„Chtěl jsem být další Spielberg, pak přišla víra,“ říká kouč vítězů Czech Bowlu Zach Harrod

ROZHOVOR Zach Harrod je hlavní kouč týmu amerického fotbalu Prague Lions, tedy úřadujících vítězů Czech Bowlu. V Česku žije už přes dvacet let, nejdříve však přijel pouze na stáž. Ve své rodné Americe vystudoval religionistiku, je věřící. Právě i ve spojitosti s vírou se snaží tvořit hodnoty sportovců. Původně se však chtěl stát úplně někým jiným.

Zach Harrod společně se svým týmem Prague Lions na konci května ovládl Czech Bowl. Finálový zápas proti Vysočina Gladiators byl strhující. Pražané začali dobře, v první polovině vedli o devatenáct bodů.

Ale až druhá polovina finálového duelu ukázala pořádné drama. Nezaujatý divák byl v ráži, zástupci jednotlivých mančaftů zažívali infarktové momenty. 

Zhruba měsíc po největší události amerického fotbalu u nás, přinášíme rozhovor s hlavním koučem týmu Prague Lions, Zachem Harrodem. 

Už je to měsíc, co jste s Prague Lions ovládli Czech Bowl, jaké jsou tvé momentální pocity?

První pocit co mám, je vděčnost. Jsou to více než tři roky práce, které se zúročily v tento den. Všichni jsme si moc přáli, aby to vyšlo už minulý rok. Nevyšlo to. Teď ale cítíme velkou vděčnost za hráče, za trenéry, za management, který obětoval mnoho věcí jako čas s rodinou a finance… To je první pocit, když si na to vzpomenu.

Nicméně z pohledu trenéra mám v hlavě, jak se ještě zlepšit, co bychom mohli dělat lépe. Řekl jsem hned po utkání, že to byl takový dárek pro fanoušky. Ale jako hlavní trenér chci, aby to bylo zajímavější tím způsobem, že získáme mnoho bodů, ne tím, že to bude velké drama.

Takže už koukáš do další sezóny.

Nejen. Hledám, jak se zlepšit nejen příští rok, ale také dlouhodobě. Možná to občas někoho štve, že jsem takový, ale já zkrátka neustále koukám, jak se zlepšovat. Někdy je to náročné, ale pokud to děláme, tak to přinese ovoce. Jsem sice věřící a mimo hřiště bych nikdy s nikým nechtěl bojovat, kromě situací, kdy jde o život, ale ve sportu musíte mít zabijácký instinkt. Ale ještě k té úvodní otázce, není to tak, že by sezóna skončila výhrou v Czech Bowlu, já se připravoval na další sezonu už během té minulé.

Velký úspěch si žádá velké oslavy, včetně alkoholu. Narážím na slova českého biatlonisty Michala Krčmáře, kterého zneklidnila česká oslava fotbalisty Burena s několika kousky piva. Co tomu říkáš?

Já byl na oslavě chvíli, pak jsem šel brzy domů. O šest dnů později jsme měli další zápas v Maďarsku. Začínal jsem na tom pracovat hned další den ráno, takže jsem si to stoprocentně neužil, ale naši hráči určitě. Oslavy jsou součástí života. Opět otázka, proč slavíme? Je to vlastně i jedna z našich hodnot v Prague Lions, tou je, že nás fotbal baví. To znamená, že budeme slavit ty nejmenší, ale i ty největší úspěchy. To je součást naší týmové kultury. Zkrátka to k tomu patří.

Zdroj: Twitter

Takže s pivem po zápase nemáš problém...

Nemám.

Ovšem pokud nehrozí nějaký výrazný pokles týmového a individuálního výkonu. Ale to myslím nehrozí. U nás je to rozhodně jiné než třeba v Americe. Ale nedávno jsem koukal na film o hráči amerického fotbalu, který bydlí ve Schwäbisch v Německu. Ten film je především o tom městě a místním fotbalu. Ale je tam také část, kde vypráví, že v této zemi se oslavuje výhra s pivem a cigaretou (smích). Takže je to zajímavé, že i v jednom z nejlepších týmů v Německu to tak chodí. Hned jsem okamžitě myslel na to, aby tento film moji hráči neviděli (smích). Všechno má své hranice.

Ty jsi zažil i americkou sportovní kulturu.

Nehrál jsem to samozřejmě na té nejvyšší úrovni, ale byl jsem ve třetí divizi, je to ale docela slušná úroveň. Znám však i lidi, co byli v první či druhé. Když ještě zůstanu u těch oslav, tak musím říct, že se slaví všude. A dost. Ale co mě z pohledu trenéra štve u nás, tak to je přijímaní prohry. Já jsem syn trenéra, otec koučoval přes čtyřicet let. Po porážce jsme nikdy neoslavovali! Pokud se prohrálo, tak máme přemýšlet proč a co zlepšit do příštího zápasu. 

Takže jsi zažil u nás, že i po prohře šli hráči slavit?

Ano, bohužel mnohokrát. Tohle jsem nikdy nepochopil. Pokud jsme v Americe prohráli, měli jsme všichni po cestě zpět zakázáno mluvit. V autobusu bylo hrobového ticho. Tohle v Česku samozřejmě nedělám, je tady jiná kultura, jiná země.

Letos k tomu ani nebylo moc příležitostí…

To je pravda, prohráli jsme pouze jednou. Zrovna na ten zápas jsme jeli s trenéry autem, takže za to jsem byl zpětně rád. S trenéry jsme alespoň mohli zápas během cesty v klidu probrat. Ovšem ve většině případů jezdím s týmem společně autobusem. V případě té prohry aplikuju něco podobného na sebe, jako dříve v Americe, nasadím sluchátka a mlčím. Jdu aspoň příkladem, že se z toho musíme poučit a přemýšlet o tom, nikoliv být šťastní.  

Už jsme se skokem dostali k tvému mládí, než jsi šel na univerzitu, tak jsi fušoval do televize a rádia. Co mi k tomu řekneš?

Tak můj první sen byl být další Steven Spielberg. Chtěl jsem být režisér. Jako malý jsem začínal se starou kamerou na VHS, miloval jsem celovečerní filmy, jako Indiana Jones či různé Bondovky. Se svoji mladší sestrou jsme natáčeli ve Wisconsinu na farmě různé blbosti, to byla taková moje úvodní myšlenka, že chci dělat ve filmu.  

Do toho jsem právě hrál americký fotbal. Ovšem v posledním ročníku na střední škole jsem měl zranění, které výrazně omezilo mé šance na nabídky z univerzit. Rozhodl jsem se jít do třetí divize, abych měl šanci studovat, co jsem chtěl, ale zároveň hrál fotbal. Dostal jsem se k pár krátkým filmům s opravdovým štábem, to bylo zajímavé, ale nebavilo mě rádio. Nedokončil jsem to, moje mamka mi to dodnes připomíná, že je to škoda. Já se ale zkrátka učil, co jsem chtěl.  

Pak přišlo studium religionistiky. Stal jsi se věřícím, jak k tomu došlo? 

To je pravda, dříve jsem o to žádný zájem neměl. Rodiče mě dvakrát, třikrát do roka vzali do kostela, to byl pro mě trest, neměl jsem o víru zájem. Na univerzitě jsem pak potkal člověka, který se úplně změnil. Měl takovou radost, vypadal lépe, nedokázal jsem pochopit proč. Na jeho popud jsem tedy trochu začal studovat Bibli, abych zjistil, proč je ten člověk jiný. Ta víra byla opravdu živá, nebyla to pro mě nuda jako dříve, kdy jsem měl kostel spíše jako muzeum.

Pak se ale stalo něco, co se dotklo celého světa. Mluvím o 11. září 2001. Já se ten den probudil, spolubydlící doma už nebyl, ale nechal v obýváku běžet televizi, což bylo zvláštní. Šel jsem si dělat snídani a myslel si, že nechal zapnutý nějaký film, až pak jsem si uvědomil, že je to opravdu realita. Pak nám zrušili několik vyučovacích hodin a přednášek, já tam seděl a přemýšlel, proč by tohle někdo dělal. Jistě, oni přemýšlí jinak než my, ale stejně. Tak to byl můj takový první impuls, že chci studovat religionistiku, abych mohl lépe pochopit, v co ostatní lidi věří. A nemyslím jen ty, co provedli ten teroristický útok.

Tématem tvých studií byl islám.

Ano. Bylo to vskutku zajímavé, ale nebylo to pouze tohle. Musím také podotknout, že lidé, co tam učili, tak většina z nich nebyla věřící. Řekl bych, že na Bibli se koukali úplně jinak, vědecky. Byl jsem s nimi občas ve sporu, já tím byl pohlcený a věřil jsem. Potkal jsem tam mnoho lidí, kteří byli ve víře dost skeptičtí. Já tam byl často taková černá ovce.  Bylo to opravdu dost zajímavé vidět, jak každý přemýšlí úplně jinak. Řekl bych, že to byla taková dobrá příprava na Českou republiku.  

Po promoci ses vydal do Česka. Proč?

Byla to spíše náhoda. Byl jsem tady poprvé v rámci letního projektu, který jsme měli v Nymburku. Potkal jsem tam mnoho studentů z FTVS. Poté jsem se do Česka vrátil na stáž. Já jsem původně chtěl jít do jiné země, někam do východní Asie. Byl jsem snad jediný v Americe, který měl o to zájem. Dokonce mi to dovolili. Mně v té době bylo jedenadvacet. Něco v mém srdci mi ale nakonec řeklo, že moje cesta je v Česku.

Přitom dřív jsem o Česku nevěděl téměř vůbec nic. Dokonce mi otec řekl, že by bylo dobrý naložit plný kufr džín a vzít je sem (smích).  Je vidět, jak jsme byli naivní.

Během toho si začal už trénovat v Prague Lions?

Ty první dva roky na stáži jsem americký fotbal ještě hrál. V roce 2009 se rozpadla juniorka Prague Lions a já se rozhodl, že se budu věnovat pouze trenérskému řemeslu. Kouče byla potřeba, já nechtěl dělat dvě věci napůl. Začínali jsme tam téměř od nuly, mně bylo devětadvacet. Tak to fungovalo do roku 2018, pak jsem řekl, že takhle to dál nejde. Nemůžeme brát mladé trenéry, kteří nebudují správnou kulturu. Dohodl jsem se s vedením, že budu hlavním trenérem i seniorského týmu. Takhle jsem nějak popsal mnoho let v pár větách.. 

Jak se v tvých očích měnila Praha během těch let?

Praha a Česko jsou takové, že se dost mění, ale zároveň vůbec. Pamatuji, když jsem se po dvou letech v Americe vrátil znovu do Prahy. Z Dejvic jsem byl úplně v šoku. Všude nové budovy, vypadalo to hodně rozdílně. Pak jsem šel do centra, tam bylo téměř vše stejné. 

Řekl bych, že je to tak i s fotbalem. Ten sport je čím dal víc vlivnější a sledovanější. Ale zároveň, i když vidíme skvělé věci, tak bych tam viděl pořád ty negativní věci, které nás zpomalují. Pokud to chceme dostat do mainstreamu, tak se musíme změnit, nikoliv mít myšlení, že americký fotbal budeme přizpůsobovat pro české podmínky. Klobouk dolů před asociací, dělají tu práci dobře. Zároveň však máme brzdy. Měli bychom také řešit to, aby nejlepší hráči naší ligy nemuseli odcházet do zahraničí.

Takže tě určitě mrzí momentální odchod Adama Žouželky.

Adam a já máme domluvu, že se vrátí. Řekl jsem mu, jak se na to tvářím, nikoliv z pohledu trenéra, nýbrž z pohledu jakéhosi otce. Měl dlouhou sezónu, tak jsme řešili, co bude nejlepší pro jeho tělo. Sleduju ho, píšeme si pravidelně, jsme v kontaktu. Jeho cílem je vrátit se, dokázat s námi ještě něco velkého. Fandím mu. Fandím všem hráčům, které jsem vedl a jsou v zahraničí.

To ale není jen u amerického fotbalu. Naše liga je často přestupní stanicí před zahraničím téměř ve všech sportech - kopaná, florbal, hokej…

To je realita a vždycky to tak bude. Ale nesmíme se s tím spokojit. Chci americký fotbal dostat nejvýše, jak to půjde. Nespokojím se s tím, že jsme měli dva tisíce diváků na finále, že nás dávají v televizi už skoro pravidelně. V tomhle jsem opravdu Američan, je to americký sen. Potřebujeme najít lidi, kteří věří ve stejný cíl jako já, potažmo všichni v Prague Lions. Mám okolo sebe mnoho skvělých lidí, ale vždycky je jich potřeba ještě víc.

Kromě trénovaní provozuješ takzvaný church planting. To bychom do českého jazyka mohli přeložit asi jako šíření víry. To je teď tvá denní náplň?

Jistě, ale moje organizace na to teď kouká tak, že nejlepší vliv na českou kulturu budu mít přes koučování. Jde o uvědomění si správných hodnot ve fotbale i v životě. To je odvaha, věrnost, rodina, tvrdá práce… To jsou všechno věci, co děláme v Lions. A je úplně jedno, jestli je člověk křesťan, muslim, nebo ateista.  Myslím, že už jsem mnohé splnil. 

Ve sportu se často trenéři rozdělují na dva typy. Taktici a psychologové, asi bych uhodl, jak je to u tebe.

Já bych řekl, že jsem oboje v jednom. Baví mě sedět u počítače, sledovat videa soupeře. Hledat jejich slabosti, tvořit taktiku. Můžu vzpomenout na každý větší zápas, na akce, které jsem vymyslel, to je pak strašně úžasný pocit, když trenér vidí, že se povede to, co vytvořil. Ale ten fotbal je z velké části o hlavě. Každý dobrý trenér amerického fotbalu musí mít oboje. Může mít dobrou taktiku, ale pokud neinvestuje čas do svých hráčů, nevidí, jak myslí, neví, jak je motivovat, tak mu je to k ničemu. A naopak, pokud je bude dobře motivovat, ale nebude mít dobrou taktiku, to též nejde.  

Co říkáš na myšlenky globálního zákazu účasti všech ruských sportovců ve sportovních soutěžích? Každý má jiný názor, společnost je rozdělená.

Není to jen černobílé. Jak si říkal, že Česko je rozdělené na dvě části. Po světě je více barev, než černá a bílá, pokud nevidíme různé barvy a tóny, tak nám chybí život. Myslím si, že nemůžeme tohle uvalit na všechny. Já v žádném případě nepodporuji to, co se děje na Ukrajině. Jeden z našich trenérů dokonce našel ubytování pro několik desítek uprchlíků. Všichni jsme se v klubu snažili zapojit, jak jen to šlo. To, co dělají Rusové, je negativní pro celý svět. Na jednu stranu, pokud by se uvalil radikální zákaz pro všechny sportovce, tak by to na ně třeba vyvolalo tlak, aby se postavili své vládě. Ale zase myslím, že drtivá většina ruských sportovců ty zvěrstva neschvaluje, nemají s tím nic společného.  

Vzkázal bys něco na závěr svým hráčům?

Neustále myslím na to, co jsem řekl hráčům na konci soustředění minulý týden. Ať nejsou pasivní, protože mám pocit, že občas takoví jsme. Čekáme na to, co se stane, čekáme až někdo něco udělá. To nás brzdí. Lepší je, říct si, co udělat dnes, abych mohl být lepší. To bychom pak byli úplně jinde.