Sportoviště v Praze a Česku: průměrné stáří 50 let, vyhlídky na zlepšení v nedohlednu

Nedostatek sportovišť brání Pražanům a obyvatelům Česka obecně radovat se z úspěchů svých oblíbených klubů – a také dělat něco pro zdraví. Když se najdou peníze pro kulturu, měly by se najít peníze i pro sport, shodli se zástupci nejvýznamnějších sportovních asociací České republiky.

Český sport nezažívá zrovna nejlepší časy. Na právě skončené olympiádě jsme získali nejméně medailí od roku 1994, přestože jsme měli nejpočetnější výpravu vůbec. Koeficient Česka v Evropském fotbale setrvale klesá a aktuálně se nacházíme na 16. místě mezi Řeckem a Chorvatskem, český hokej se poprvé v historii Česka nedostal na olympiádě ani do čtvrtfinále. 

Navíc jsme prohráli se Švýcarskem, které v dobách, kdy jsme si říkali hokejová velmoc, patřilo mezi země, jež jsme pravidelně poráželi jako lepší sparingpartnery v pauzách mezi opravdovými soupeři. Na důvodech, proč český sport klesá stále níže a níže, se odborníci shodují vcelku univerzálně: v historii samostatného Česka se neustále zhoršuje kvalita práce s mládeží, místo sportovní metodiky řešíme úplatkářské a ekonomické aféry a navíc jsme přestali do sportu téměř investovat. 

O stavu českého sportu jsme se bavili i s bývalými profíky ve svém oboru.

Na chvostu Evropy

„Sportovní infrastruktura v Česku je jedna z nejvíce zanedbaných v Evropě. Průměrné stáří sportovišť je kolem 50 let, což je naprosto alarmující,“ uvádí pro PrahaIN.cz Miroslav Jansta, předseda České unie sportu. „Po revoluci stát předal haly a sportoviště do vlastnictví spolků a jednot, jenže jim k tomu neposkytl finance.“ 

Z průzkumu 1 700 zástupců klubů a tělovýchovných jednot vyplývá jasně: 61 procent z nich nemá na provoz a údržbu sportovišť prostředky. „Infrastruktura je pro stát naprosto zanedbaná oblast. Proto se snažíme, aby se rozpočet Národní sportovní agentury navýšil minimálně o 600 milionů korun,“ říká Jansta.

Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

Podle Jiřího Kejvala, předsedy Českého olympijského výboru, se údržba dotuje z veřejných peněz. Těch pochopitelně není příliš, a i proto se nestaví prakticky nic nového: „Významnějších sportovních staveb bylo minimum, a pokud vznikaly, tak hlavně z privátních peněz. Z veřejných peněz jde hlavně o údržbu stávajících sportovišť. Z tohoto pohledu je samozřejmě evidentní, že především sporty, které nemají historicky vybudované zázemí, u nás nemají na růžích ustláno.“

„Je škoda, že ti, kteří měli za posledních 30 let na starosti podporu sportu, nedokázali zajistit alespoň jeden odpovídající sportovní stánek pro většinu olympijských sportů,“ shoduje se s ním Petr Marek, prezident Českého svazu cyklistiky.

Sportovišť je málo, nová se nestaví

Je to jednoduché: sportovišť je málo, a nová se téměř nestaví. „V Česku je třikrát méně zimních stadiónů než v počtem obyvatel srovnatelném Švédsku a o polovinu méně než ve Finsku. Tolik ledových ploch jako celá Česká republika má v Kanadě jediné město – Toronto,“ uvedl pro PrahaIN.cz Tomáš Král, prezident Českého svazu ledního hokeje, podle kterého se nedostatek ledových ploch odráží v počtech mladých hokejistů. Od toho se následně pochopitelně odvíjejí i slabé výsledky národního týmu: prostě když nemáte z čeho vybírat, těžko očekávat zázraky. 

„V Kanadě, která je třikrát větší co do počtu obyvatel než my, je 2 860 vnitřních hokejových ploch a 5 000 venkovních. Celá Česká republika má asi 170 stadionů,“ dodává Jiří Kejval, předseda Českého olympijského výboru, pro naši redakci. „V Praze je osm stadionů, tedy stejně jako v Brně. Jak můžeme chtít, aby český hokej byl schopen držet krok s nejlepšími národy? Od revoluce tu vznikla tři sportoviště, kde se dá hrát hokej – což je O2 arena bez koruny veřejných zdrojů nebo Letňany a Ice Rink ve Strašnicích, které taky vznikly jako privátní. Jediná z veřejných peněz byla zbořená Štvanice, mekka českého hokeje. Až se zase politici budou ptát, proč je na tom špatně český hokej, ať nehledají chybu v trenérovi nebo předsedovi svazu – tohle je odpověď.“

O2 Arena v Praze. Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

„Pokud chceme, aby dětský sport konkuroval hernímu průmyslu, TV a sociálním sítím, o jejichž škodlivosti při nadužívání nepochybuje už asi nikdo a do jehož propagace a vývoje tečou stamiliardy, musíme něco změnit,“ uvádí pro PrahaIN.cz Marek Jelínek, trenér české snowboardcrossové reprezentace (a trenér Evy Samkové). 

„Měli bychom do sportu více investovat, měli bychom ho dětem nabídnout takovým způsobem a v takovém výběru, aby o něj opravdu měly zájem a aby byl lehce dostupný. Vhodný sport musí splňovat právě takové atributy, které dítě či mladý člověk hledá a bohužel nachází ve výše zmíněných náhražkách. Sport nabízí, v této době bez pohybu a s menší mírou fyzické práce, společně s některými typy umění a kultury výrazné zlepšení rozvoje dětské osobnosti.“

Nejpopulárnějším sportem je v Česku dlouhodobě fotbal, a ani tam není situace růžová: „Sportovní infrastruktura v České republice je velkou výzvou. Velmi omezená výstavba nových sportovišť je dlouholetým problémem, stejně tak nedostatečné investice do těch stávajících. Průměrné stáří sportovišť je několik desítek let, což je zoufalé,“ stěžuje si Petr Fousek, předseda FAČR. 

Veřejné sportoviště pro fotbal a basketbal v Praze 10. Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

Praha: posledních 30 let bez významných investic

A v Praze není situace o moc lepší. Schválně: znáte víc nových moderních sportovišť, nebo spíše těch, které by nutně potřebovaly opravit? O2 arenu nepočítejme, to je kapitola sama pro sebe, a sport je v ní na druhé až třetí koleji. Máme plavecký bazén na Šutce, nový zimní stadion ve Strašnicích, plánuje se (!!!) hala v Letňanech… A dál už musíte hodně přemýšlet, aby vás napadlo něco opravdu významného. 

„Stát tady za posledních 30 let nepostavil ve sportu nic významného, žádný větší stadion nebo halu,“ vraští čelo Miroslav Jansta. „Nemáme národní fotbalový stadion, sportovní areály jsou v dezolátním stavu… Přitom kvalitní a moderní sportoviště jsou vizitkou města!“ 

Stadion Viktorie Žižkov. Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

Trpí i tak populární sporty, jako je fotbal a hokej – vršovická Bohemka a žižkovská Viktorka se musely až do nedávna bát, že jim jejich tradiční stadiony seberou developeři. „Pokud bychom se chtěli dostat na úroveň, která je ve srovnatelných metropolích obvyklá, potřebovali bychom v Praze více než čtyřicítku krytých ledových ploch, a máme jich čtyřikrát méně,“ říká Tomáš Král.

„Před rokem 1989 se výchově mladých hokejistů věnovalo jen v hlavním městě dvanáct klubů, potom se jejich počet propadl až na polovinu. Jsem přesvědčen, že talentů máme i v současnosti dost, ale nemají kde sportovat.“

Ani fotbal na tom není lépe: „Tristní je srovnání se zahraničím, např. s Polskem nebo Maďarskem, kde stát vybudoval řadu moderních arén, včetně národních fotbalových stadionů ve Varšavě a Budapešti, o vyspělejších zemích ani nemluvě,“ krčí rameny Petr Fousek. 

V Praze je deficit sportovišť obrovský

Optimistický není ani Marek Jelínek: „Jsme možná posledním větším městem v České republice, které nemá asfaltový pumptrack pro brusle, longboardy, skateboardy a kola. Nemáme žádný velký městský sportovní areál, 30 let se uvažuje se o nové gymnastické hale, a více než deset let hovoříme i o potřebě multifunkční haly pro sjezdové lyžování a snowboarding. Chybí infrastruktura pro cyklistiku v terénu, chybí singletraky, místa pro vodní outdoorové sporty se nebudují a stávající degradují, viz například Džbán.“ 

„Hlavní město je na tom nejhůř ze všech velkých měst v České republice,“ nebere si servítky Jiří Kejval. „Zimních stadionů má Praha stejně jako Brno, které je násobně menší. Počet plaveckých stadionů na sto tisíc obyvatel je dramaticky za republikovým průměrem. Jediná sportoviště, která by teoreticky měla být v úrovni republikového průměru, jsou atletická a fotbalová hřiště při školách. Jenže na ta je většinou významně omezený přístup veřejnosti, protože školy nemají peníze na správce, kteří by tohle mohli řešit. Bohužel, přesně tohle má samozřejmě přímou vazbu na sportování mládeže a její fyzický a psychicky stav.“

Zimní stadion Hvězdy Praha. Foto: Jiří Zemen PrahaIN.cz

A tak nám zbývají klasická asfaltová a škvárová hřiště (v lepším případě s vypelichaným trávníkem), zbudovaná za minulého režimu, která mnohdy chátrají a zarůstají býlím, a jejich rekonstrukce se odsouvá, a odsouvá, a odsouvá. „Těch pár věcí, které se postavilo, určitě nestačí – věřím ale, že najdeme odvahu a začneme budovat sportovní objekty, které chybí nejen v Praze, ale v celé České republice,“ říká Petr Marek, prezident Českého svazu cyklistiky.

Chceme výsledky? Musíme investovat

Oslovení zástupci sportu se shodují v jednom: pokud chceme výsledky, musíme investovat. Je jedno, jestli stát, město, nebo soukromí investoři. Pokud nebude kde trénovat, nelze očekávat, že budou naši sportovci vozit medaile. Pokud do sportu nepotečou peníze, pokud se bude stále jen škrtat, jako v případě Národní sportovní agentury, která v novém rozpočtu přišla o 1,3 miliardy korun, dalšího Nagana a plného Staromáku se můžou dočkat také naši vnuci, nebo třeba taky nikdo.

„Hlavním viníkem je jednoznačně stát a jeho přístup ke sportu. Chybí politická vůle, a i když je vypracovaná státní koncepce Sport 2025, politici jí neplní,“ zlobí se Miroslav Jansta. Sport je podle Petra Marka prostě nedoceněný artikl a bývá až na posledním místě zájmu politiků. 

Podle Tomáše Krále by se měl stát ke sportovní infrastruktuře stavět tak jako ke školství či zdravotnictví a poskytnout je lidem ve stejné míře: „Vlastní zimní stadión by si podle mě zasluhovalo každé město s alespoň deseti tisíci obyvatel. Ze svazu se snažíme pomáhat tím, že městům nabízíme projekt tzv. nízkonákladového zimního stadiónu, který je možné postavit za 75–100 miliónů korun a disponuje vším potřebným pro mládežnický, výkonnostní a amatérský hokej.“ 

„Tady se pořád neudělalo vůbec nic proto, aby se podpořil národní sport – hokej. Nepostavily se žádné stadiony,“ zlobí se Jiří Kejval z Českého olympijského výboru. „Po každých olympijských hrách, kdy Martina Sáblíková získá medaili, se tu bavíme o tom, že se pro ni postaví stadion. V Polsku nemají Martinu Sáblíkovou, ale stadion už postavili. Hemží se to tam dětmi a olympijskou medaili už mají taky.“ 

Podle Petra Fouska teď v postcovidové době úloha veřejného sportu ještě vzroste: „Nejde jen o sport a fotbal samotný, ale i o pozitivní dopady na veřejné zdraví a celou populaci. Přes objektivní potřeby financování dalších aktivit státu i společnosti je rozhodně na místě sport nepodceňovat, a jak na úrovni státu prostřednictvím NSA, tak na úrovni krajů, měst a obcí věnovat dostatečné prostředky nejen na novou infrastrukturu, rekonstrukce i provoz a údržbu, ale celkově i na sportování obecně, zejména mládeže a amatérů, včetně neoslabování trenérské podpory.“  „Výsledky na olympijských hrách jsou jen vrcholek ledovce. Pokud nevytvoříme základní podmínky pro to, aby děti mohly sportovat a měli jsme přirozenou základnu pro talenty, ani vrcholové výsledky nebudou,“ dodává Jiří Kejval.

Potřeba indoorových sportovišť

A co by se mělo udělat nejdříve? Podle Marka Jelínka by se dalo na mnoha věcech pracovat současně: „Za mne samozřejmě velmi schází infrastruktura pro zimní sporty, a pokud je na klasických pražských lyžařských svazích zákaz lyžování (Petřín) nebo na nich místo sjezdovky stojí bobová dráha (Prosek), nezbývá, i kvůli eskalaci oteplování, patrně jiná možnost než vystavět v Praze sjezdovou halu jako v mnoha jiných městech Evropy, Asie i Severní Ameriky.“ 

O indoor sportovištích mluví i Petr Marek: „Určitě by se mělo postavit několik multifunkčních hal pro atletiku, cyklistiku, gymnastiku, zimní sporty,“ dodává šéf cyklistického svazu. Fotbal pochopitelně primárně zajímají fotbalové stadiony a haly pro futsal: „Proto FAČR podporuje např. výstavbu nových stadionů v Pardubicích a Hradci Králové, vznik nových sportovních areálů pro trénink mládeže a jakékoliv snahy o aspoň částečnou rekonstrukci stávajících stadionů,“ říká Petr Fousek. 

„Potřebujeme jak nové zimní stadiony, tak modernizaci těch stávajících,“ brání hokejisty Tomáš Král. „Stát by měl výrazně navýšit podporu sportu, navýšit rozpočet Národní sportovní agentury, která by mohla třeba vypsat velice potřebný program provoz a údržba. Může také působit na samosprávy ve městech a obcích, aby maximálně podporovaly investice do sportovní infrastruktury. Bylo by toho samozřejmě víc, ale tohle je absolutní základ,“ dodává Miroslav Jansta.