Odvrácená tvář atletiky. Trenéři raději budou dělat kouče ve fitku, říká Helcelet

19. 03. 202519:03
5 min. čtení
Odvrácená tvář atletiky. Trenéři raději budou dělat kouče ve fitku, říká Helcelet
foto: Wikimedia Commons, Sandro Halank , k užití pro média/Adam Sebastian Helcelet

ROZHOVOR: Jaké je to ve 32 letech ukončit profesionální kariéru? Někdejší atletický vícebojař a majitel medaile z mistrovství Evropy, Adam Sebastian Helcelet, v rozhovoru pro server PrahaIN.cz bilancuje. Hovoří také o budoucnosti atletiky v Česku.

Před téměř rokem jste ukončil kariéru. Jak se cítíte?

Cítím se dobře. Tak dobře, že jsem měl myšlenky, že bych si dokonce zkusil i nějaké disciplíny, protože jsem si odpočinul i mentálně od té dřiny a přípravy na desetiboj. Začal jsem dělat osobního trenéra, byla to tedy velká změna a cítím se dobře.

Takže se ulevilo spíš psychicky než fyzicky?

Záleží. Byly tam disciplíny, které byly psychicky náročné, zmíním skok o tyči. Od toho jsem si odpočinul a jsem rád, že to už nemusím dělat. Celkově je značná psychická náročnost desetiboje, to bylo hodně náročné a jsem rád, že to nemusím absolvovat. Jsem rád, že jsem si to všechno zažil, ale už to ze mě spadlo. Chtěl jsem novou etapu a jsem moc spokojený.

Změnilo se něco, když jste se stal otcem?

Změnilo se hodně. Minimálně po té psychické stránce, začal jsem na sebe být trochu víc opatrný, začal se bát, ale to je takové přirozené, řekl bych.

A ve sportu?

Neřekl bych. Tím, že mám manželku sportovkyni, tak ona respektovala všechno, co sport obnáší. Od soustředění, závodů a toho všeho, že jsem pořád pryč. Snažil jsem se holky brát na soustředění a závody, bylo to tedy příjemné, ale náročnější to bylo i po finanční stránce. Vzpomínám na to nicméně rád.

Ve vaší disciplíně to asi nepřipadá v úvahu, ale stejně se zeptám, dělal jste během kariéry ještě nějaký doplňkový sport. Jen třeba v rámci rekreace.

To nepřipadalo v úvahu. Maximálně občas. Ale zažil jsem, když jsem si šel s kluky zahrát hokej a někdo mě bouchl do kolene, tak jsem to cítil tři týdny na tréninku a byl jsem omezený. To jsem tedy musel úplně vzdát. Ale miluji běžky, to si teď užívám. Poprvé od té doby, co dělám atletiku, si užívám zimu, jezdím s holkami na lyže, po téhle stránce je to skvělé.

V útlém dětství jste neměl vášeň pro jiný sport?

Dělal jsem hodně sportů. Začínal jsem s judem, vyzkoušel jsem si fotbal, basket, házenou, pomohlo mi to, že jsem byl všestranný v atletice, ale poté, co jsem se rozhodl, že budu dělat atletiku a šel do Dukly k Tomáši Dvořákovi v šestnácti letech, to už nic jiného nepřipadalo v úvahu.

V šestnácti letech do Prahy z Turnova, jaké to bylo?

Bylo to náročné. Prvák jsem ještě absolvoval v Turnově, studoval jsem zdravotnické lyceum. Vybral jsem si to, abych u toho mohl sportovat, protože mi byl přislíben individuální plán. Ale věděl jsem, že jestli chci něco dokázat, musím do Prahy, musím na Duklu. Tomáš Dvořák končil kariéru a nabídl mi, jestli s ním nechci trénovat. A šel jsem. Ten šok byl velký. Turnov je malé město, v tu dobu něco málo přes deset tisíc obyvatel, dva roky mi trvalo, než jsem se s tím srovnal a než jsem vůbec pochopil chování pražských spolužáků a spolužaček. To bylo úplně jiné než u nás na vesnici. Celkově ten tlak na Dukle byl úplně jiný než v Turnově.

Jaké místo teď považujete za svůj domov?

Bydlíme kousek za letištěm ve Stehelčevsi, máme tam domeček, tak bych to asi měl nazývat domovem. Ale kousek od Turnova máme chalupu, kde jsem vyrostl, vracím se tam pravidelně.

Za Pražáka se tedy považujete?

Za Pražáka se nepovažuji. Ale vlastně jsme se o tom nedávno bavili s manželkou, naše děti se narodily v Praze, holky tedy Pražačky jsou, ale já se za něj nepovažuji ani teď.

Ještě se zeptám, jak vidíte budoucnost atletiky? I z hlediska finanční náročnosti.

Bude to hrát klíčovou roli u další generace, která se rozhoduje, jestli tu atletiku vůbec bude dělat. Přijde mi, že teď je atletika hodně o tom, jestli ji ten mladý chce vůbec dělat s nějakým nadšením. Ale to se netýká jen atletů, ale také trenérů. Kvalitní trenéři z mladších řad přicházet nebudou, protože po finanční stránce to pro ně nebude motivující. Raději budou dělat trenéry ve fitku, byť to není tak prestižní jako s někým směřovat na nějakou vrcholnou akci. Nevrátí se jim ani investice do vzdělání. Tudíž myslím, že to budou dělat hlavně nadšenci do toho sportu a atletika bude upadat.

Vy jste sám zmiňoval, že ani u nejlepších atletů není výdělek bůhvíjaký.

Pokud se bavíme o olympiádě, mistrovství světa, tam už to není takový průšvih, ale stále se to nedá absolutně srovnávat s fotbalem, tenisem nebo hokejem. Nechci to shazovat, když je atlet na takové úrovni, ale s ostatními sporty se to srovnávat nedá.

Tagy

Speciály

Aféry & zločiny
Příběhy zapsané do mapy