„Schöne Rudi“ a jeho slavná jedenáctka. Jak jsme před šedesáti lety skoro byli mistry světa

Představa, že český nároďák dnes nastupuje proti Brazílii ve finále mistrovství světa, je z kategorie „tak pak vypni play station a běž spát“. Od chvíle, kdy se to skutečně povedlo, uplynulo v pátek už šedesát let.

Z Chile tehdy ještě ani nebylo možné vysílat televizní přenos, ale u televize jste ten zápas sledovat mohli - ve studiu jej poslouchalo několik expertů kolem rádia. Jedním z nich byl i František Plánička, brankář vicemistrů světa z roku 1934.

Jeho někdejší spoluhráč ze Slavie Rudolf Vytlačil seděl na druhé straně světa na lavičce a nervy měl jak nikdo jiný. Při vzpomínce na Chile 1962 naskakují jména jako Masopust, Pluskal nebo Schrojf, ale hlavním tvůrcem zázraku, ve který nikdo nevěřil, byl právě trenér. A dost tím přepsal sportovní zvyklosti.

Když roku 1934 naši fotbalisté postoupili do finále mistrovství světa poprvé, byl u týmu sice „asociační kapitán“ Karel Petrů, ale v reálu si to hráči na hřišti koučovali sami. Doba skutečných trenérů, taktických variant a hrátek se sestavou přišla k národním týmům až po válce. A právě Rudolf Vytlačil byl prvním z gigantů lavičky.

V Chile mu vyšly úplně všechny finty, které si připravil - až na tu poslední. A fanoušci budou ještě mnoho let jistojistě tvrdit, že ta kdyby vyšla, mohli jsme se zařadit se do elitní společnosti Uruguayců, Italů, Němců, Brazilců, Angličanů, Argentinců, Francouzů a Španělů, kterým se poštěstilo zvednout nad hlavu pohár pro mistry světa.

Vídeňák

Rudolf Vytlačil, vídeňský Čech narozený na předměstí habsburské metropole, se fotbalu naučil na plácku dělnického sídláku vedle pivovaru v časech poválečné bídy. Jeho vrstevník Josef Bican bude vzpomínat, že míče i obutí byly tak zoufalé, že jste si k jejich ovládání musel osvojit skutečně dokonalou techniku.

Zatímco Bican se stane hvězdou a rakouským reprezentantem, Vytlačil jde po dvou letech ve slavném Rapidu raději cestou menších klubů. A v roce 1935 se rozhodne odejít z Vídně do Prahy. Ve Slavii ale rozhodně není hvězdou, na jeho místě levého křídla je nezpochybnitelnou jedničkou reprezentant Antonín Puč.

Týmu oddaný Vytlačil, současně veselá kopa do kabiny, svou pozici akceptuje a odměněn je tím, že když v roce 1938 Slavie vyhraje Středoevropský pohár, ve finále ze dvou branek jednu sám dá a na druhou přihrává.

Po válce ukončí kariéru a velmi úspěšně začíná trénovat. Teplice přivede do ligy a současně tam najde dva borce, kteří to s ním pak potáhnou až do Chile. Po dalších úspěšných štacích v roce 1958 přebírá reprezentaci.

Její základ tvoří hráči z Dukly Praha. V armádní klubu, pojímaném jako vlajková loď komunistické tělovýchovy a podléhajícím vojenským kázeňským řádům, dokázali inteligentní trenéři Karel Kolský a po něm František Vejvoda využít kasárenského režimu k vypiplání fotbalového zázraku, který konkuruje těm nejlepším v Evropě.

Týmu, co Vytlačil sestavil pro Chile, ale fanoušci moc nevěřili. Příprava se úplně nepovedla a do skupiny jsme měli nalosované obhájce titulu z Brazílie, Španělsko, jehož základ s Realem Madrid zrovna pětkrát za sebou vyhrál Pohár mistrů, a nevyzpytatelné Mexičany. „Proč tam vůbec jezdíte,“ divili se fanoušci.

Trenér ale svému mužstvu věřil. Ještě v Praze uspořádal přes odpor funkcionářů utajený teambuilding ve vinárně, kde získal hráče na svou stranu a přesvědčil je, že mohou dokázat něco velkého.

A pak proti slavné španělské hvězdě jménem Gento poslal obránce Lálu, který ten rok se Slávií kopal jen druhou ligu. A ještě ho před zápasem hecoval, ať z něj udělá trhací kalendář. Hvězda z Realu si, jak se dá očekávat, ani neškrtla a naši vyhráli 1:0.

Vytlačilova jedenáctka

Základem Vytlačilova mužstva byl brankář Viliam Schrojf ze Slovanu Bratislava, z domova sehraný se středním obráncem Jánem Popluhárem. S ním Svatopluk Pluskal z Dukly, stoper evropské extratřídy a světový král tehdejší velmi populární obranné novinky zvané skluz. Na stranách Lála a vlevo Ladislav Novák, kapitán z Dukly i nároďáku, autorita a dokonalý profesionál (spoluhráči budou mít množství historek s jeho snahou o racionální stravu v podmínkách socialistického zásobování).

Levý bek byl navíc sehraný vzadu s Pluskalem a vepředu s Josefem Masopustem.

Ano, Masopust. Střední záložník, kterého kdysi Vytlačil osobně objevil v juniorce v Mostě a přivedl do Teplic (stejně jako Nováka), byl v jednatřiceti letech největší hvězdou týmu. Dlouhé sezóny evropských pohárů s Duklou z něj udělaly tvůrce hry evropské extratřídy. „Má plíce maratonce a mozek šachisty,“ žasli západní novináři.

Ve středu zálohy ho doplňoval o generaci mladší Andrej Kvašňák, miláček Letné ze Sparty. V reprezentaci slovenský bohém krotil své zábavné kousky z ligy, a tentokrát byl zodpovědný ještě víc než obvykle. Byl Vytlačilovi vděčný, že jej vzal do týmu, i když po zranění menisku ještě nebyl úplně rozehraný. V Chile se ale dostal do skvělé formy a zahraniční novináři obdivovali, kolik toho za zápas dokáže oběhat. Navíc jeho brilantní levačka prakticky nechybovala.

Čtveřice útočníků se nečekaně proměnila před čtvrtfinále. Štibrányi z Trnavy a Mašek ze Sparty sice dali ve skupině každý po gólu, ale proti Maďarsku nenastoupili, stejně jako mladý Jozef Adamec. Zůstal jen Adolf Scherer, karpatský Němec z Interu Bratislava, který do té doby dost šancí pálil a publikum na něj spíš pískalo. Fanoušci u rádií se nad Vytlačilovým tahem chytali za hlavu, ale čtveřice Pospíchal- Scherer- Kadraba- Jelínek pak odkopala celé play off.

Jeho první zápas vyšel zázračně brankáři Schrojfovi. Maďarům sice emigroval skoro celý slavný tým, který osm let předtím jako velký favorit smolně prohrál finále MS se Západním Německem (předtím tři roky s nikým neprohráli), ale stále patřili k nejlepším v Evropě a podle vzpomínek se prakticky celý zápas hrál na jednu bránu- tu československou. Jenže „Dolfi“ Scherer už ve třinácté minutě dostal naše do vedení a bratislavský gólman při svém životním výkonu nic nepustil.

Přišlo semifinále s Jugoslávií, které se tehdy říkalo „Brazílie Evropy“. Hraví Balkánci hráli dva roky předtím finále prvního Mistrovství Evropy a ve čtvrtfinále porazili tradičně silnou Spolkovou republiku Německo, takže si dost věřili.

„Pokud Schrojf zachytá jako proti Maďarsku, postoupíme my,“ odpověděl novinářům lapidárně Vytlačil.

Branky začaly padat až ve druhém poločase, tu první dal dvě minuty po návratu z kabin Kadraba. Jugoslávci přitvrdili, po jednom zákroku zůstal na zemi dlouho ležet obránce Popluhár a lékař se obával otřesu mozku. Jenže tehdy se ještě nemohlo střídat a s vyhlídkou na dvacet minut v deseti Vytlačil doktora odstrčil a povídá: „Jáno, kolik ti ukazuju prstů?“. Když stoper odpověděl správně, poplácal ho po ramenou a poslal hrát dál.

Jenže pak soupeř se štěstím vyrovnal. Schrojf zklamaně hleděl do země, takže se trenér vydal podél čáry za naší branku (tehdy se to ještě smělo). „Co blázníš, Vildo, vždyť oni jim teď kluci dají další dva,“ pravil.

Deset minut před koncem přesně zakončil rychlý protiútok - Dolfi Scherer. O pár minut později zahrál jugoslávský obránce ve vápně rukou, Scherer penaltu bombou k levé tyči s přehledem proměnil a Vytlačilova věštba vyšla komplet.

V druhém semifinále Brazílie porazila domácí Chile, takže se jelo do Santiaga na finále proti obhájcům titulu. Ve skupině jsme s nimi ale hráli 0:0, takže se zdálo, že k přehnanému respektu není důvod.

Tak snad abych tam poslal Koubu...

Lálu musel na pravé straně obrany vystřídat Jiří Tichý ze Sparty. Jinou změnu v sestavě Vytlačil neudělal, i když o ní vážně uvažoval.

To když pár minut před utkáním vtrhli do československé kabiny novináři s cenou pro nejlepšího brankáře turnaje, že ji musejí předat Viliamu Schrojfovi. Gratulace, dotazy, fotky. Vytlačil ani vedoucí výpravy Václav Jíra je nedokázali vyhodit. Ani samotnému gólmanovi se to viditelně nelíbilo, ale nezbývalo mu, než si místo soustředění na zápas plnit mediální povinnosti.

Vytlačil si zavolal do rohu Masopusta s Pluskalem a Novákem. „Kluci, vidíte, jak ho to rozhodilo? Tak snad abych radši poslal do brány Pavla Koubu,“ podíval se po brankářské dvojce.

Ti tři budou později vzpomínat, že měli úplně stejný dojem, ale než to stačili trenérovi říct, nápad zavrhl. „Jenže všichni dobře víme, že bez Schrojfa bychom finále nehráli. Tak zapomeňte, co jsem říkal. Chytat bude Vilda,“ pravil trenér.

Celý národ doma u rádií poslouchal reportáž dvojice Karel Malina- Oskar Mana. Včetně skupiny expertů v televizním studiu v Měšťanské besedě.

A překvapeně zjišťoval, že naši záložníci brazilské hračičky technikou přehrávají. Po Kvašňákově průniku na konci čtrnácté minuty gólman Gilmar spíše ze zoufalství odkopl, ale po úspěšném hlavičkovém souboji našich stoperů jsme se pravou stranou opět valili dopředu. Pospíchal si seběhl s míčem na střed a před šestnáctkou poslal rozběhnutému Masopustovi průnikovou přihrávku mezi beky, přesně takovou, jaké se kdysi říkalo „česká ulička“.

Hvězda z Dukly se nemýlila. Nejdůležitější gól, co jsme kdy dali na světovém fotbalovém fóru, byl na světě.

Karel Malina si zakřičel a předal slovo Oskaru Manovi, který bohužel o dvě minuty později musel odkomentovat vyrovnávací gól. Amarildo utekl po levém křídle a před bránu si nabíhali útočníci. Schrojf přečetl jeho pohyb a vyběhl si pro vysoký centr. Jenže křídelník trefil míč nepřesně a ten se místo elegantního centru na hlavičkáře stočil do brány, ve které nikdo nestál.

Vytlačilovi možná letěla hlavou ta věta „tak snad abych tam poslal Koubu...“

Je-li ruka nastřelena

Ale i pak je utkání zcela otevřené, Čechoslováci mají několik šancí. Kvašňákova hlavička lízne pravou tyč z té špatné strany.

Tak se hra přelévá až do 68. minuty, kdy Amarildovi centr zleva tentokrát vyjde zcela přesně, Zito se odpoutá od našeho stopera a nějaké dva metry před bránou už nemine.

Pět minut nato střílí Jelínek, střela končí v šestnáctce na paži brazilského obránce. Klasickou otázku „je-li ruka nastřelena“ vyřeší sovětský rozhodčí Latyšev ve prospěch soupeře.

Dnes si podle archivních záběrů můžeme říci, že to „nástřel“ opravdu nebyl. Djalma Santos měl pravačku upaženou devadesát stupňů, prakticky do vodorovné polohy. „Diváci pískají,“ zkonstatuje hlasatel Malina.

Koncem zápasu je i z nekvalitního černobílého záznamu patrné, jak proti naší brance svítí nízké večerní slunce. A tato okolnost se ukáže jako klíčová, když Schrojf vyběhne na dlouhý centr z pravého křídla. Současně jde po míči Pluskal. „Bolo to nedorozumenie, zrejme obídvaja kričali mám a obídvaja pustili,“ shrne následující dění komentátor Mana.

Schrojf balón proti prudkému slunci přeběhne, ale ještě se stihne otočit a chytit ho. Vypadne mu však z rukou, přímo pod nohy brazilského útočníka Vavá. Na toho zívá prázdná brána. A je hotovo.

Českoslovenští fotbalisté přesto za výkon ve finále sklízí pochvalu. Když se na ten zápas koukáte dnes, tak horší nebyli.

Schöne Rudi

Jejich návrat do Prahy je slavný. Tisíce lidí na letišti i v ulicích a vše končí na Strahově, kde se zrovna koná prestižní atletický mítink, který přeruší parta s trofejí za druhé místo. Pak vznikne slavná fotografie, na které Vytlačil létá nad hlavami svých hráčů.

Je to symbolická fotka. Tento zvyk vyhazování trenéra do vzduchu se ujme a dočkají se ho i Vytlačilovi nástupci, a nejen ve fotbale.

Všichni budou v určitém smyslu jeho pokračovateli. Právě Vytlačil nastavil standard charismatického trenéra s fištrónem i nadhledem, za kterého by hráči padli a který vždy v pravou chvíli vytáhne z klobouku nečekanou fintu. Ježek, Uhrin, Brückner, ale třeba i Hlinka- ti všichni to budou vést velmi podobně.

Mimochodem- Vytlačil byl první trenér, který měl i přezdívku. Držela se ho už od hráčských časů ve Vídni, když byl pro fanoušky „schöne Rudi“.