foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Václav Klaus
DEVADESÁTKY: Utkat se s Václavem Klausem, když byl plný sil, to bylo vždycky těžké. Ať šlo v zimě o lyže, nebo v létě o tenis. Končící lyžařská sezóna se tak pro mě stala inspirací pro další příběh z devadesátek.
Špindlerův Mlýn ještě nebyl na jejich začátku tak úplně českým „Aspenem“, bylo přece jen ještě hodně patrné, že socík skončil nedávno a vrcholící privatizace krkonošských interhotelů, ale i obyčejnějších podnikových chat teprve nabírala na pořádných obrátkách.
Pro bulvárního novináře byla nabídka Pepy Řezníčka, legendárního producenta řady skvělých akcí, abych mu pomohl s organizací jedné z nich ve Špindlu, nabídkou tácku plného laskominek. Paralelní slalom osobností na spodní části černé sjezdovky a pozdější program v hotelu Horal, to jsem si nemohl nechat ujít. Večerní zábavu obstarávali Lucie Bílá, Pavel Vítek, z těch dnes ještě živých, a Karel Zich a Pepou Lauferem. Byť se ode mne čekala i práce ve prospěch akce, byla spousta dalších příležitostí, které se tehdejšímu bulvárnímu deníku Expres určitě hodily.
S chutí jsem v sobotu hned ráno vyrazil na kopec, chvíli lyžoval. A hned jsem se nachomýtl k tomu, když paní Klausová chtěla sjet se svou partičkou černou sjezdovku a zkoušela mě, jestli jim pomohu. Nutno sdělit, že Livia Klausová na tom se sportem skutečně nebyla jako její manžel. Ale našel jsem tu nejschůdnější trasu, kde už stavěli své stánky pracovníci firem Salomon a Rossignol, na jejichž lyžích se mělo odpoledne závodit.
Z hotelu se trousily hvězdy, včetně těch hlavních, tedy Václava Klause nebo tehdejšího ministra Karla Dyby, aby si vyzkoušely „materiál“, jak dnes sportovní komentátoři říkají při živých přenosech lyžím. Muzika hrála, start soutěže byl velkolepý. Vyřazovací závody skvěle šlapaly, všichni se dobře bavili. V této části se asi hodí prozradit těm, kteří to snad neví, že pozdější prezident Klaus byl při sportu neskutečně hádavý.
A jen on měl pravdu.
Dne 17. listopadu 1989 při basketbalovém utkání „odborářské ligy“ si za to například vysloužil od rozhodčího dokonce vyhazov ze hřiště. Hrát s Klausem tenis bylo také utrpení, byť to někdy snášeli například i hodně významní podnikatelé s úsměvem. Prostě, když to byl aut, i kdyby byl míček metr uvnitř kurtu, byl to aut, protože to tak Václav Klaus viděl.
Na konci závodu se na start postavili Václav Klaus a Karel Dyba. Zatímco Dyba, sice jen o rok starší než Klaus, udivoval svým lyžařským uměním, Klaus postupoval někdy soutěží spíš podle zažitého modelu, že on je přece ten nejlepší, což blahosklonně jeho soupeři uznávali a nechali jej vyniknout. Ovšem ouha, v první finálové jízdě ministr Dyba vyhrál nad Klausem docela viditelně. Ve druhé to už napravil. A za stavu 1:1 se šlo znovu na start rozhodující jízdy. Už si nepamatuji, kdo jel na jaké značce, ale servismani se snažili být u obou závodníků nejlepší. Dyba od startu zase nebezpečně vedl. A pak to přišlo. Dyba ostřeji zahranil a „vystoupil“ z lyží. Václav Klaus dojel do cíle na krásném prvním místě! A hned se stal, jako vždycky, objektem obdivu. Dybovi servismani se chytali za hlavu, jak se to mohlo stát, ale všichni už spěchali na vyhlášení výsledků a převléct se do hotelu, aby se dali dohromady na večerní zábavu. Konec dobrý, všechno dobré, dopadlo to, jak mělo.
Byla to náhoda, která nás svedla s Klausovými do jednoho výtahu cestou na večeři. A tak se mi dostalo poděkování za mou galantnost k dámě na sjezdovce. Všichni čekali, kdo zahájí po večeři taneční rej na písně hvězd. Pro Klause byl nejvíc Pepa Laufer se svými rokenroly, které s paní Livií měli dobře secvičené. Ovace nebraly konce při slavnostním vyhlášení výsledků závodu, ale ani na tanečním parketu.
I takový byl Václav Klaus.
Autor je bývalý redaktor deníku Expres, který si toho podle vlastních slov hodně pamatuje a mýlí se jen jednou do roka, což si vybral u vzpomínek na „růžový tank“, když popletl při určení lokace název pražského náměstí.