí jsou vzpomínkou dojemnou, hezkou, ale taky v mnohém kuriózní.
První dekáda třetího tisíciletí byla zlatou érou českého běžeckého lyžování. Kateřina Neumannová patřila do nejužší špičky mezi ženami, Lukáš Bauer mezi muži a i Martin Koukal nebo Martin Jakš dokázali, když se to sešlo, porazit všechny.
Běh na lyžích byl v té době mezi českými fanoušky populární úplně stejně, jako v následujícím desetiletí biatlon. Na závody Světového poháru zde chodily desetitisíce diváků a mezinárodní lyžařská federace FIS si pochvalovala, že tak pěknou atmosféru nikde jinde nemá.
FIS se v té době hodně snažila běžky popularizovat a dostat mezi lidi. A největším prostorem pro experimenty v té době byl silvestrovský seriál Tour de Ski. Série odehrávající se na přelomu roku a vrcholící brutálním výstupem do italské sjezdovky byla tehdy novinkou programu Světového poháru, která skutečně dokázala přitáhnout k obrazovkám celkem slušná procenta diváků.
Další měly přitáhnout atraktivní lokace.
No a protože se v prvních sezónách podstatná část Tour de Ski jezdila v závodníky i diváky milovaném Novém Městě na Moravě, vznikl nápad odjet sprinterský závod v historickém centru metropole.
„Je jasné, že Tour potřebuje takové krásné a atraktivní místo, jako je to u Pražského hradu,“ vykládal Jörg Capol, který měl ve FIS tehdy na starost běh. A k prosazení nápadu prý velmi přispěla také Kateřina Neumannová, v té době předsedkyně organizačního výboru MS. Ta zdůrazňovala, že atraktivní obrázky jdoucí do celého světa budou pro Prahu obrovskou reklamou.
Poprvé: s Klausem na Hradčanech
Druhý ročník Tour de Ski začínal po Vánocích 2007 v Novém Městě a po dvou závodech se přes Prahu přesunul do Itálie. Čeští fanoušci, natěšení po úspěchu Kateřiny Neumannové v prvním ročníku, v mnoha tisících obsadili Vysočina Arenu a skvělou kulisu dokázalo dvanáct tisíc diváků vytvořit i v Praze.
Sprinterské závody se již tehdy jezdily podle současného rytmu: ráno kvalifikace proti stopkám, ze které třicítka nejrychlejších postoupí do hlavního závodu, který se jede na čtvrtfinále, semifinále a finále, přičemž z pěti či šesti účastníků postupují první dva a občas někdo další na čas.
Finále jede nejlepších šest, další šestka pak „malé finále“ o sedmé až dvanácté místo. A aby se to zvládlo organizačně, střídají se jednotlivá kola mužů a žen.
Sprint je nejdrsnější běžecká disciplína, plná kontaktů, pádů a zlomených hůlek, často rozhodovaná až závěrečným fotofinišem. Aby závodníci zvládli všechna kola, bývá trať výrazně kratší než obvyklé distance světového poháru, většinou do dvou kilometrů.
Ale i když sprinterské trati nepatří k těm nejnáročnějším, mnozí vyjadřovali pochybnosti, jestli pětisetmetrové kolečko kolem rovného Hradčanského náměstí, zpestřené jen jedním stoupáním na umělou rampu, není běžecky až příliš monotónní.
Trať se stavěla hlavně na Capolovy vysněné „hezké obrázky“, takže finiš musel být s pozadím Pražského hradu. Končilo se tedy před Schwarzenberským palácem uprostřed jižní strany náměstí.
České diváky v Novém Městě dobře naladil Lukáš Bauer, který po vítězství a druhém místě téměř o minutu vedl celkové pořadí, i když všichni věděli, že ve sprintu mají šance spíše jeho reprezentační kolegové Kožíšek a Koukal, kteří tři roky předtím ve sprintu dvojic skončili třetí na mistrovství světa.
Los pražského závodu je postavil proti sobě hned ve čtvrtfinále, a zatímco Kožíšek diváky potěšil prvním místem, pro Koukala závod čtvrtým místem ve čtvrtfinále skončil.
Postup do finále ale české sprinterské hvězdě nevyšel, nakonec z toho bylo jen osmé místo za boj v malém finále.
Šest míst ve finále si spravedlivě podělili Norové a Rusové, kteří tehdy sprintům kralovali. Pro vítězství si kolem Masarykovy sochy dosprintoval Nikolaj Morilov před dvojicí Østensen- Hetland. Norovi na druhém místě to však stačilo, aby Lukáše Bauera sesadil z vedoucí pozice Tour. Hned v dalším závodě si ale česká jednička vzala virtuální prvenství nazpátek, a nakonec na závěr zabijáckého výjezdu do sjezdovky mohl triumfálně mávat českou vlajkou.
Novináři si všímali skvělé atmosféry, kterou závodění na Hradčany přineslo, včetně rozverného dvojjazyčného komentování od Michala Dusíka.
První pražský běžecký světový pohár byl i terčem kritiky, zda akce nestála z veřejných peněz zbytečně vysokou částku. Někteří též poukazovali na zviditelňování politiků, s Kateřinou Neumannovou stál u trati prezident Klaus i primátor Bém. Dodejme, že oba byli i mimo pražský podnik známi jako nadšení lyžaři.
Na druhou stranu třeba výroba umělého sněhu a jeho dovoz ze Šumavy by dnes byl rozhodně vnímán skandálněji. V té době ještě nebyla uhlíková stopa počítána tak horlivě.
Podruhé: kolem Výstaviště
O rok později se před 29. prosincem v Praze znovu stavělo. Tentokrát ne na Hradčanském náměstí, ale na Výstavišti v Holešovicích, kde se na rozdíl od loňska mělo běžet večer pod světly, která měla udělat pořádnou atmosféru.
Sezóna 2008- 2009 měla být vrcholem českého běžeckého vzepětí, na únor se v Liberci chystalo mistrovství světa a tisíce nadšených diváků na Vysočině naznačovaly, že běžky jsou doma právě v Česku.
Lukáš Bauer ladil formu na mistrovství, takže medaile z Tour de Ski přenechal jiným, a z Čechů do elitní třicítky postoupil jen Aleš Razým. Ten se ale neztratil a skončil třináctý. Bauer byl zklamaný, že trať u Stromovky byla úplně rovná. „Čekal jsem, že tam udělají alespoň velblouda,“ litoval před novináři.
Mužské finále bylo opět záležitostí Norů a Rusů, tentokrát doplněných o jednoho Fina a Francouze. Vyhrál Tor Arne Hetland, když odolal náporu Rusa Ročeva. Zajímavý souboj se odehrál v malém finále, kde se o vítězství poprali Peter Nortug a Dario Cologna, dvojka, která bude vládnout běžeckému lyžování v následujících letech.
Mezi ženami vyhrála Italka Follisová před Finkou Saarinenovou a Slovinkou Majdičovou, žádná z českých závodnic nepostoupila z kvalifikace. V Praze se ale tehdy stejně jako rok předtím předvedly největší legendy dámského lyžování jako Norka Marit Bjoergenová nebo Polka Justyna Kowalczyková.
Potřetí: všichni si teď ťukají na čelo
Stížnosti na fádní trať kolem Výstaviště vedly k tomu, že pro třetí ročník pražského lyžařského sprintování byla trať vytyčena na Strahově. Jenže se objevil jiný problém, který totálně zničil renomé Prahy jako pořadatele běžeckých závodů.
Umělý sníh, navezený na trať, podle mnohých závodníků připomínal spíš písek a část z nich žádala, aby byl povrch prohlášen za neregulérní. Před olympijskými hrami ve Vancouveru nebyla náročná Tour de Ski závodníky přijímána dvakrát nadšeně a pořadatelský lapsus v Praze byl pro mnohé poslední kapkou.
Lyžaři se podle dobového zpravodajství sněhu na Strahově částečně smáli a částečně nadávali. A i když federace shledala plochu regulérní, zaznívaly dokonce hlasy o bojkotu ze strany závodníků (část z nich z Tour de Ski skutečně odstoupí a odjede se raději připravovat na olympiádu).
„Ve městě nikdy neuděláte takovou trať jako na horách,“ připouštěl šéf organizačního výboru Otto Linhart.
Atmosféra skandálu tak trochu zkazila radost Švédům Jöhnsonovi a Hellnerovi z prvních dvou míst, i českému Dušanu Kožíškovi, který na třetí pokus postoupil do finále a skončil čtvrtý.
„V takové hrabanici jsem dlouho nejel. Bylo těžké srovnat si techniku, musel jsem jet užší úhel lyží a netrefoval jsem se proto do stopy, kterou vyjeli závodníci přede mnou,“ popsal svou strahovskou zkušenost.
„Všichni si teď ťukají na čelo a říkají, že jsou Češi blbci. Doufám, že už se ti odpovědní chytí za nos a dají příště závody radši do Nového města, aby nás ušetřili další ostudě,“ rozčiloval se další český reprezentant Martin Koukal.
Chuť si spravil ve Vancouveru, kde s Bauerem, Magálem a Jakšem získali bronzovou medaili ve štafetě, a Bauer navrch ještě jedno stříbro sám.
A ještě předtím triumfálně dojel na sjezdovce ve Val di Fiemme na prvním místě a připsal si své druhé vítězství v Tour de Ski.
Poslední pražská zastávka tak přinesla i poslední českou výhru v běžeckém seriálu.