Tři korunky padly. A velká hokejová rivalita má novou kapitolu

U MUZEA ČTYŘI Dva krásné úniky Terezy Vanišové přinesly českému hokeji po mnoha letech velkou radost v olympijském utkání se Švédskem. Výhra ženského nároďáku 3:1 tak začala psát novou kapitolu velké hokejové rivality. V časech, kdy jsme na světových šampionátech a olympiádách pravidelně usilovali o zlato, to dost často byly právě žlutomodré dresy, kdo nám hodil vidle do plánů na nejcennější úspěch.

Na olympiádě 1968 ve francouzském Grenoblu českoslovenští hokejisté po dlouhých dvaceti letech znovu bojovali o zlaté medaile. Poté, co slavný tým z roku 1948 komunisté poslali do pracovních táborů rubat uran, se nás na mnoho sezón boj o zlato přestal týkat. Teď ale tým kolem kapitána Golonky, brankáře Dzurilly, Nedomanského nebo Jiřího Holíka opět sahal po nejcennější medaili.

V předposledním zápase stanul proti SSSR, lídrovi poslední dekády, se kterým měl navíc nevyřízené účty z minulého mistrovství ve Finsku. Vyhecovaný zápas začal ještě před prvním vhazováním, když československý kapitán úspěšně reklamoval nedostatek v sovětské výstroji. Bouřlivý zápas naši vyhráli 5:4, doma propukly nadšené oslavy a všichni se navíc už začali těšit, jak o dva dny později budeme slavit zlaté medaile.

Československo a SSSR měly stejně bodů, ale naši navíc výhru ve vzájemném zápase, která se počítala při shodném počtu bodů jako první pomocné kritérium. Stačilo tedy v poslední den her naplno bodovat proti Švédsku.

Jenže Švédové v poslední třetině vyrovnali a Sověti, kteří roznesli Kanadu, nám zlato opět vyfoukli.

Alexandrovův pochod. Znovu

O rok později na mistrovství světa ve Stockholmu naši pod heslem „Vy nám tanky, my vám branky“ opět Sověty porazili, dokonce dvakrát. Ale závěrečný zápas se Švédskem zkopíroval loňský scénář k dokonalosti. Zase se na počest vítěze vítěze hrál monumentální Alexandrovův pochod.

A tak by se zhruba dal popsat poměr českých a švédských hokejistů: Až příliš často nás tři korunky připravily o tu naši, vysněnou.

Nebyla to nikdy tak vyhecovaná rivalita jako se SSSR, na kterém nás iritovala už jen plukovnická hodnot trenéra Tichonova, protože řada jiných sovětských plukovníků dvacet let pobývala v našich kasárnách se svými tanky a raketami. Ani jako v devadesátých letech s bijci z Kanady, kteří nedokázali kousnout, že hokej už není jenom jejich hra.

Se Švédy málokdy docházelo na bitky, u spíše flegmatických borců ve žlutém a jejich blonďatých trenérů vypadaly jakékoliv emoce nepatřičně a podivně.

Přesto jsme pořád měli někde vzadu uložené, že tyhle Skandinávce nemáme rádi.

Zábrodský, takhle se hraje hokej

Začalo to v Praze na prvním poválečném mistrovství. Na Štvanici se sjelo osm týmů, a i když chyběla Kanada, Švédové mezi favority počítáni nebyli. Na rozdíl od domácího mužstva, jehož základ tvořilo pražské LTC, které v Evropě poráželo každého na potkání.

Jenže když „tři korunky“ nastřílely 24 gólů Belgii a porazily i favorizované Američany, šly do předposledního zápasu s domácím týmem bez porážky. Našim stačila remíza, ale dopadlo to k absolutnímu zklamání a frustraci deseti tisíc diváků včetně prezidenta Beneše.

Porážka 1:2 měla vše, co bude v následujících šedesáti letech definovat velké prohry československého nároďáku: Velké očekávání, stížnosti na rozhodčího, a nakonec drtivý závěrečný finiš, ze kterého tam ale nic nespadne.

Ale i když si všichni mysleli, že titul je ztracen, nakonec slavili domácí. Švédové měli v posledním zápase slabé Rakousko, a tak ještě před zápasem vyrazili sebevědomě slavit do velkoměsta.

Jenže Rakušané se vzmohli ke svému nejlepšímu výkonu na mistrovství a vyhráli, naši pak v euforii porazili USA 6:1 a bylo hotovo. Hrdinné Vídeňáky lidé nesli na ramenou ze Štvanice až do hotelu AXA a na domácího kapitána, který dorazil na zimák už během odpoledního zápasu, pokřikovali: „Zábrodský, takhle se hraje hokej“.

O rok později se oba týmy střetly na olympiádě a nabuzený tým kolem Zábrodského s Konopáskem pomstil loňskou porážku 6:3. Pak jsme poprvé dokázali zabodovat s Kanadou, která ale měla při stejném počtu bodů lepší skóre, takže brala zlato.

SSSR, ČSSR, Švédsko

O šestnáct let později se našim konečně podařilo opět urvat olympijskou medaili, tentokrát bronzovou. Měli jsme sice stejný počet bodů jako druzí Švédové, ale vzájemné utkání jsme prohráli 8:3.

Progres však pokračoval dále, takže o čtyři roky později už jsme uhráli zmíněnou smolnou remízu.

Pomstít se nám ji podařilo v roce 1972, kdy jsme díky výhře 2:1 odsunuli tři korunky na čtvrté místo. O dalších osm let později jsme zase prohráli a z olympiády v Lake Placid odjelo mužstvo Nového a Martince s prázdnou.

Sarajevo 1984, výhra 2:0, my za Sověty druzí, Švédové třetí. To byl takový kolorit soutěží mezinárodní hokejové federace v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Zápas z roku 1984 byl typickým utkáním obou zemí z té doby. Čechoslováci v červených dresech tehdy módního střihu s bílým límečkem v oboustraně opatrném utkání rozhodli až ve třetí třetině gólem Jiřího Hrdiny po úniku s Vladimírem Růžičkou.

Na začátku devadesátých let došlo k několika zásadním změnám. Rozpadl se SSSR i Československo, a Švédsko na tom dost vydělalo. Navíc jeho tým z Mistrovství světa 1991 patřil k tomu nejlepšímu, co kdy skandinávský hokejový obr dal dohromady.

A kromě toho se zásadně změnil systém hokejového turnaje, místo finálové skupiny se zavedla vyřazovací fáze. Jedno nepovedené čtvrtfinále, a jste venku.

Hadamczikova truchlohra

Naši novinku poprvé otestovali právě proti věčnému rivalovi na olympiádě 1992 ve Francii. A byl to hned napoprvé klasický zápas play-off. Opatrný a vzadu na jistotu. Až ve třetí třetině se nám podařilo soupeře zlomit druhým gólem a vše zakončit do prázdné brány.

Následovalo mnoho slavných utkání na světových šampionátech, ale při úžasném tažení olympiádou v Naganu byli Švédové jediným týmem ze světové špičky, který se sestavou Haška a Jágra nepotkal.

K měření sil došlo až o čtyři roky později v Salt Lake City. Švédové vyhráli opatrný zápas i celou skupinu, což jim ale k ničemu moc nebylo, když ve čtvrtfinále potupně prohráli s Běloruskem.

O další olympijský cyklus později se Česko a Švédsko na turínské olympiádě potkali v semifinále. Tentokrát měli motivací navíc Švédové. To kvůli semifinále mistrovství světa rok předtím, kdy jsme je skolili až v prodloužení, abychom si pak ve Vídni došli pro mistrovský titul a Robert Záruba nadšeně halekal do mikrofonu, že je tu „ještě jeden zlatý večírek pro tuhle partu“.

Zato na olympiádě náš tým opravdu nebyl v pohodě. Mezi hokejisty dodnes kolují historky o tehdejším podivném soužití trenéra Aloise Hadamczika s hvězdami z NHL.

A nejen s hráči. Legendy z kabiny hovoří o tom, jak se do ní jednou vřítil asistent trenéra Ondřej Weissman a přede všemi hráči křičel, ať si ten pán kšeftuje s realitami, ale nemotá se do hokeje.

Mužstvo, o kterém se zpětně bude říkat, že bylo ještě lepší než v Naganu, odehrálo rozpačitý turnaj, ve skupině prohrálo i se Švýcarskem (to před šestnácti lety rozhodně nebylo na naší úrovni), pak ale vyšlo čtvrtfinále s přemotivovanými Slováky a zase vládl optimismus. Onen pátek ráno Kateřina Neumannová slavně získala zlatou medaili a fanoušci se těšili na další oslavu večer.

Tehdejší česká sestava s první pětkou Kubina, Kaberle, Jágr, Prospal, Straka mohla porazit kohokoliv, ale Švédové s legendami Sundinem a Forsbergem v jedné lajně byli zkrátka lepší. Místo tradičního vyčkávání nám dali první gól už po 34 vteřinách a ve 28. minutě naši střídali brankáře za stavu 1:5. Nakonec to semifinále skončilo 3:7.

„Čím víc jsme chtěli, tím horší to bylo,“ pronese po zápase na tiskovce trenér Hadamczik.

Jeho výběr byl po dramatickém malém finále s Rusy nakonec rád za bronz - a to byla naše zatím poslední olympijská medaile z hokejového turnaje.

Švédové to tehdy dovedli ke zlatu, a naopak odstartovali slavné úspěchy své zlaté generace.

My si o čtyři roky později v Kolíně naposledy zařvali „To to letělo“ a pak začali obvykle vyklízet kabinu hned po čtvrtfinále.

Teď se však objevila hokejová radost ze zcela nečekané strany. Parta trenéra Paciny baví krásnými hokejovými akcemi, které jsme u mužských protějšků už dlouho neviděli.

Ne, tyhle královny o jejich korunku žádný švédský komplex nepřipraví.