Čerstvá vicemistryně florbalové Extraligy Marie Havlíčková: „Až budu skutečně připravená, tak mohu odejít do zahraničí.“

ROZHOVOR Marie Havlíčková je čerstvá vicemistryně florbalové Extraligy žen. V týmu Florbal Chodov působí už více než pět let. Je také stabilní členkou ženské florbalové reprezentace. V minulém roce se s našimi ženami umístila na bramborové příčce na mistrovství světa. Během toho stále studuje. Florbalová obránkyně poskytla exkluzivní rozhovor pro PrahaIN.cz jen pár dnů po nepovedeném Superfinále v O2 areně.

Jsi čerstvou vicemistryní florbalové Extraligy. Dokážeš s odstupem několika dnů zhodnotit, jestli byla sezona úspěšná?

Těžko říct, stále je to dost čerstvé, abych mohla celkově hodnotit sezonu. Měly jsme určitě na víc než na druhé místo. Finále jsme neodehrály tak, jak bychom měly.

Protáhly jsme si semifinálovou sérii s Tatranem do sedmého zápasu, a to bylo velice obtížné. Myslela jsem si, že finálová třešnička se přikloní na naši stranu, ale bohužel.

Dokážeš říct, kde se stala chyba?

Šlo hodně o neperfektní obranu. Ta byla opravdu špatná. Určitě tam byla i nějaká fáze nervozity. Několik z nás mělo první zápas v takto zaplněné hale. Nervozita tedy byla na místě. Po první třetině, kterou jsme vyhrály to mohlo opadnout a mohly jsme začít hrát to svoje. To ale bohužel nenastalo, nebyl tam takový ten spouštěč.

Jaký to byl rozdíl hrát v takové kulise?

Já byla dost nervózní. Ano, zažila jsem už zápasy, kde byly haly zaplněné, například na mistrovství světa. Ale tohle bylo opravdu něco jiného. Hned jak jsem slyšela lidi a všechny ty davy, co tleskaly, tak se mi rozklepala kolena. Chvílemi se mi chtělo i zvracet, protože v tomhle úplně neumím chodit. Pak už jsem se soustředila jen na zápas. Lidé nás mohli hnát jen k tomu nejlepšímu.

Líbí se ti koncept Superfinále, kdy o vítězi rozhoduje jeden zápas?

Toť otázka. Kdyby se to utkání hrálo na více zápasů, tak to třeba dopadne jinak. Přeci jenom, je to jeden jediný zápas o všechno. Jedna maličkost může rozhodnout o titulu. Na více zápasů by to bylo více o sportovní stránce, ale i fyzické náročnosti. Dovolím si říct, že někdy to je i o štěstí. K nám se teď nepřiklonilo.

Foto: Florbal Chodov

Když jsi začínala kariéru v FBC Dobruška, počítala si někdy s tím, že budeš hrát před takto naplněnými stadiony?

Vůbec. Moc jsem si to ale přála. Ať už jsem na florbal koukala v televizi nebo jsme jezdily na Extraligu žen do Jičína. Trénoval tam můj dřívější trenér Petr Čiháček. Tam jsem také viděla Florbal Chodov. V tehdejší době tam hrála třeba Anet Jarolímová. To byl možná dokonce ten rok, co vyhrál Chodov titul. Moc ráda na toto období vzpomínám, ale vůbec bych netušila, že teď budu tam, kde jsem

Hrát jsi začínala mezi kluky. Dokážeš porovnat ženský a mužský florbal?

Pokud je tam nějaký rozdíl, tak hlavně z hlediska projevování emocí. Tedy, chlapi jsou také emočně nastřílení. Podporují tým, křičí po sobě. Co se týče téhle věci, tak fungují podobně jako my. Na ženský florbal ale přišla už řada mých známých a řekli mi, že je to více emoční a baví je to víc. Nedokážu to přesně popsat, ale asi nějaký rozdíl v emocích tam je.

V roce 2017 jsi přestoupila do mančaftu Florbal Chodov. Jaké to je pro šestnáctiletou dívku z Orlických hor?

Bylo to strašně rychlé. Nabídka z Chodova byla až třetí. První jsem dostala z tehdejšího Herbadentu a potom z Tatranu Střešovice. Chodovská byla až poslední, ale neváhala jsem ani minutu. Věděla jsem, že Chodov je správná volba a stále si to myslím.

S rodiči jsme pak řešili přesun na školu a hlavně bydlení. To byly hlavní věci, bez kterých bych se v Praze neobešla. Škola se naštěstí zařídila velmi rychle. Byla jsem prvním rokem na střední. Musela jsem od základu všechno změnit a přestěhovat se do hlavního města. Rodiče se trochu báli, ale důvěřovali mi. Jsem sice samostatný typ, ale vypustit mě do víru velkoměsta pro ně bylo těžké. Nicméně, zvládlo se to.

Už ve věku devatenácti let jsi byla členkou reprezentačního kádru na mistrovství světa…

Odehrála jsem už předtím v reprezentaci nějaké zápasy. Holky nás do kabiny přijaly rychle, to bylo bez problému. Nepohlížely na nás jako na nafrněné juniorky. My k těm hráčkám chovaly obrovský respekt. Snažily jsme se plnit povinnosti, věci jako sbírání míčku, nošení rozlišováků, a tak dále. Myslím, že i herně nám to dost sedlo. Do ženského kádru to chtělo dodat mladou dravost a zdravou drzost z juniorského věku.

Foto: Český florbal

Vrcholný šampionát se hrál ve Švédsku, jaké tam byly restrikce ohledně koronaviru?

Ve Švédsku to nebylo tak vyhrocené jako u nás. Ta mentalita je tam jiná. Nastavení lidí, opravdu jiné. Třeba rozestupy ve frontách. Lidé klidně vytvoří kilometrovou frontu, aby udrželi dvoumetrový rozestup, nikam nespěchají. Respirátory jsme na hotelu nosit nemusely. Povinnost myslím byla pouze v hale, kde jsme se potkávaly s ostatními týmy.

V tentýž roce jsi byla i na MS juniorek. Jak moc velký skok je mezi juniorskou a seniorskou kategorií?

Já ten skok asi nějak zvlášť nevnímala. Už během juniorského cyklu jsem odehrála nějaké zápasy za ženskou reprezentaci. To myšlení je tam už na jiném levelu. Mentalita těch holek je opravdu jinde. My byly mladá paka, draví a drzí, pak jsme přišly mezi ženy, které nad tou hrou přemýšlí jinak. Rozebírají situace, akce, každý detail. To my v juniorce nedělaly. Hrály jsme asi tak, jak nás to v tu chvíli napadlo.

A jak se to všechno dá skloubit se školou?

Studium je taková moje slabina. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, nebo bych byla hloupá. Je to zkrátka opravdu náročné. Na mojí škole mi nebylo umožněno studovat individuálně. Právě to bylo těžké. Týkalo se to ranních tréninků nebo právě reprezentačních akcích, kde jsem byla schopná být týden mimo. Škola na to úplně nebrala ohled. Měla jsem sice nějaké uvolnění, že jsem mohla mít trochu větší absenci, ale i v tom jsem hořela.

Byly tam dodatečné zkoušky. Nebylo jich málo. Skloubit studium s florbalem jde, ale je to dost náročné. Často, když jsem v té škole byla, tak jsem si tam připadala k ničemu, jak jsem třeba z tréninku byla utahaná. Teď dodělávám maturitu. Na nástavbě jsou učitelé přívětivější. Bylo mi umožněno účastnit se dvou mistrovstvích světa v jednom roce, ještě k tomu v maturitním ročníku. Věděli, že už to není jen sranda, ale je to trochu na úrovni. Uvidíme, jak teď zvládnu maturitu.

Foto: Florbal Chodov

Co podmínky a zázemí v českém florbale?

Florbal je bohužel stále amatérským sportem. Je to škoda. Myslím, že to láká stále více lidí nejen ve světě. Kdo dnes nezná florbal? Myslím, že se to dostalo už ke každému. Podmínky nejsou na úrovni, že by nám za to platili. Samozřejmě, jsou kluby, které něco málo vyplácí, ale to se týká hlavně mužské kategorie. Ženy bohužel vůbec. Těžko říct, jak je to s menšími kluby.

Na podmínky v Chodově si nikdo nemůže stěžovat. Oproti ostatním hráčkám z jiných klubů si myslím, že se máme opravdu dobře. Nepřijde mi, že by se v Extralize měl někdo relativně úplně špatně. Co se týče haly, tak jediný černý puntík, co mám, tak je v Jičíně, ale zas chápu, že ty podmínky tam nemohou být jako v Praze. Jinak v Olomouci je pěkná hala. V Ostravě mají také svojí. Pokud fungují v kádru obě kategorie, tedy ženy i muži, v nejvyšší lize, tak ten klub má dobré podmínky.

Vyvíjí se ženský florbal správným směrem?

Já doufám, že ano. Letošní Superfinále mi to potvrdilo.

Semifinále s Tatranem, já nikdy nezažila tak narvanou domácí halu na ženský florbal jako tady. Myslím, že tam bylo více lidí než na naše chlapy v letošní sezoně vůbec. To bylo poprvé, co jsem viděla Jižní Město takto natřískané. To bylo neskutečné. Takovou atmosféru jsem opravdu nečekala. A v O2 areně? Necelých osm tisíc na ženský florbal, za mě něco šíleného. Jsem ráda, že lidé na florbal chodí. Právě proto ten sport hrajeme. Snad to tak bude dál.

Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

Každý sportovec má své vzory…

Já si snažím vzít od každého něco. Kdybych měla jeden, tak si myslím, že bych se nevydávala správným směrem. Chtěla bych být někým jiným. Proto si od každého beru trochu. Vysněný tým, kde bych chtěla hrát, nemám. Určitě bych ale někdy chtěla zamířit do Švédska. To je prostě nejlepší florbal světa. Svým způsobem je pro mě vzorem Eliška Krupnová a Denisa Ratajová. To jsou hráčky, co šly a udělaly krok do zahraničí.

Chce to odvahu a mít všechno srovnané v hlavě. Udělat tak velký krok, to je něco šíleného. Já nejsem ještě na té úrovni, abych tohle zvládla. Rok, dva by mi ještě prospělo vyhrát se v Česku. Až budu skutečně připravená, tak mohu odejít do zahraničí.