Rusové, sankce, politici, vyhozené peníze. Šéf českého sportu otevřeně pro PrahaIN.cz

ROZHOVOR Filip Neusser je bývalý reprezentant v pozemním hokeji a v současné době předseda Národní sportovní agentury. Během své sportovní kariéry patřil ke světové špičce ve svém oboru. Prošel německými, španělskými, ale také italskými mančafty. Brankoviště strážil několik let i v reprezentačních barvách. Během toho působil jako místopředseda Českého svazu pozemního hokeje. Kandidoval také na předsedu Českého olympijského výboru a trénoval ženskou reprezentaci pozemního hokeje. V roce 2021 se stal předsedou Národní sportovní agentury.

Proč padla volba sportu v dětství zrovna na pozemní hokej?

Já byl v dětství všestranný. Hrál jsem všechno možné. Byl to lední hokej, tenis, hokejbal nebo basketbal. Ta volba ale byla jasná. Všichni moji spolužáci z mateřské i základní školy chodili na pozemní hokej. Hřiště bylo hned před školou. To byl hlavní důvod, proč jsem zůstal u pozemního hokeje a ne u jiných disciplín. Kolektiv je důležitý. Vidím to na svojí dceři. Také ráda chodí do kolektivu, kde jí je příjemně. V tu dobu pro mě ti kluci byli nejbližší a trávil jsem s nimi i volný čas.

Jak se od vašeho mládí pozemní hokej změnil?

Změnil se zásadně. Já začínal hrát na škváře a antuce. Všichni vzpomínají na černá kolena, které jsme měli. Dnes se pozemní hokej hraje čistě na umělé trávě. Všechny sportovní disciplíny se vyvíjejí a tady není výjimka. Jsou jiné hokejky, balony, ale pravidla se zásadně nezměnila. V tu dobu ještě platil ofsajd, ten už dnes není. Hlavní pravidla si ale drží stále stejné.

Popularita stoupá?

Nepamatuji si přesně, jakou měl pozemní hokej popularitu, když jsem byl malý. Vnímal jsem to pouze z pozice mladého žáka nebo dorostence, takže nedokážu přesně říct. Pozemní hokej má obrovský věhlas ve světě. Patří mezi nejzásadnější sporty světa. Patřil totiž ke staroanglickým sportům jako ragby nebo kriket. V České republice tak zvučné jméno bohužel nemá.

Zvučné jméno má například v Německu. Tam jste během studia na Fakultě tělesné výchovy odešel hrát. Jak to šlo spojit se studiem na vysoké škole?

Byl jsem připravený studium kombinovat. Na FTVS jsem se přihlásil na denní studium. V tu dobu jsem už hrál za reprezentaci. Fakulta ale nebyla příliš nakloněná k tomu, aby dávala výjimky sportovcům, kteří nebyli tak významní. V jejich očích jsem hrál v uvozovkách pouze pozemní hokej. Bylo mi jasně řečeno, že si musím vybrat prioritu, jestli chci studovat, nebo sportovat. Já si vybral sport. Někdy na konci třetího ročníku jsem odešel z denního studia. To byl poslední rok, kdy bylo možno získat magisterský titul za čtyři roky, to dnes už nejde.

Ve třetím ročníku jsem se tedy rozhodl pro kariéru profesionálního sportovce a odcestoval do ciziny. Po roce jsem si to rozmyslel a vrátil se na dálkové studium. Bylo to v rámci možnosti volnější než to denní. V dráze profesionála to ale nebylo možné skloubit. Fakultu jsem nedostudoval.

Do Německa jste odešel v devatenácti letech. Nekoukala na vás kabina jako na mladíka, který jim bude zabírat místo?

Byli jsme pro ně Auslandeři. To je taková trochu vulgární narážka na lidi z východního bloku. V tu dobu to tak prostě bylo. Začátky byly opravdu těžké. Působil jsem v klubu, který byl v Německu významný, ale byla to druhá nejvyšší soutěž. Tam jsem se učil a začínal. Musel jsem si vybudovat jméno. Bylo mi jasné, že z fleku nebudu hrát o nejvyšší příčky německé ligy, jež byla v té době opravdu prestižní.

Filip Neusser působil na klubové v úrovni v klubech jako například Gladbacher HTC, Mannheimer HC (Německo), HC Bra (Itálie), Tabuiente Las Palmas (Španělsko) nebo East Grinstead Hockey Club (Anglie)

Co fanouškovská základna v zahraničí?

Co se týká venkovní části pozemního hokeje, tak největší fanouškovská základna je v Německu. V Evropě pak kraluje ještě Nizozemsko a Belgie. V halovém určitě Velká Británie. Hrál jsem tam dva roky a získal dva tituly v týmu East Grinstead. Tam hrajete finále ve Wembley třeba před deseti tisíci diváky. To byl opravdu zážitek.

Vrchol atmosféry?

To asi ne. Na klubové úrovni ano, ale ne na reprezentační. Tam patří zápasy na mistrovství Evropy, kde jsme se mohli porovnat proti světové špičce, kam Evropa patří. Hráli jsme proti Německu, domácí Belgii, Španělsku. To byla utkání s naplněným, velkým stadionem. Mohla tam být kapacita kolem patnácti tisíc, možná více, teď už přesně nevím. To byly velké zážitky.

V halové variantě jsme patřili s Českou republikou mezi nejlepší celky světa. Získali jsme stříbro na mistrovství Evropy. Tam ty hlediště byly vždy zaplněné. Člověk si zvykl a pak to pro něj už nebyla novinka.

Už během hráčské kariéry jste se stal místopředsedou Českého svazu pozemního hokeje. Jak to šlo propojit?

Vždy jsem věděl, že se chci zajímat o sportovní prostředí. Všechno co se týká financování, struktury sportu a tak dále. Byl jsem iniciativní a zajímalo mě, co se děje, proč tohle nefunguje, proč reprezentanti nemají tohle a podobně. Byla mi nabídnuta tato funkce. Hned jsem ji vzal. Nefungovalo to na denní bázi, ale byl jsem aktivní. Dělal jsem to vzdáleně z Německa a Itálie. Ti představitelé svazu byli v té době už ve starším věku. Byl jsem rád, že mohla přijít mladá krev a ukázat nějaké zkušenosti ze zahraničí. Ve strukturách jsem byl asi dvanáct let. Posléze jsem se rozhodl, že předám žezlo.

Na pozici funkcionáře musí mít člověk vlohy...

Myslím, že různí sportovní představitelé a sportovci mohou potvrdit, že brankáři vždycky byli trochu jiní. Ve své funkci mají jiné úlohy než hráči v poli. Částečně je to trénování, částečně strategie, velká odpovědnost za tým. Možná kvůli svému charakteru jsem nakonec skončil v bráně. Původně jsem byl útočník. Vždy jsem chtěl být užitečný, měnit věci a posouvat je dál. Nikdy sem neměl rád, když jsem přišel kamkoliv a lidé dali ruce v kříž, řekli - to nejde. Tenhle postoj obecně nemám rád. Vždy se snažím hledat nové cesty. Možná proto jsem se dostal sem.

Do čela Národní sportovní agentury jste nastoupil po Milanu Hniličkovi.

Byla tady prostě jiná politika a strategie. Musím říct, že jsem velmi rád, že Národní sportovní agentura vůbec vznikla. Někteří politici říkají, že to byl čistě projekt Andreje Babiše. To není pravda. Už asi v roce 2009 jistá politická strana měla v programu krok k přiblížení něčemu podobnému jako ministerstvo sportu. Ta myšlenka tady prostě byla.

Je potřeba se podívat, jaké má sport největší problémy. Je jich řada. Jeden z největších je, že neví, co ho čeká za rok. Nemá žádnou stabilitu. Na rozdíl třeba od kultury. Ta ví, že bude mít minimálně jedno procento ze státního rozpočtu. My ale dnes nevíme, jestli v roce 2023 budeme mít rozpočet tři miliardy nebo deset miliard. To je prostředí, ve kterém se nedá systematicky a koncepčně pracovat. Politici to musí pochopit. Pokud chtějí naplňovat Staroměstské nebo Václavské náměstí, fotit se s úspěšnými medailisty a budovat v národu hrdost, tak musejí pochopit, že sport je velmi důležitý. Zájmem každého státu musí být, aby měl zdravé lidi. Je prokázané, že investice do sportu se vám vrátí ve zdravotnictví.

A jak vidíte český sport v rámci světa a Evropy? Jsme sice malá země, ale úspěchy v hokeji a fotbalu zatím nepřicházejí

Bavíme se tedy o fotbalu a hokeji, národních sportech. Ty potřebují vědět, že se mohou dlouhodobě a koncepčně připravovat a od státu budou mít jasně dané prostředky v rozmezí několika let dopředu. Nevědí. Netuší, kolik budou mít peněz na další rok, jako to neví házená nebo jiné sporty.

Zásadní věc, která s tím souvisí, je zanedbaná infrastruktura. Ta tady 30 let chátrala a nebylo investováno do ničeho. Sportovci nemají prostředí k adekvátní přípravě. K tomu musíte jet do zahraničí. Pokud dnes jde do investičních akcí sportovní infrastruktury půl miliardy korun, tak to bude trvat dalších deset let, než vyrovnáme ten deficit, který tady za těch třicet let vznikl.

Další důležitá věc je prioritizace sportu. Já byl jediný, kdo měl odvahu říct, že jdeme cestou prioritizace a chceme jednu skupinu financovat více než druhou. To je i trend ve světě. Máme 130 národních svazů. Pokud budeme všem dávat prostředky, které chtějí, tak to nebude fungovat. My bychom si měli říct, co chceme a nechceme podporovat.

Mimochodem ve světě opravdu běžná věc.

Řekl jsem jasně, že chceme podporovat olympijské sporty více než ty neolympijské. Ano, přišli za mnou zástupci neolympijských sportů a řekli mi, jak si to mohu dovolit. Prestiž té sportovní disciplíny ale dnes bohužel opravdu určují olympijské hry. Můžeme udělat ještě jiné rozlišení. Potom to ale už bude subjektivní a za vinu se to bude dávat mně nebo politikům. Ta hranice olympijské a neolympijské je naprosto spravedlivá.

Teď si ale představte, že máme ještě kolektivní a individuální sporty. Prokazatelně vidíme, že individuální sport je ročně podporován o jednu miliardu více než kolektivní sport. Jsou tady resortní centra, která fungují dobře. Máme tady Olymp, Viktorku a Duklu. Většina podporuje zejména individuální sportovce. Pak projekty, které zde vznikaly, byly zaměřeny především opět na individuální sportovce. Je to hlavně prestiž. Když vám vyroste Ester Ledecká nebo Martina Sáblíková, tak sázíte na jednu kartu, která je sexy. Prodáte ji marketingově na všech stranách. S kolektivem musíte pracovat dlouhodobě, třeba šest až osm let. Připravujete se s třiceti lidmi.

Jestli mi tady někdo vyčítá, proč jsem podpořil vodní pólo... proč bychom nemohli mít nejlepší vodní pólistky na světě? To jsou věci, o kterých bychom se dokázali bavit hodiny.

Nacházíte inspiraci v jiných zemích?

Ano, velkou inspiraci. Byl tady polský ministr sportu. Na obědě jsem byl také s francouzskou a chorvatskou ministryní sportu. Všechny podklady, jak fungují v zahraničí, dáváme dohromady. Pokud se podíváte na Norsko, Maďarsko, Slovinsko, tak to je přesně ta prioritizace sportu.

Jedna věc je, že chceme podporovat masu. Celou dobu se bavíme, že bychom chtěli výsledky pro reprezentace. Další věc je podporovat mládež. Nejsme velmoc jako USA nebo Čína, abychom bojovali o medaili v každé disciplíně. My jsme desetimilionová země, jež má skvělý fotbal, hokej a potom máme výborné individuální sportovce, kteří se připravují trochu mimo systém. Máme tady 130 svazů a každý zkrátka nebude nejlepší na planetě. Tím směrem prioritizace prostě musíme jít. Musím dělat nepopulární rozhodnutí.

Hned od prvního dne invaze ruských vojsk na Ukrajinu jste měl jednoznačný postoj vůči ruským sportovcům a sankcím. Spousta orgánů měla zpočátku nejednoznačný postoj... neleží vám to teď trochu v žaludku?

Neleží. Hlavním smyslem bylo, aby lidé nakonec pochopili, že je to správný postoj. Hned ve čtvrtek ráno jsem kontaktoval pana premiéra. Dal jsem mu návrh sankcí v oblasti sportu. Ve čtvrtek odpoledne to bylo schváleno a začali jsme to komunikovat. Nebudu jmenovat, ale ten večer mi volaly tři svazy, jestli to myslím vážně a ať to nepřeháním. Říkaly také, že by se mi to mohlo vymstít.

Byly to větší svazy?

Ano, byly to větší svazy. Den poté, dva ze tří svazů otočily o 360 stupňů. Viděly společenskou solidaritu, ale také to, co se děje. Některým to trvalo více než dva dny. V sobotu ještě říkaly, že se pan předseda musel zbláznit. Tito lidé pak obrátili a dávali vítězoslavně rozhovory, jaká je to samozřejmost a že sankce musí být. V žaludku mi to neleží. Spíše to říkám jako humoresku, protože tady jsou lidé, kteří nemají odvahu jít s kůží na trh. Nemají odvahu bouchnout do stolu a udělat větší rozhodnutí.

Já se nikdy nebudu schovávat za stromem, čekat co řeknou druzí a potom se připojit. To mě dlouhodobě strašně štve. Nikdo nemá jasný názor. Pokud se já zmýlím, tak přijdu s pokorou a omluvím se. V minulosti jsem se zmýlil několikrát, ale vždy jsem s pokorou přišel a uznal chybu. Já to tak budu dělat stále a třeba ostatním ukážu zrcadlo.

Sportovní kluby už pořádají tréninky pro mladé ukrajinské uprchlíky. Počítáte i s variantou tvorby ukrajinských mančaftů?

Nutno podotknout, že už se tvoří. Vytvářejí se samovolně. Solidarita je napříč odvětvími. Lidé přicházejí s nápady, kluby a svazy pomáhají. Jsem moc rád. Máme tady desítky žádostí o koordinaci, propojujeme různé lidi. Ze sportovního prostředí ale nikdo nepřišel, aby řekl, že stouply náklady a potřebují peníze. Toho si moc vážím. Podívejte na biatlon, který dal k dispozici své zázemí a materiál. Házenkáři, fotbalisti, hokejisti... Já bych strašně moc všem poděkoval. Solidarita ve sportovním prostředí je skvělá.

A co sportovní utkání ve volném čase?

Mám rád atmosféru, která ke sportu patří. Vždy rád chodím na zápasy NHL nebo NBA. Moje sestra je Američanka, matka žije na Floridě…

Panthers?

Ne, můj domácí klub je Tampa Bay. U basketbalu je nejbližší mančaft v Orlandu. Moji favoriti ale nikdy nebyli. Tam mám rád Miami Heats, kteří jsou na jihu. Za své oblíbené kluby tedy beru v hokeji Tampu Bay a v basketbalu Miami Heats.

Jsem strašně rád, že i u nás dokážeme organizovat velké sportovní akce. Například tenisový Billie Jean Cup v minulém roce. Byl jsem také s házenkáři ve Španělsku na mistrovství světa, to byly krásné zážitky. Jsem nervózní pokaždé, když nastoupí Česká republika v jakémkoliv sportu.

Co vy a Praha?

Já se v Praze narodil a od prvního okamžiku, kdy jsem odešel do zahraničí, jsem věděl, že chci v Praze žít. Prahu miluju, je to moje město. Rodina pochází z Brna, to mám také velice rád. Jsem hrdý Čech a vždy jsem věděl, že tu chci být. Za Českou republiku budu vždy bojovat.

Co byste v Praze změnil?

Krásná otázka. Působím ve sportovním prostředí, tak u něj zůstaneme. Každý rok jde v městě méně prostředků na sport. Lidé, kteří o tom rozhodují na magistrátu, nejsou příliš velcí odborníci a dělají spíš nepopulární věci. To je spousta projektů, které jsou z mého pohledu pouze vyhazováním peněz z okna. Na činnost sportu na území Prahy nejde příliš velká podpora.

Na magistrátu údajně chtějí výrazně omezit Pražský půlmaraton pro příští rok…

Informace se ke mně nedostala, ale přišlo by mi to naprosto šokující. Ale zároveň byli představitelé města, nechci jmenovat, kterých jsem se ptal na podporu různých sportovních akcí. Bylo mi řečeno, že tento typ turistů si na území hlavního města nepřejí z důvodu toho, že dělají bordel. Takže to vypadá, že tady nechceme sportovní fanoušky. To mi přijde šokující.