foto: Webové stránky Aleše Valenty/Moderátor a bývalý akrobatický lyžař Aleš Valenta
U MUZEA ČTYŘI Kousek od Muzea, v Legerově ulici, sídlí už od devadesátých let rádio Frekvence 1. Sem roky jako moderátor chodí Aleš Valenta. Olympijský vítěz ve sportu, který byl na přelomu tisíciletí v Česku naprostým hitem. Kdo je ten chlapík, co dokázal pobláznit národ pro výkruty nad můstkem, a přitom překonávat limity gravitace?
Olympijské vítězství vám může nabídnout různé šance. Právě před dvaceti lety se okno možností otevřelo před Alešem Valentou. Národ fascinovaně zíral na jeho výkruty nad můstkem a pro jednou se učil anglickou akrobatickou terminologii. A ze zástupce minoritního proudu se stala celonárodní hvězda.
Moderátor v televizi i v rádiu, stále výborně vypadající elegán s diskrétním hlasem, do kterého by nepamětníci dnes možná ani neřekli, že kdysi předváděl vrtule na lyžích. To je dnes Aleš Valenta, pražská „náplava“ ze severní Moravy a v minulosti hvězda Auto Moto Revue na ČT.
Jeho debut ve veřejnoprávní televizi proběhl mnoho let před Salt Lake City. Někteří si možná ještě vzpomenou na devadesátkovou mezinárodní soutěž Hry bez hranic, ve které týmy z různých měst jednotlivých soupeřících zemí zápolily v brodění bazénem v bizarních kostýmech a podobných šibřinkách.
Dvacetiletý Aleš Valenta byl součástí týmu z rodného Šumperka, kde tehdy ještě žil a sportoval za místní oddíl. A parta sportovců z Jeseníků to, jak bývalo v této soutěži častým českým zvykem, všem natřela. V semifinále v portugalské Coimbře přispěl svými kousky k rekordnímu počtu bodů, díky kterému tým prošel do finále v Karlových Varech.
Tam jej moderátorka Marcela Augustová poprvé představila národu jako akrobatického skokana. S pozdějším olympijským vítězem by si jej ale nikdo nespojil, protože jeho dlouhé vlasy a celková devadesátková image byla dokonalým maskováním. „Dlouhé vlasy jsem shodil až na vojně,“ vzpomínal později.
I v karlovarském finále jeho tým dlouho vedl, nakonec skončil těsně druhý za maďarským městem Keckemet. „Brali jsme to jinak než Maďaři. Zatímco oni před soutěží pobíhali po kolonádě, cvičili a protahovali se, my jsme si na zahrádce dávali pivo,“ vyprávěl účastník, který v kostýmech oranžové barvy například šplhal po vodou polévané nakloněné rovině.
O pár let později začal pod trenérem Pavlem Landou pronikat do mezinárodní špičky akrobatického lyžování. To bylo v té době čerstvě olympijským sportem a jako novinka budilo zájem. Valenta se účastnil už olympiády v Naganu, kde hokejisté a Kateřina Neumannová slavně sbírali medaile, ale on skončil čtvrtý. Po jedenáctém místě v kvalifikaci se markantně zlepšil ve druhém kole, takže za suverénní první trojicí bral „brambory“.
V následujících letech se usadil v nejužší světové špičce a chystal se na svůj životní výkon na olympiádě v Salt Lake City.
„Po Naganu, odkud jsem se vrátil s bramborou medailí, jsem řekl trenérovi, že by se mi líbili to posunout o level výš. On se mě zeptal, co tím myslím a já mu řekl, že chci skákat pět vrutů,“ vzpomínal po letech při rozhovoru s Kateřinou Neumannovou.
Tři salta s pěti vruty. Výzva, která na přelomu tisíciletí mezi akrobaty visela ve vzduchu a čekalo se, kdo ji zvládne. Čtyři vruty byly standardem, ale přidat ten pátý se stále nikomu nedařilo.
V létě 2000 se Valentovi několikrát povedlo obávaný skok provést v tréninku do vody. V olympijské sezóně to vyšlo i v tréninku na sněhu a začala se rodit myšlenka vytáhnout jej jako překvapení v nejdůležitějším závodě sezóny.
Tedy, překvapení. V závodě si jej vyzkoušel dva týdny před olympiádou na Světovém poháru v Norsku.
Dvacáté první zimní olympijské hry se v americkém Salt Lake City konaly půl roku po útocích na Dvojčata v New Yorku. To sice ovlivnilo bezpečnostní opatření, ale na hrách v Utahu stále ještě doznívala optimistická a veselá atmosféra devadesátých let. A ta kromě pestrobarevných lyžařských kombinéz obnášela i odvahu k překonávání výzev.
Tehdy se zdálo, že je možné cokoliv. Právě akrobatické lyžování bylo tehdy jedním ze sportů, kde se limity překonávaly nejčastěji.
Nebyl to jen Aleš Valenta, ale třeba i Američan Jonny Moseley, který při jízdě v boulích předváděl převratný skok zvaný „dinner roll“. Jenže rozhodčí mu ho odmítli započítat, protože podle jejich výkladu porušoval pravidlo, že lyže se při skoku nesmí dostat nad hlavu. Moseley věděl, jaké je jejich stanovisko, ale přesto skok v závodě předvedl. A skončil čtvrtý, bez medaile, přičemž s jakýmkoliv jiným skokem by nejspíš vyhrál.
Pět vrutů...
Čeští sportovní nadšenci, v té době namlsaní především hokejem a běžeckým lyžováním, ve dnech na začátku olympiády objevili novinku. V hospodách se probíralo, co znamená „double full- double full- full“ a jak těch pět vrutů do tří salt během necelých čtyř vteřin poskládat.
Postup z kvalifikace si Aleš Valenta jistil bezpečnými skoky na osmém místě. Zatímco vítězný Bělorus Grišin překonal 250 bodů, jemu postačilo 234, 51.
Náročný a nebezpečný skok měl prý natrénovaný a věřil si. V devětadvaceti letech byl na vrcholu formy. Jediné, co jej mohlo zmařit, bylo počasí. „A počasí bylo skvělé. Už ráno jsem věděl, že do toho půjdu,“ vzpomínal patnáct let poté pro Seznam Zprávy.
Po prvním kole byl čtvrtý, za Grišinem, Američanem Packem a Kanaďanem Beanem.
Finále se v Česku vysílalo večer středoevropského času. „Vážení, přátelé, teď to přichází. Aleš Valenta skutečně skáče double full- double full- full, koeficient 4,85 setin bodu,“ hlásil komentátor Petr Svěcený.
Zbývalo jen dodat jeho oblíbené: „Nevěříte? Věřte!“
Pak už všichni sledovali rozjezd nad můstkem, pak výkruty proti šedivé obloze, které přes televizi téměř nikdo nebyl schopen spočítat, no a pak zdvižené ruce a komentátorův křik, který všechny ubezpečil, že se to povedlo.
„Je to tam. Aleš Valenta to skočil,“ jásal televizní spíkr, zatímco trenér Landa nahoře u můstku odhodil lopatu a začal se objímat s asistenty.
„Pokud vám vyhrkly do očí slzy štěstí, pak je to v naprostém pořádku,“ znělo z televize, zatímco doma miliony diváků, kteří ještě před týdnem netušili, kolik vrutů se dá udělat, poskakovali u televizí a možná i nějaké to salto se podařilo.
Tři další jej nedokázali přeskočit, protože i když skok nebyl dokonalý, tak koeficient byl tak velký, že to bez problémů stačilo. Bodový zisk 129,98 byl o plné dva body vyšší než cokoliv, co na olympiádě předvedli jeho soupeři.
Ve studiu České televize na Kavčích horách Vojtěch Bernatský v přímém přenosu zápolil s lahví sektu a přitom vykládal, že je to jako kdyby fotbalový nároďák vyhrál mistrovství světa ve Wembley, protože porazil Američany v jejich národním sportu a na jejich půdě. Akrobatické skoky byly tehdy doménou zámoří.
Bylo to nejen olympijské vítězství, ale i zápis do dějin. Skokan ze Šumperka předvedl něco, co před ním nikdo na světě. A na to jsme do té doby příliš zvyklí nebyli.
Po olympiádě z něj byla největší hvězda, šel z rozhovoru do rozhovoru, a už tehdy se začalo ukazovat, že média jednou budou jeho osudem, protože popularitu zvládal naprosto virtuózně. A to i v situacích, které pro něj nebyly příjemné, třeba když se veřejně řešil jeho rozchod s přítelkyní.
„Bulvár to hodně řešil a pamatuji si, že Aleš z toho byl opravdu špatný. Ale je fakt, že jinak ho to míjí. On je Aleš pohodář, hodně otevřený, všechno na sebe hned vykecá,“ vyprávěl později jeho trenér Landa.
Kromě toho dokázal jako hlavní tvář svého sportu zajistit akrobatickému lyžování doposud nevídané možnosti. Akrobaté byli první, kdo uspořádal Světový pohár ve Svatém Petru ve Špindlu. A Valenta sám dokázal postavit tréninkové centrum ve Štítech u Šumperka.
Tehdy to vypadalo, že akrobatické lyžování bude novým národním sportem. Jenže to dopadlo jinak. „Tenkrát se tolik kluků chtělo stát Valentou, ale nedokázali jsme toho využít,“ lituje trenér Landa.
Aleš Valenta dál patřil ke světové špičce, vyhrál několik Světových pohárů, ale léta se nedala zastavit.
Na olympiádě v Turíně skončil při obhajobě zlata na 21. místě a o rok později ukončil kariéru. Trenér Landa vzpomínal, že na konci už šlo o zdraví a v poslední sezóně se mu při Alešových skocích před očima míhaly rentgenové snímky.
V roce 2008 Valenta moderoval anketu Sportovec roku, kterou o šest let dříve sám vyhrál. A tím začala nová etapa jeho života. Otevřený pohodář, co na sebe vše vykecá, se stal hvězdou éteru. Roky vysílal na Frekvenci 1, měl několik pořadů v České televizi.
Byl po Jiřím Raškovi teprve druhý český individuální olympijský vítěz. Ve sportu, který v Česku neměl jediné stálé můstky, dokázal přepsat historické rekordy Američanům pod nosem.
I to byly sportovní devadesátky.
Nevěříte?
Věřte!