Šárka a Ester. Z Prahy na sjezdovky a k medailím

U MUZEA ČTYŘI Tři dny po zlaté olympijské medaili na snowboardu skončit pátá v závodě na lyžích? Každý na světě ví, že jediný člověk na světě, kterému se tohle může povést, je Ester Ledecká. Mladá dáma z Prahy, na kterou může být pyšná celá republika.

„Česká republika nemá takové velehory, jako jsou Alpy. Přesto v České republice každý pátý člověk lyžuje. Dva miliony lyžařů snily o tomto momentu, který teď přichází.“ Toto řekl televizní komentátor Petr Svěcený, když poprvé česká závodnice jela o titul mistryně světa. Byla to Šárka Záhrobská (dnes Strachová) a její příběh byl považován za neuvěřitelnou zimní pohádku. Nikdo netušil, že patnáct let poté budeme žít ještě neuvěřitelnější sen.

Sněhová obojživelnice Ester Ledecká obhajovala letos v Pekingu dvě zlaté medaile z minulé olympiády v Koreji. Už to samo o sobě byl historický zápis, zlato ve dvou odlišných sportech na jedněch hrách před ní na zimní olympiádě nikdo nezískal.

Letos k tomu všemu dokázala zlato na snowboardu suverénním způsobem obhájit. V superobřím slalomu na lyžích, ve kterém před čtyřmi lety z druhé poloviny závodního pole ohromila celý svět, tentokrát byla řazena do okruhu favoritek.

S nepříliš šťastným číslem a tři dny po olympijském zlatě ve zcela jiném sportu dokázala zajet pátý nejlepší čas. Třináct setin od medaile, čtyřicet tři od vítězné Švýcarky Gutové- Behramiové. S trochou štěstí to mohlo opět cinknout, ale česká závodnice rozhodně potvrdila příslušnost k absolutní špičce.

Kdo by před pár lety řekl, že páté místo v Super G budou někteří považovat za zklamání?

Šestadvacetiletá Ester je rodačkou z Prahy, což je pro řadu patriotů horského pohraničí ještě méně pochopitelné. Je pravdou, že v metropoli se sklouznete na běžkách v oboře na Hvězdě tak jednou za pět let, a i se sáňkováním může být problém, pokud narazíte na horlivého čtenáře vyhlášky o zeleni, jako se to stalo vloni v zimě pod Petřínem.

„Ester Ledecká by nebyla tak skvělá, kdyby zůstali bydlet v Praze. Ale Ledečtí postavili barák ve Sv. Petru u sjezdovek, změnili styl i místo života a povedlo se,“ připomíná pro PrahuIN Václav Klaus mladší.

Bývalý poslanec ODS v mládežnických kategoriích závodil za jeden z pražských klubů, může tedy srovnávat, jaký rozdíl v přípravě byl mezi závodníky z horských středisek, kteří se dostali na kopec každý den, a těmi z pražských klubů, kteří se tam dostali pouze o víkendech.

„Děti z Pece, ze Špindlu nebo někde ze Šumavy ze Špičáku, které byly na sněhu každý den – byly o třídu lepší,“ vzpomíná někdejší závodník ze sídliště na Proseku.

Při té příležitosti zavzpomínal, jak probíhal v osmdesátých letech trénink lyžařů v pražských klubech. „V Praze bylo určitě 10 -15 oddílů, kde měly mládež a jezdily na závody. Každý kraj, i Praha, pořádal tzv. KKZ (krajské kontrolní závody), odkud se dalo postoupit na republiku,“ vzpomínal někdejší závodník Sokola Krč.

„Každý z těch pražských oddílů měl nějakou chalupu v Krkonoších, kam se jezdilo. Každé jarňáky, Vánoce a ještě dva týdny k tomu bývalo soustředění,“ přidal dále.

Tři lokomotivy pracovaly ze všech sil...

Cestování z Prahy do Krkonoš má tradici už od devatenáctého století. Už jsme vzpomínali, že za časů průkopníka českého lyžování Rösslera-Ořovského byla hlavním spojením Rakouská severozápadní dráha.

Vlakem se dalo dojet až do Jilemnice. Bohužel ale v předminulém století se ještě pracovalo i v sobotu, takže podle vzpomínek lyžařského buditele výlet na hory probíhal tak, že se v sobotu večer vyjelo, ráno v Jilemnici posnídalo, pak vyrazilo na hřebeny a večer nočním vlakem zase do Prahy, a z něj často přímo do zaměstnání.

Železnice do Špindlu byla hluboko do druhé poloviny dvacátého století branou k zimním zážitkům a vstoupila i do popkultury. Vzpomeňme na slavnou povídku Šimka a Grossmana o tlustém chlapci na lyžáku.

„Tři lokomotivy pracovaly ze všech sil a brzy jsme byli ve Špindlu. Tam bylo krásně. Jenom mě překvapilo, že sníh podkluzoval. Byl jsem tak často na zemi, že se ani nevyplatilo vstávat. Než přijel jeřáb, byl čas k obědu,“ dokáží dodnes mnozí deklamovat zpaměti.

A nebo na film Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, jehož hlavní zápletka spočívala právě v zimní cestě do Krkonoš, které devět let po talentované baletce Anně okouzlily i jejího syna Vaška...

Současná doba nabízí zcela jiné možnosti. Nejen že do Krkonoš už se jezdí převážně osobními dopravními prostředky (i když autobus Praha - Vrchlabí v zimních měsících ještě dnes připomíná horský skibus), ale především nadšení lyžaři objevili zahraniční lyžařská letoviska.

Přesto je ale lyžování stále sváteční záležitostí, nikoliv tréninkovou rutinou. Na profesionální úrovni je třeba opustit stověžatou lady alespoň na část roku nastálo. A pak tvrdě makat a doufat, že vám to vyjde.

První, komu se to podařilo, byla deset let před Ester Šárka Strachová. Ta se sice narodila v Krkonoších, do školy ale začala chodit v Praze, kde její otec působil jako právník. Později ale trávila celou zimu na horách a intenzivně se věnovala tréninku.

Pod dívčím jménem Záhrobská byla od dětství považována za mimořádný talent, který v žákovských závodech drtil všechny o třídu. Už v sedmnácti jezdila Světový pohár a ve dvaceti získala první medaili z Mistrovství světa.

O dva roky později už ve svém oblíbeném slalomu porazila všechny. Nakonec získala ze světových šampionátů čtyři medaile a navrch bronz z olympiády ve Vancouveru.

S otcem a prvním trenérem se pak rozešla ve zlém a jejím životním i tréninkovým druhem se stal kondiční trenér Antonín Strach.

Ester Ledecká k tomu přidala ještě mezinárodní prvek, když od juniorských let pracovala se zahraničními trenéry.

Při letošním úspěchu Česká televize našla v archivu záběry z roku 2011, kdy v šestnácti letech kralovala na mládežnické olympiádě na snowboardu. V osmnácti už mezi prknaři byla světovou hvězdou, ve dvaceti jako dvojnásobná mistryně světa řešila, kam se posunout dál, až našla výzvu v „mimozemském“ kombinování dvou sportů na světové pohárové úrovni.

Když napadl sníh, sbalili jsme se na čtyři měsíce...

Tady je třeba dodat, že velký význam pro její úspěch mělo rodinné zázemí.

„My jsme si totiž v tom jejich předškolním období vytvořili takový náš svět, stala se z nás báječná komunita, která nebyla vůbec limitovaná klasickým pracovním týdnem, víkendy a tak. Když prostě v Krkonoších napadnul sníh, sbalili jsme se a na čtyři měsíce tam odjeli, než zase slezl. A tenhle systém nám škola pěkně nabourala,“ vzpomínal v roce 2018 její otec Janek. Proto následně obě své děti vzdělával doma a nikdy toho prý on ani jeho potomci nelitovali.

A kromě lidského přístupu, který respektoval Esteřina specifika (která ona sama přiznává), bylo rodinné zázemí bezesporu výhodou i po stránce finanční - bez jakýchkoliv negativních konotací. Není nic špatného na tom, pokud rodiče investují vlastní peníze do rozvoje svých dětí.

Asi není třeba představovat Janka Ledeckého. V devadesátých letech jeden z nejúspěšnějších hudebníků v Česku, později autor a producent úspěšných muzikálů, které dokázal prodat do mnoha zemí (například i do Koreje). Vždy si navíc zakládal na tom, že jako diplomovaný právník dokáže svůj šoubyznys sám obhospodařit i finančně a obchodně.

„Když jí bylo osmnáct, tak si nechala sepsat, kolik stály poslední tři sezony. Nakonec spočítala, že každá ta sezona vyšla na několik milionů. V době, kdy vyhrála juniorské mistrovství světa a začali se ozývat první sponzoři, mi řekla: Já ti za to moc děkuju, hrozně si toho vážím, ale nechci už pro vás být tahle finanční zátěž. Já ji uklidňoval, že o nic nejde. Že bych si sice mohl za ty prachy koupit nový ferrari, ale na co? Co bych s ním dělal? Túroval ho před barákem, aby všichni viděli? Mě ta její kariéra vždycky bavila, nikdy jsem toho ani na vteřinu nelitoval,“ vzpomínal pyšný otec po dceřině první slavné olympiádě.

Zatímco slalomové disciplíny se v Česku trénovat dají, ve Špindlerově Mlýně se dokonce jelo několik závodů Světového poháru, sjezd a superobří slalom, ve kterých Ester Ledecká září, se jezdí na tratích přes dva kilometry, jejichž převýšení se blíží tisícovce metrů. To v Česku nejde ani na Sněžce. Takže pro tyto disciplíny stejně musíte rozbít prasátko a vyrazit do zahraničí. A to jde z Prahy úplně stejně jako ze Špindlu nebo z Pece...

Hory v metropoli sice nemáme za humny, ale v dojezdové vzdálenosti ano. Díky tomu je lyžování už od časů Rösslera-Ořovského i pražskou disciplínou. A mistryně světa Šárka Záhrobská- Strachová s olympijskou vítězkou Ester Ledeckou jsou toho důkazem.

„Dalo mi to lásku k horám. Pořád lyžování miluju a bydlím v Peci pod Sněžkou. Když začal covid, tak ten poslední den, než všechno zavřeli, lidi kupovali fazole a plynový masky, já koupil pro celou rodinu skialpy, a naprostá paráda,“ uzavřel vzpomínání pražského sjezdaře pro PrahuIN.cz Václav Klaus.