foto: Facebook České obce sokolské/Tyršův dům
U MUZEA ČTYŘI „A v Praze kalamita jak na Sibiři. Tři centimetry sněhu, a u muzea čtyři“. Nohavicova zimní píseň z roku turínské olympiády popisuje vztah pohraničních horalů k možnostem zimních radovánek v metropoli. Pražáci samozřejmě vědí, že je to úplně jinak. Kamarády z hor můžete předně setřít argumentem, že bez Prahy by zimní olympiády vůbec nebylo.
„Když se setmělo a utichl ruch v ulicích, já a bratr Karel vydali jsme se s lyžemi na Václavské náměstí, na jeho horním konci u rozestavěné budovy Národního muzea jsme si je připjali a s bušícími srdci, za svitu plynových lamp, jsme sjeli až na Můstek,“ tak Josef Rössler- Ořovský zaznamenal historicky první lyžařský sjezd v českých zemích. Učinil tak ve svém deníku, který později nazval My Sports (dnes je uložen v Národním muzeu). A datum zápisu bylo 5. ledna 1887. V Praze nasněžilo a na náměstí pod muzeem zrovna bylo nově udělané plynové osvětlení, takže první ježdění bylo hned „pod světly“.
Je to historka jak z Cimrmana už od samého počátku, ale nejspíš se to tak skutečně odehrálo.
Pan Bruslar má lyžařský klub?
Josef Rössler, jehož druhé příjmení Ořovský bylo kuriózní vzpomínkou na časy, kdy sportovci museli kvůli učitelům i pověsti měšťanských rodičů přijímat skrývající pseudonymy. Syn drogisty z Jindřišské ulice, věrný své přímočaré sportovní nátuře, se s vymýšlením příliš nepáral, prostě německé Rössl přeložil do češtiny coby Oř, a vznikl Ořovský (také to mohl přeložit jako kůň, ale Josef Rössler- Koňský by znělo divně).
Mladiství synové drogisty Rösslera Josef a Karel odebírali německý týdeník Über Land und Meer, takového předchůdce dnešních cestovatelských časopisů. Josefa v nich zaujala fotografie norských lyžařů ve sněhové vánici.
V té době už měl se spolužáky založený bruslařský klub, který od roku 1881 (to bylo Josefu Rösslerovi všehovšudy dvanáct let) organizoval sportování na zamrzlé Vltavě. Roku 1886 projevil sedmnáctiletý student tak jako tisíce vrstevníků po něm zájem o kvalitnější sportovní vybavení a bez ostychu zaslal poptávku přímo do Norska, tehdejšího centra zimních sportů.
Aby zákazník vypadal důvěryhodněji, podepsal se jako zástupce spolku Bruslařský klub Praha, což v norské firmě Heyde přečetli jako Bruslar ski klub. Z toho vyvodili, že klub se věnuje kromě bruslení také jízdě na ski (tento termín pro lyže se bude v češtině držet dalších několik desetiletí - viz slavná filmový hláška „Mistře vichře, vyrobte mi ski“) a v předtuše zajímavé zakázky pro pravidelného odběratele poslali do Prahy nejen katalog bruslí, ale i lyží.
Ten se protnul s Josefovým čtenářským zážitkem z německého outdoorového časopisu, takže za několik týdnů špedice vezla do Prahy nejen nové norské brusle, ale taky dva páry prkýnek, která u Vltavy nikdy nikdo neviděl.
Na začátku ledna 1887 je bratři Rösslerové poprvé vyzkoušeli. Nejprve doma na dvorku a po setmění se tedy vypravili k muzeu...
Už je to tak, vážení horalé. První česká sjezdovka byla na Václaváku.
Vlakem do Jilemnice
Až do roku 1892 byly pražské pokusy místních bruslařů jedinou lyžařskou aktivitou v českých zemích. Až poté hrabě Harrach přivezl dva páry lyží lesníkům na své panství v Krkonoších.
A pak už to šlo ráz na ráz. V roce 1893 si Josef Rössler- Ořovský v Praze přečetl o rozmachu lyžování v Krkonoších a díky dostupnosti hor po železnici se rozhodl to okamžitě vyzkoušet. Mezitím totiž získal značné zkušenosti. Po maturitě narukoval na vojnu a znechucený otec využil všech svých nemalých konexí, aby jej dostal co nejdále od Prahy a špatného vlivu sportovních kumpánů. Ideální variantou se zdála námořní základna v Terstu. Jenže přístav v dosahu Alp, kde prováděli zimní sporty na úplně jiné úrovni než pražští amatéři, syna definitivně zlomil pro sport.
V Jilemnici, kam vedla Severozápadní železnice, se tedy pražský floutek stal lyžařským buditelem.
V létě jen tak mimochodem přeložil z angličtiny aktuální pravidla fotbalu a na Císařské louce roku 1896 pískal první derby Sparta - Slavia (a odvoláním uznaného vítězného gólu Sparty až po skončení zápasu založil těžkou rivalitu obou klubů). Bizarní průběh mělo také třeba jeho soudcování zápasu malostranských českých studentů a německých veslařů z Reggaty, který se v prosinci 1895 odehrával v dešti. Elegantní mladík si do sloty vzal deštník, ale ochrana mu vydržela jen pár minut, než mu paraple zdemolovala pumelice německého kanonýra Kinzla.
Olympionici v hospodě na Smíchově
Dalším stupněm aktivity všesportovního funkcionáře Rösslera byla jeho účast na vzniku Českého výboru pro hry olympijské. Dva roky po první novodobé olympiádě v Aténách se v restauraci u Černého koně ve Voršilské ulici sešla zakládající schůze, kde měl hlavní slovo středoškolský profesor Jiří Guth, jediný přímý pozorovatel her v Aténách. Ořovský ale byl od počátku jeho pravou rukou. Mimochodem - český výbor byl historicky první stálý národní olympijský výbor na světě.
Během několika následujících let agilní sportovec založil hned několik sportovních svazů - lyžařský nebo v roce 1908 ten hokejový.
V podstatě každý sportovec, který dnes jede na olympiádu do Pekingu, je organizován v nějakém spolku, jehož historie začíná u nadšence z Jindřišské.
Jako funkcionář čím dál častěji jezdil do světa a reprezentoval český sport v dobách, kdy řada lidí ve světě měla pocit, že žádné Česko neexistuje. V desetiletí před první světovou válkou byly zejména česko-německé vztahy dost napjaté. Žoviální, pohotový a skvěle jazykově vybavený Rössler - Ořovský prý dokázal pro české sportovce vyhádat respekt, o kterém se jinde Čechům ani nezdálo.
V době, kdy čeští politici byli ve Vídni proslulí hlavně kravály v parlamentu, dokázali sportovci vyjednat v podstatě nezávislost na C. a K. monarchii. K velké nelibosti Rakouska a Německa, které pravidelně usilovaly o vyloučení ČOV z mezinárodního olympijského hnutí. Šarm a osobní konexe dua Guth-Rössler tomu úspěšně bránily až do roku 1914.
Nový stát, nové nápady
Po válce se olympijský výbor stal velmi významným reprezentantem nově vzniklého Československa. Vlastně nikdo neměl ve světě tolik vybudovaných kontaktů jako jeho špičky, které už dvacet let vedly mezinárodní jednání na nejvyšší úrovni. Vrcholem jejich sportovně diplomatické kariéry měl být kongres MOV roku 1925, na kterém měli celé světové olympijské hnutí přivítat v Praze.
Celý olympijský svět se sjel na Újezd, kde Sokol několik týdnů předtím slavnostně otevřel Tyršův dům. Někdejší šlechtické sílo a později sto padesát let rakouská kasárna, velkoryse přestavěná na sportovní palác a čtyřech křídlech tvořilo úctyhodnou kulisu akci světového formátu.
Rösslerovi na dojmu a reprezentaci velmi záleželo. U delegátů totiž toužil prosadit jeden doposud nerealizovaný sen. Když na přelomu století zakládal spolky a výbory všech možných zimních sportů, napadla jej myšlenka na setkání všech lyžařů a bruslařů na jednom místě. A když už je tím sekretářem olympijského výboru - nemohla by to být rovnou zimní olympiáda?
Návrh uspořádat v Jilemnici celosvětové setkání na úrovni aténské olympiády musel baronu de Coubertinovi připadat šíleně ulítlý. Ale o dvacet let později, když se letní olympiáda 1924 měla konat v Paříži, zkušený diplomat zahrál na ego Francouzů a tak se v zimě předtím odehrál v tamních Alpách „týden zimních sportů“, formálně jako součást pařížské olympiády.
Když se o rok později všechny špičky světového olympismu sjely do Tyršova domu, zúročil Rössler všechny své diplomatické zkušenosti a prosadil, že týden v Chamonix bude zpětně uznán jako první zimní olympiáda.
Na tu druhou do švýcarského Svatého Mořice, jel Rössler-Ořovský jako vedoucí československé výpravy. Pětadvacítka lyžařů, hokejistů a krasobruslařů přivezla do Prahy historicky první zimní medaili od skokana z Jizerek Rudolfa Burkerta.
Tradice vzniklá v Praze dospěje za dva roky ke sto letům existence.
Během tohoto olympijského století se naskytlo mnoho dalších příležitostí, kdy se Praha zapsala do dějin zimních sportů. Zimní olympiáda v Pekingu nabízí vhodnou příležitost, jak na to zavzpomínat.
A třeba tím i uctít památku a velké životní dílo nezvedeného drogistického syna od Václaváku.