foto: Jan Svoboda, PrahaIN.cz/Italské horské město Cavalese se nachází v autonomní oblasti Tridentsko-Horní Adiže
U MUZEA ČTYŘI Na zarostlém kopci v Senohrabech- Hrušově by nikdo nepoznal, že zde kdysi stála šestnáct metrů vysoká nájezdová věž, na které se utkávali nejlepší čeští skokané. Osud můstku, který si v době boomu skoků na lyžích postavili Pražané, jako by kopíroval osud celého odvětví skoků na lyžích. Někdejší chlouby českého lyžování, která právě teď chátrá a zarůstá tak jako někdejší doskočiště za Prahou.
První českou zimní olympijskou medaili získal skokan na lyžích Rudolf Burkert. Jeho německo-český smíšený původ je už dalekou historií a podobně starobyle už začínají vypadat i naše úspěchy v jeho disciplíně. Skoky přitom byly výkladní skříní českého lyžování. Přinesly nám první medaili, první zlato, i první (a dosud jediný zimní) závod se dvěma medailemi.
Jenže poslední medaile z této disciplíny je právě třicet let stará. Nemá smysl popisovat, co všechno se od toho roku 1992 změnilo, jednodušší bude sepsat, co stále drží: Jaromír Jágr v dresu číslo 68. Toho roku zrovna vyhrál svůj poslední Stanley cup.
Hobíci na můstku
Je třeba na úvod přiznat, že skoky na lyžích jsou zvláštní sport. Při jakémkoliv jiném lyžování jsou lyže ve vzduchu buď frajerským excesem, nebo rovnou smutným karambolem. Norská prkénka definitivně byla vynalezena ke klouzání po sněhu, nikoliv za účelem plachtění atmosférou.
A jako jsou zvláštní skoky, jsou zvláštní i skokané.
Pracovní výkon skokana na lyžích kdysi brilantně shrnul masér českého hokejového týmu Pavel Vlašic, když bavil hokejisty při dlouhé cestě letadlem. Od nasazení brýlí pod přilbu a protažení rukou, přes obouručný odraz od lavice a rozjezd v podřepu s rukama za zády kvůli minimalizaci odporu vzduchu, pak skok vysoký trefený přesně na hranu můstku, leteckou fázi, kde si nalehnete mezi lyže ve strnulém stronzu, a hýbou se jen ruce kormidlující rovnováhu, až po vzorový poklek při dopadu zvaný po norsku telemark, závěrečné sejmutí brýlí a sledování tabule s výsledky.
„Skáču dobře a skáču rád,“ zazní v jedné klasické komedii, načež sebevědomý skokan s rozjetýma nohama dopadne pod hranou svahu přímo na zadek. Skokanské umění není pro každého.
Historii našich zimních medailí začal psát sklář z Polubného u Kořenova, který reprezentoval německý klub (po otci Němec, po matce Čech - takový běžný pohraniční příběh) a v roce 1928 vyjel na druhou zimní olympiádu do Svatého Mořice.
Skákal se jen závod na středním můstku a třiadvacetiletý Rudi Burkert dokázal skoky 57 a 59,5 metru narušit dominanci Skandinávců. Skončil za Nory Andersenem a Ruudem a před dvěma Švédy. Pro představu: Po jeho bronzu až do roku 1956 brali olympijské skokanské medaile výhradně Norové, občas doplněni jedním Švédem.
Po Burketově medaili rostly můstky po celém Československu, skoky tehdy byly populární i mezi lyžaři hobíky. Nejvíc samozřejmě v Tatrách a Krkonoších, ale třeba taky v beskydském Frenštátu.
A k překvapení mnohých i u Prahy, kde mohli své skokanské ambice realizovat obyvatelé metropole. V lednu 1933 byl slavnostně otevřen můstek v Senohrabech. Šestnáct metrů vysoká nájezdová věž v roce 1941 dokonce hostila protektorátní mistrovství. V roce 1944 však byla dřevěná konstrukce rozebrána na stavbu ubytovny Hitlerjugend.
Můstek se do Senohrab vrátil v roce 1960 a sloužil dalších dvacet let. V nejlepších letech byl srovnatelný s můstky v horských oblastech a byl vyhledávaným sportovním cílem středních Čech. Teď je na jeho místě holá planina, ze které už by někdejší slávu nikdo nepoznal.
Místo někdejších můstku v Senohrabech. Zdroj: Mapy.cz
Vraťme se do roku 1928, který československý skokanský boom zahájil. Kuriozitou je i zbytek československé nominace do závodu: pod vlajkou s klínem skákali Willy Möhwald, Karl Wondrak a Josef Bím.
Burkert kromě toho skončil dvanáctý v severské kombinaci, míchající skoky s během. V „závodě sdruženém“ byl už rok předtím mistrem světa. Ve skocích ještě skončil v roce 1933 druhý na mistrovství světa, než jeho kariéru ukončilo zranění, které ho o pět let později uchrání od odvodu do wehrmachtu, kterému jako Němec žijící v Sudetech podléhal.
Po válce olympijský medailista nebyl odsunut, žil dál v Tanvaldu, do Německa odešel až v roce 1968 a v roce 1985 tam zemřel.
Silná pozice severských skokanů se až do jeho smrti nezměnila. Postupně se ale na jejich úroveň dotáhli Němci a Rakušané a v šedesátých letech zaznamenali velký návrat i Čechoslováci. Země Rösslera-Ořovského stále čekala na první zimní zlato a konkurovat světu dovedla hlavně na bruslích.
Reprezentace pod vedením trenéra Zdeňka Remsy ale špičku postupně doháněla. Vrcholem byla v roce 1968 olympijská pohádka Jiřího Rašky. Dvě medaile z jedněch her - zlato a stříbro - byly významným počinem i v mezinárodním měřítku.
Jeho vítězství nezapomenutelně popsal sportovní novinář a spisovatel Ota Pavel:
Rozběhl se na nájezdu a jel. Na nájezdu cítil, že má výbornou rychlost. Kontroloval ji sluchem podle svištění lyží a odporu vzduchu. Mohutně se odrazil. Kopl do toho! Dal do skoku celý svůj život, protože věděl, že podobná příležitost už nemusí nikdy přijít. Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat, Remsa si omýval obličej sněhem a pisklavý Nor Wirkola přestal pískat.
Raška se dostal ve vzduchu do správné polohy a letěl jak pták albatros v nejlepších dobách, kdy ho nese správný mořský vítr. Přistál. Vyjel do protějšího kopce. Zastavil.
Nejdřív bylo ticho jako v lese anebo jako ve vesničce Autrans. A pak údolí explodovalo v bouři nad Alpami.
Na další medaile si náš skok musel počkat až do osmdesátých let. To přišel Pavel Ploc z Harrachova a Jiří Parma z Frenštátu. Ploc, odchovaný německým trenérem Rudolfem Höhnlem, bral medaile hned na dvou olympiádách po sobě.
Vizionář od Liptákova
Při té druhé ho jako druhého na stupních vítězů doplnil Jiří Malec, další pozoruhodná postava světového skoku. V osmdesátých letech ještě skokané skákali s lyžemi rovnoběžně vedle sebe, až později se prosadil styl zvaný „véčko“, se špičkami od sebe.
Malec takto skákal už v osmdesátých letech. Jenže rozhodčí mu kvůli tomu sráželi známky za styl, takže se skoky na úrovni nejlepších končil hluboko mezi poraženými. Olympiáda v Calgary a nečekané třetí místo byly vlastně jedinou akcí, kdy mu délka skoků stačila na stupně vítězů.
Celý slavný československý závod v Calgary:
Kariéru ukončil v roce 1991 a v roce 1992 se začalo skákat „véčkem“. Jako by na kluka od Tanvaldu dolehlo něco z prokletí liptákovského génia Járy Cimrmana.
Člověče, vy máte ale smůlu…
Posledním hurá pro český skok byla právě toho roku poslední společná československá olympiáda ve francouzském Albertville. V závodě družstev skončili Jež, Goder, Sakala a Parma na třetím místě za Rakušany a Finy.
V samostatné ČR už to skokanům tolik nešlo. Třeba na olympiádu 2006 do Turína jel Jakub Janda jako lídr světového poháru a vítěz tradičního vánočního Turné čtyř můstků. Na olympiádě se mu ale sešly všechny možné problémy a nic z toho nebylo.
A Roman Koudelka, naše jednička minulého desetiletí, měl k medailím vždycky hodně daleko.
Úpadek reprezentace je přímo spojen s úpadkem skoků na lyžích celkově. Někdejší perla lyžařského nároďáku skomírá, z desítek můstků jsou aktuálně v provozu jen ty v Harrachově a i u nich komisaři mhouří obě oči, aby nebyly uzavřeny.