TOP talent Josef Janota: Jak se dře u amerického fotbalu při práci? Čtyřikrát týdně čtyři hodiny, rozbory a videa navíc

ROZHOVOR Josef Janota je hráč amerického fotbalu. V současné době obléká dres nejstaršího klubu u nás, Prague Lions. Letos je horkým kandidátem na ocenění junior roku. Kabina Prague Lions ho za výkony z minulé sezony odměnila cenou MVP pro nejužitečnějšího hráče. A to jak v juniorské, tak v seniorské soutěži.

Fotbal, hokej, nejpopulárnější sporty v našich končinách. Jak se člověk v Praze dostane k americkému fotbalu?
 
Když jsem před sedmi lety, na přelomu patnáctého a šestnáctého věku, začal hrát, tak v té době se k tomu lidi dostávali pouze v tomhle věku. Spousta skončila s jiným sportem, fotbal, hokej, cokoliv. Ten sport tady nebyl v tu dobu tolik rozšířený. Znalo se to z filmů a člověk si říkal, že by to mohlo být dobrý. Nevědělo se o tom ale příliš. Přijde mi, že strašně moc hráčů, kteří začínali v té době, se k tomu dostali stejně jako já, přes známé. Jeden začal, pak se to rozkřiklo a další se nabalovali. Já jsem začal v prváku na střední. Spolužák začal, já se přidal. Postupně nás hrálo asi pět z jedné třídy.
 
Tehdy nebylo příliš mládežnických kategorií. Dneska hrají už sedmileté děti. Poslední dva roky je to strašně rozšířené. Zápasy jsou i v televizi, týmy investují.
 
Jak moc se změnila základna amerického fotbalu za těch sedm let?
 
Všechno šlo strašně dopředu. Hlavně za ty poslední dva, tři roky. Já začínal za Mustangy, kde jsem hrál druhou ligu v seniorské kategorii.
 
Hodně je vidět, že ten sport není u nás příliš rozvinutý, často na trenérské bázi. Například pět let zpátky to bylo opravdu dost patrné, především v druhé lize. Nebyli tam tak zkušení lidé.
 
Jak je to v druhé lize teď, nevím. Jako Češi máme talent, ale chybí nám zkušenost. Posun je ovšem obrovský. Ten rozdíl mezi první a druhou ligou je však markantní. V nejvyšší soutěži si všech osm mančaftů platí americké trenéry, kteří se tím živí celý život. Od mého začátku se všechno posunulo o několik levelů výše.

Foto: Jakub Pláteník

A v kontextu evropského fotbalu jsme na tom jak?
 
Z národních týmů je top týmem asi Francie. My jsme někde uprostřed. Nejkvalitnější ligový fotbal se hraje v Německu. Není to ale jen o zahraničních hráčích. Z dost velké části to stojí i na Němcích, kteří jsou dobří.
 
Asi dva roky zpátky vznikla ELF (European League Football). To je mezinárodní, evropská soutěž. Ve spoustě lig po Evropě je omezený počet cizinců pro tým. U nás je to třeba jeden cizinec. Přesněji se to bere jako člověk, který odehrál aspoň jeden rok na univerzitě v Americe. V ELF je jejich počet neomezený. Jsou to profesionálové, drtivá většina z nich jsou Američani, kteří se neprosadili za oceánem.
 
To by se dalo srovnat s projektem fotbalové Superligy, která vyvolala obrovskou nevoli.
 
Naprosto přesné. Probíhalo to i podobně. Týmy odcházely ze svých soutěží. Turecké, německé, nebo rakouské týmy. Jde tam hlavně o peníze. Je to prostě profesionální soutěž, každý je tam placený. To je vlastně jediná evropská soutěž, která je stoprocentně placená. Ve finále je to ale kolem jednoho až dvou tisíce euro. Ve srovnání s jinými sporty to stále není mnoho.
 
U nás by se to mohlo vyvinout do podobné fáze?
 
Určitě, sport kvete. Zápasy jsou častěji v televizi. Dříve to býval jeden zápas ročně, Czechbowl. Teď už to jsou třeba čtyři zápasy za rok. Cizinci berou plat, a možná se i najdou výjimky z řad Čechů, kteří dostávají zaplaceno, ale to nevím jistě. Půjde to ještě nahoru. Nedokážu ale říct, zdali to bude za pět nebo deset let.
 
Jak velký skok byl přestup z Mustangs do Lions?
 
Po dvou letech u Mustangů to byl velký skok. Chtěl jsem zkusit přestup do většího týmu. Jsem vděčný, že mi Lions dali šanci. Přijde mi, že teď jsem úplně jiný hráč. V týmu cítím mnohem větší respekt, než jsem cítil v předchozím. Ta změna působiště byla fakt znát na první dobrou. Je tady skvělá parta, ačkoliv jsou Lions největším klubem u nás, tak prostředí mi tu přijde rodinnější. Kabina je strašně důležitá, dřív jsem hrál taky hokej a kopanou. Nikde jinde sem lepší partu než v Lions nezažil. Přesto na Mustangy vzpomínám pouze v dobrém.​

Foto: Jakub Pláteník

Taky ses účastnil tréninkového kempu v Dánsku, že ano?
 
Už jsem říkal, že zázemí v Lions je opravdu rozdílné. Trenéři tam jsou z Ameriky. Je to tam opravdu jiné, než co sem zažil u Mustangů. Každoročně se díky kontaktům těch koučů posílají tři juniorští hráči do USA. Snaží se u toho budovat americkou kulturu, kde se na škole dost řeší známky, ve spojitosti s fotbalem. Jsou špatné známky, hráč nehraje, jednoduché. Naše vedení se to snaží napodobit. Dávali jsme reporty o svých známkách ve škole. V kontextu výkonnosti, píle a známek se pak vyberou právě tři, kteří odletí do Ameriky na dva týdny.
 
První rok, co jsem přestoupil, jsem neletěl. Druhý jsem se mezi trio dostal. Covid to ale překazil. Naštěstí se vymyslela jiná varianta, Dánsko. Bylo to v Odense a bývalý hráči NFL tam pořádali tréninkový kemp. Byli tam opravdu zkušení lidé. Sedli jsme do auta, odjeli do Dánska. Bylo fajn porovnat svůj talent vůči lidem z Německa, Švédska nebo Dánska. Škoda, že to bylo pouze na víkend.

Foto: Jakub Pláteník

Byly nějaké nabídky ze zahraničí?
 
Něco málo bylo. Je to všechno o kontaktech. Málokdo hraje odmala. Když hráči začínají hrát v patnácti, jako tomu bylo u většiny, je malá šance, že bude po Evropě vyskautován.  Ačkoliv se to také stalo. Jeden hráč ze Slovenska hraje právě tu zmiňovanou ELF. Ten má možnost se dostat i do Ameriky. To je ale jeden příklad z mála.
 
Ale nějaký evropský trh tady je, taky jsem měl nějaké nabídky, i když toho nebylo mnoho. Nikdy to nebyly konkrétní nabídky, na které bych hned odpověděl, jestli to beru, nebo ne. Spíše to bylo takové domlouvání, jestli bych měl třeba zájem či podobně. Upřímně se mi to nevyplatí. Jít hrát do Evropy za částku třeba menší, než si vydělám ve své práci. Pak je to už otázka vystoupení ze své komfortní zóny a zahrát si v Evropě, splnit si sen. To zatím neplánuju.
 
A jak se to dá skloubit s prací v Praze?
 
Tréninky máme třikrát, čtyřikrát týdně. Plus má každý svoje individuální tréninky. Jeden trénink zabere zhruba čtyři hodiny. Před každým tréninkem máme video rozbor, řešíme přípravu. Pak už je čas na hřiště. Není vždy jednoduché skloubit to s prací. Ale vše jde, když se chce. Mentalita týmu je nastavená tak, že se chce zlepšovat a vyhrávat trofeje. Minulý rok jsme prohráli ve finále. Letos chceme získat první titul.

 
Jaká je fanouškovská základna v Česku?

Jedna z nejlepších je v Jihlavě, kde jsme prohráli finále. Tam byly asi dva nebo tři tisíce diváků. Já to zažil už v druhé lize za Mustangy. Klobouk dolů před Jihlavou, oni začínali v nejnižší soutěži, postupně se vypracovali. V druhé lize jsem zažil návštěvy přes tisícovku fanoušků právě u nich. Tam tím žijí, fotbalu ani hokeji se tam momentálně příliš nedaří, tak je fajn, že se lidé naučili chodit na americký fotbal.
 
U nás chodí počet diváků v jednotkách stovek. Teď hrajeme na stadionu ragbyové Sparty. Dříve jsme hráli v Hostivaři. Tam chodily návštěvy kolem tisícovky. Na Spartě je problém, že nejsou tribuny, lidi si nemají kam sednout.
 
Superbowl se blíží…
 
Sledovat budu. To bude skvělá podívaná. Očekávám vyrovnaný zápas. Nefandím ani jednomu týmu, takže si to užiju z pozice nestranného diváka. Kdybych se ale musel přiklonit, na koho spíše vsadit, tak bych zvolil LA Rams.