foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Martin Doktor na křtu knihy Milán Cortina
ROZHOVOR: „Zimní olympijské hry v Praze? Bylo by to nejvíc, co by se mohlo stát,“ říká sportovní ředitel Českého olympijského výboru a dvojnásobný zlatý medailista z Atlanty Martin Doktor. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří také o uplynulých hrách v Itálii.
Jak hodnotíte poslední olympiádu?
Ze své funkce vždy hodnotím proběhlou olympiádu spíš podle toho, jaká byla po organizační stránce. A jestli jsme zajistili sportovcům všechen servis a podobně. To se, myslím, relativně povedlo. Zimní olympijské hry v Cortině, Miláně, Livignu, Bormiu, Anterselvě. A teď jsem zapomněl... Na Val di Fiemme. Říkám to takhle schválně, protože olympiáda byla opravdu na šesti místech a nebylo to vůbec jednoduché. Z logistického hlediska to bylo velmi složité. Pro sportovce byly ovšem podmínky perfektní.
A že jsme tady měli úspěchy, medailové a další, to je samozřejmě skvělé. Víme, že je to sport a od úspěchu může být k neúspěchu velmi blízko. Jsem rád, jak to dopadlo. Že jsem mohl vidět radost v očích sportovců, kterým se to povedlo, je vždy skvělé. Ale jak už jsem říkal, hry vždy hodnotím podle jiného měřítka.
Ještě zpět k logistice, jak moc byla náročná roztříštěnost her?
Týmy jsme měli na čtyřech místech, přičemž ze dvou míst byl dosah do dalších dvou. Štáby jsme měli v Miláně, Cortině, Val di Fiemme a Livignu. Z Livigna je to přes kopec do Bormia a z Cortiny do Anterselvy, měli jsme to tedy rozhozené. Sportovce jsme jinak měli ve všech místech. Zajištění bylo nejvyšší možné, co jsme dokázali, a standardní s tím, co jsme zvyklí pro sportovce dělat. Ocenili to oni, i jejich týmy, měli tak možnost soustředit se jen na svoje výkony, to je pro nás základ. Logisticky náročné to tedy bylo hlavně pro nás. Sportovci měli paradoxně méně cestování než normálně, a když to vezmu kolem a kolem, nejvíc se cestovalo v Miláně. Na druhou stranu, trochu nám tam chyběla taková ta olympijská atmosféra, která je skvělá v tom, že se mohou potkávat sportovci z různých sportů.
Psali jsme
Ke kurióznímu setkání došlo v úterý v Praze. Sešly se zde dvě velké kapacity ve svých sportech, akorát velmi rozdílných. Šachy reprezentoval…
Tu nefalšovanou atmosféru jste ostatně zažil jako sportovec. Jak na to vzpomínáte?
Jako sportovec na to vzpomínám tak, že jsem se za týmem vždy jel tak nějak na poslední chvíli podívat, protože jsme závodili úplně na konci olympijských her a do té doby jsem se většinou soustředil sám na sebe a nic okolo jsem moc nevnímal. Navíc, všechna naše tři závodiště byla relativně daleko od olympijské vesnice, tudíž jsme vždy bydleli blíž tomu závodišti. Zažil jsem atmosféru vždy jen chvíli, ale byl to obrovský zážitek. Teď ze svojí funkce vidím, jak moc rozdílné potřeby jednotlivých sportovců jsou. Někdo je nejraději uzavřený sám do sebe a s nikým před závodem nemluví, další si zase potřebuje popovídat, aby se odreagoval a nemyslel na to. My musíme najít správnou kombinaci servisu, aby to bylo pro každého.
V nové pozici máte stres větší?
Je to určitě něco jiného. Stres je vždy, ale myslím, že stres, který prožívá sportovec, než se postaví na start a musí předvést něco, co natrénoval za čtyři roky během minuty nebo pár kilometrů, to se s ničím nedá srovnávat. Na trati je sportovec sám a leží to na něm. A na nás je, aby měl předtím všechno zajištěné a nemusel se o nic starat.
Nyní se hodně probíralo vyjádření ministra sportu Borise Šťastného (Motoristé sobě), který uvedl, že by si dokázal v Praze představit zimní olympijské hry. Pokud se nepletu, tak snad už v letech 2036, 2038. Co vy na to?
Tyto roky reálné nejsou, ale když se mě budete ptát filozoficky a obecně, tak bych byl špatný sportovní ředitel Českého olympijského výboru, kdybych tady hry nechtěl. Bylo by to nejvíc, co by se mohlo stát. Předvedli bychom, jak jsou Češi skvělí organizátoři sportovních akcí. Organizačně na to stoprocentně máme, ale je to o tom, aby to chtěl celý národ. Kdyby se celý národ shodl na tom, že chce olympiádu v Česku, tak tady prostě bude. Bylo by to skvělé. Z mého pohledu je to super nápad, ale vím, že v tuhle chvíli to reálné není. Bohužel, musím říct. Jsem sporťák a proč bych říkal, že hry nechci, když je chci?