foto: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz/Eva Táborská jede na monoski
REPORTÁŽ: Po červené sjezdovce ve Svatém Petru, oblíbené části Špindlerova Mlýnu, sviští záhadný objekt. Jakýsi „kýbl“ na jedné lyži a v něm sedící postava s hůlkami zakončenými lyžičkami. To zase vozíčkářka Eva Táborská jede na monoski po pěti letech zdravotních problémů.
Každý z nás má život jako na houpačce, jednou nahoře, podruhé dole. Ten Evy Táborské se v českých poměrech odehrával jednou na Sněžce a podruhé v Macoše. Opilý felčar jí po porodu způsobil nevratné zranění, jako „lovec zážitků“ vyzkoušela nespočet sportů pro handicapované, proleženiny jí dostaly málem na krchov, ale teď už zase díky péči několika andělů jezdí na lyži.
Na vrcholek sjezdovky
„Popili jsme s jedním vozíčkářem z fakulty tělesné výchovy a sportu, který přijel za mámou. Slovo dalo slovo a od té doby se snažíme zapojovat tělesně postižené do běžného lyžařského prostředí,“ říká lakonicky Marek Dušek. I tenhle příběh má tedy český začátek. Sešli se u piva a nápad byl venku. Spolek Centrum handicapovaných lyžařů vznikl roku 2001, Dušek je jeho předsedou, za dobu činnosti už má několik silných sponzorů. Bez nich by to nešlo. Sídlí v jedné, zrovna dost zasněžené, ulici Janských Lázní. Jelikož dohoda byla jasná, v osm před barákem, dorazíme - řídila Eva - načas. Nic nezapomenout, naházet vybavení - konstrukci se sedátkem připnutým na lyži se slangově říká kýbl, zkráceným francouzským holím zakončeným lyžičkami stabíky - do dodávky a jedeme.
S Evou Táborskou na monoski. Autor: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
Sjezdovky a vleky ve Svatém Petru jsou už zrána okupované slušnou armádou lyžařů a snowboarďáků. Evu připneme do „kýble“ a přebírá ji lyžařský instruktor Jirka, jenž ještě donedávna učil zdravé lyžaře, ale chtěl poznat něco nového, a tak je tady. Vypadá jako bítník a pro „lufťáky z Prahy“ má jen pohrdání, což je většinový názor místních horalů. Všichni už jsou připravení, a tak se my asistenti ještě učíme pokládat dřeva. Šestisedačková lanová dráha na Svatém Petrovi, kde mají „handicapovaní“ díky pětadvaceti letům spolupráce dveře otevřené, je jedna z „nejvymazlenějších“ v zemi. Sedačky jsou v zimě dokonce vyhřívané, a tak je na ně třeba dát pro „handicapy“ dřeva, aby železné konstrukce monoski nepoškodily zánovní „křesílka“. A stoupá se.
První extrémní zhoupnutí
Jen, aby bylo jasno, známe se léta. Od doby, kdy jsem s ní tancoval na kulatých narozeninách kamaráda. Pro mě je Evička, já pro ni žabák, asi kvůli neotřelému stylu tance, který jsem tehdy vzhledem k jejímu vozíku zvolil. Na lanovce mi sedmačtyřicetiletá Eva, která už se zase směje, ale zopakuje první hororovou část svého života. Jeho začátek.
„Jsem tělesně postižená od narození. Po komplikovaném porodu jsem byla převezena do nemocnice v Kolíně a tam operace nedopadla dobře. Aby ne, když mě operoval opilý doktor.
Jako mnoho věcí za bývalého režimu se to zametlo pod koberec. Táta se ke mně otočil zády, ale mamka si mě vybojovala. To vše jsem se ale dozvěděla až mnohem později,“ říká.
Jako mnoho ostatních tělesně postižených chodila do škol Jedličkova ústavu v Praze, jako jejich menšina se ale nepoddala rezignaci a stala se lovkyní parasportovních zážitků. Věnovala se basketbalu, pak atletice, tedy určitému druhu trojboje, kdy závodník jede na vozíku, hází koulí nebo oštěpem a do cíle dojede v jakési trojkolce. Jezdila na handbiku, kole vozíčkářů. Prvním jejím zimním sportem byl curling na vozíku a následoval sledge hokej. Hrála ho dvě sezony v dnes už neexistujícím týmu Draci Kolín jako jediná ženská. Nejdřív ji trenér moc nenasazoval, ale pak hrála i v útoku a dala gól. „Když se proti mně vyřítila nějaká korba, tak buch a neměla jsem šanci. Párkrát jsem se otočila kolem vlastní osy a musela se zorientovat. Jednou, po takový piruetě, se ke mně dostal puk, takže jsem ho střelila do brány. Bohužel, byl to vlastňák," směje se a obrací oči v sloup. Na monoski začala jezdit v roce 2008. Ale to už sesedáme.
Eva Táborská. Autor: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
Horor lyžování po letech
Jsme nahoře na Přední Planině. Eva si upraví kuklu pod helmou, nandá brýle a následována instruktorem sviští po modré, té nejlehčí sjezdovce, dolů. „Obloučky se vykrajují pouze přenášením váhy těla upoutaného na sedačce, stabíky slouží už podle názvu jen ke stabilizaci celé konstrukce monoski, přičemž ke zranění může dojít jen ve chvíli, kdy se dostanou za tělo.“ Tak zní základní rady profesionálního instruktora. Realita má ale k takovému ideálu daleko. Dře to, ale jde to. Eva je na monoski poprvé po pěti letech zdravotních problémů a jde jí to, jako kdyby ta pauza neexistovala. Několikrát sebou sice sekne do bílého prašanu, nicméně pak dál sviští odvážně dolů. Když následně bez pádu projede i náročnější červenou sjezdovku, vyslouží si přezdívku „magorka“.
Zato se mnou to je horší. Nikdy jsem nebyl dobrý lyžař a před lety jsem si na Tanvaldském Špičáku po úhybném manévru o strom u sjezdovky zlomil pánevní kost. Horská služba mě v opojném šoku dovezla do nemocnice, kde dali lékaři před operací přednost postupnému srůstání s dlouhodobým klidem na lůžku. „Mladé kosti to zvládnou,“ říkali a ty mé to zvládly. Dostal jsem pak modrou knížku - mezi těmi platfusáky a „protečkními blázny“ jsem byl se srostlou pánví jednookým králem mezi slepými - a vyhnul se dvouletému trápení na vojně. Ale mohlo se to odehrát úplně jinak. Taky jsem mohl být adeptem na vozík. A teď, po více než třiceti letech, na těch prknech, která alespoň pro mě znamenají velké trápení, stojím zase. A jedu. V pánevní oblasti mě bolí svaly, o kterých jsem nevěděl. Lyžáky mě nutí do lehce pokrčených kolenou, což má „plnoštíhlá“ postava zvládá jen těžce. Nicméně s přestávkami sjíždím.
Život na kolečkách
Na pokoji v horské chatě, když protahuju rozbolavělá stehna a Eva ramena, pokračuje ve vyprávění: „Po Jedličkárně jsem studovala čtyřletý obor asistent podnikatele na integrované střední škole technické mezi zdravými. To bylo super. Brali mě úplně normálně, což je nejlepší. Nechci, aby mě někdo litoval. Chci, aby mě lidé brali takovou, jaká jsem,“ říká. Pracovala jako informátorka na škole, kterou vystudovala. Vystřídala pak několik infolinek ve firmách a jednu katolickou charitu. „Je dost dětí nevěřících rodičů, které si také pomoc zaslouží,“ řekla jednou a po domluvě odešla. Překonala strach z autoškoly a udělala jí. Zamilovala se dvakrát, ale ne moc šťastně.
Zhruba před pěti lety se Eva začala silněji potýkat s proleženinami. Ostatně je to největší problém všech vozíčkářů. Nejčastěji mají dekubity, jak se tomu odborně říká, na sedací kosti. Postupem času se ta místa mohou kvůli infekci přeměnit až v otevřené rány s hnisem uvnitř. „Zemřeli mi kvůli tomu dva kamarádi. Přehazovali mě z nemocnice do nemocnice. Dekubitu říkají špinavá plastika. V nemocnici v Hradci Králové se mnou udělali rošádu. Nakonec mě místo domluveného plastika operovala doktorka, která si s tím nevěděla rady. Stehna cítím, po operaci mě to strašně bolelo, injekce přestaly zabírat a po čtrnácti dnech mi vyndali dren. Uvnitř bylo spousta hnisu. Pak jsem jela ještě dvakrát na operační sál a zase nic. S tím, že už vnímám bolest vlastně jen psychicky, mě poslali s otevřenou ránou domů. Ta se opět zvětšila, doktoři nezvedali telefon, na SMS neodpovídali. Nechali to na přírodě.“
Lyžaři na monoski a instruktoři ve Špindlerově Mlýně. Autor: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
Záchrana v pravou chvíli
A teď přicházejí na řadu andělé. Celou dobu při ní stála maminka a přátelé. „Ve vesnici kousek odtud bydlí kamarád ze sledge hokeje Zdeněk Šafránek. Dřív jezdil s kamionem, opravoval něco pod návěsem a on na něj spadl. V hokeji byl pak fakt dobrej. Hrál i v reprezentaci a na paralympiádě. Byl na tom s proleženinami tak špatně, že chtěl skoncovat se životem. Léčil se dlouho. Udělali s ním rozhovor v České televizi a pak všechno šlo,“ vysvětluje. A novinářovo srdce plesá, že se při tom všem hnusu dozví i jednu pozitivní zprávu o médiích. Právě Šafránek poradil Evě, na koho se obrátit, a ta dlouho nelenila. „Přijela jste za pět minut dvanáct,“ řekla jí doktorka Klára Schwarzmannová - specialistka v oblasti plastické chirurgie - z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, která nakonec pomohla. Je prý úplný poklad a dodnes občas zavolá, aby se zeptala na stav své pacientky. A, když jsme u těch andělů, tak je třeba jmenovat i toho posledního, padlého anděla. Ten nesnášenlivý asistent, co Evu štve s tím, že jestli se v monoski nedostane na paralympiádu, tak je „mrtvá Táborská“.
Po letech lítání po doktorech zase shání práci. Péče o zdravotně postižené je velký byznys, ať to může znít zlovolně, a točí se kolem něj dost šmejdů s pětkou z mravů. Eva sama si zažila pár takových příběhů. „Když jsem se kdysi šla ucházet o práci v účetní firmě, tak mi podnikatel řekl přímo do očí, že mě zaměstnají. Zmodernizují si kvůli tomu kancelář, protože na to dostanou dotaci od státu. Pak prý pro ně budu moci dělat z domova. Tohle mi přes srdce nešlo a vím, že bych tam dlouho nevydržela,“ podotýká.
Sakra, jedeme domů
Na pokoji jsme s jedním lyžařským instruktorem, taky Jirkou. Učí automechaniky a tady si užívá dovolenou. „Instruktorem se nemůže stát jen tak nějakej hejl. Děláme zkoušky a v jejich rámci je třeba si vyzkoušet i lyžování na monoski. Zpočátku je to záhul, ale pak se to poddá," říká. Jirka je excelentní lyžař, takže narozdíl ode mě dokáže mírně pokročilé na monoski fotit i při jízdě. Při večeři v restauraci, kam se mi po zledovatělé cestě s Evou zvětšily bicáky o padesát procent, sedí další účastníci kursů „na lyži“. Třeba Anastasja Vištalová, ve drezúře koní účastnice dvou paralympiád s tím, že když dá tu třetí, bude v Česku i mezi zdravými jediná. Taky dívka z Litovle, která by ráda s monoski na paralympiádu. „Vždyť jedeš jak slimák a pořád jsi na zemi,“ huláká táta na ní. „Nadšení je krok k úspěchu, však tatíkovi vytřeš zrak,“ podporuji s tím, že nelze mládí obírat o iluze. Je to pestrá společnost. Podle Duška se tady za zimu vystřídá až sto rodin.
„Takhle jsem si život dlouho neužila,“ říká po dojezdu červené poslední den Eva. Odnesu ji do dodávky - vozík se tam tentokrát nevešel - a v Janských Lázních přesedáme do její škodovky. Jsme nabití, jsme sehraní a je nám bezva. Voláme kamarádovi, na jehož narozkách jsme se seznámili. Když nás poslouchá, sedřeně poznamená: „Vy jste zhulení nebo co?“ Pravda je jinde, máme za sebou báječný víkend, a je třeba říct, že ta holka jede místy i sto čtyřicet. Doveze mě na konec Prahy. „Tak čau, asáku,“ rozloučí se. „Tak čau, magorko, a někdy příště,“ rozloučím se já.
A ona odjíždí do Poděbrad, kde si vyndá vozík ze zadního sedadla, z místa řidiče na něj hupsne, sebere tašky a odjede do svého bytu.