-->

Začalo to na Štvanici. A vyvrcholilo v Naganu

17. 02. 202213:42
Začalo to na Štvanici. A vyvrcholilo v Naganu
foto: Facebook Kverulant.org/Zimní stadion na Štvanici

U MUZEA ČTYŘI Začalo to na Štvanici, od Muzea po magistrále jenom kousek přes Florenc. Zimní stadion, který vyrostl pod patronátem prezidenta Masaryka byl pod Hlávkovým mostem domovem party, která před 74 lety málem porazila Kanadu a získala olympijské zlato. A než šla trestuhodně zanedbaná stavba zimáku před jedenácti lety k zemi, vozili hokejisté domů k Vltavě jednu medaili za druhou. Aniž bychom chtěli věřit na magii, tak od té doby nic...

Svatý Mořic 1948 přinesl první medaili pro český hokej a současně nejvíce medailí do Prahy. Téměř celé národní mužstvo tehdy hrálo v pražském LTC, kde trenér Matej Buckna, internacionál slovenské krve a kanadské školy, postavil suveréna tehdejší Evropy.

Pokud bychom v tomto mužstvu hledali „Pražáky“, museli bychom vypsat téměř celou sestavu. Od brankáře Modrého po mladíky Bubníka s Kobranovem ve třetí lajně. Z útočníků byl mimopražský vlastně jenom Vladimír Bouzek, třetí centr z Vysočiny.

Ti ostatní jsou co jméno to příběh. Vladimír Zábrodský, kapitán a geniální centr, který se už na olympiádě dostával do sporů s trenérem Bucknou. Zejména po zápase s Kanadou, o kterém je dopředu jasné, že rozhodne o zlatých medailích. Skončí 0:0, což je poprvé, kdy s Kanadou zabodujeme, ale díky lepšímu skóre znamená výsledek zlato pro kolébku hokeje. Rozčílený kapitán se po zápase pustí do trenéra za příliš defenzivní taktiku, která nás připravila o výhru a o zlato.

Dohra následuje po sezóně, když Buckna opustí LTC a odejde do konkurenční Sparty, ať si to řídí rodina Zábrodských (kapitán a jeho otec- funkcionář a trenér mládeže) sama.

Stanislav Konopásek, Zábrodského dvorní parťák. Esence toho, jak má hrát hokejové křídlo. Bleskově rychlý a s brilantně šikovnýma rukama. Do obrany se příliš nevrací, ale když se dostane před gólmana, málokdy selže. Přesně takový typ, jako po něm Martinec nebo Ručínský. Mohl být hvězdou světového formátu, kdyby dva roky po olympiádě komunisté reprezentační mužstvo nerozprášili a hvězdy s nabídkami z NHL neposlali rubat uran do Jáchymova.

Na pravém křídle s nimi hrál Ladislav Troják. Rodák z Košic a jediný Slovák v reprezentaci, nepočítaje trenéra Bucknu. Ovšem navzdory rodišti v Košicích hvězda ze Štvanice, i z klubu sehraná se Zábrodským a Konopáskem. Společně tvoří asi nejlepší útok Evropy. Vyhrají mistrovství světa, získají stříbro na olympiádě, než na konci roku 1948 Troják zahyne v letadle nad Lamanšským průlivem, kterým půlka reprezentační výpravy letí na přípravné zápasy do Londýna. Šest hráčů tehdy z různých důvodů muselo z Francie letět až den po hlavní části výpravy a objednaný speciál zmizel nad mořem beze stopy.

Kromě Trojáka nad kanálem zahynul i náhradní brankář Jarkovský, obránci Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný (oba mistři světa a olympijští medailisté) a Zdeněk Švarc, a také Karel Stibor, křídlo druhé formace LTC i nároďáku.

Jeho centrem byl Jaroslav Drobný, sportovní multitalent na úrovni Ester Ledecké. V hokeji byl členem slavného týmu a měl medaile z mistrovství světa i olympiády, ale současně byl špičkovým světovým tenistou. Kombinace hokej- tenis byla populární, ale nikdo ji nezvládl na tak vysoké úrovni jako hvězda ČLTK, druhého z pražských klubů.

Jak pestrá byla jeho kariéra, tak pestrý byl i jeho pas. Drobný během kariéry reprezentoval celkem čtyři země. Československo, Protektorát Čechy a Morava, pak po válce znovu Československo, po roce 1948 emigroval do Egypta (v jeho barvách si připsal největší tenisový úspěch, když v roce 1954 vyhrál Wimbledon) a v roce 1960 jako osmatřicetiletý nastoupil ve Wimbledonu s občanstvím Spojeného Království.

Z útočníků jsme zapomněli ještě na Václava Roziňáka, rychlé pravé křídlo. Ve Svatém Mořici hrál ve druhé lajně s Drobným a Stiborem, ale po Trojákově smrti se posunul k Zábrodskému s Konopáskem, který prý byl v týmu jeho nejlepším kamarádem. Právě v této sestavě dosáhla první pětka LTC největší virtuozity, než obě její křídla skončila na dlouhé roky za mřížemi (Konopásek dostal 15 let, Roziňák 10).

Z obránců už jsme probrali ty nejtragičtější případy, jejich život skončil necelý rok po olympiádě. Kromě nich je určitě třeba zmínit člena první pětky Miroslava Slámu, nejzkušenějšího beka, který před válkou přišel do Prahy studovat práva a zároveň hrát za ČLTK. Král rozehrávky a ofenzivní obrany (takový, po jakých je poptávka i dnes) se měsíc po tragédii nad Kanálem rozhodl po Spenglerově poháru v Davosu zůstat ve Švýcarsku a nevracet se do komunisty obsazeného Československa.

Podobné rozhodnutí o Vánocích 1948 v Davosu učinil i další z olympijských beků Oldřich Zábrodský, mladší bratr reprezentačního kapitána. Tomu předcházela dramatická porada v kabině LTC, kde hráči hlasovali o nabídce emigrovat kolektivně, ale rozhodli se vrátit do země. O dva roky později toto hlasování bude pro Konopáska, Roziňáka, Modrého a spoustu dalších jedním z hlavních bodů obžaloby.

A také pro Přemysla Hainého, mladého obránce z LTC, jehož reprezentační kariéra trvala mimořádně krátce. Na olympiádě byl ve 23 letech nováčkem, na podzim mu náhoda zachránila život (původně byl v nominaci na zápasy v Anglii, nakonec jej nahradil Zdeněk Švarc), aby na jaře 1950 rovněž spadl do procesu s hokejovou reprezentací a skončil na uranu. Naštěstí pouze na rok, po kterém dokázal celkem úspěšně navázat přerušenou kariéru, do nároďáku však už nikdy povolán nebyl.

Posledním „Pražákem“ na olympiádě byl Josef Trousílek, zkušený obránce, který pamatoval ještě předválečná mistrovství. Na olympiádě toho moc nenahraje, ale po apokalypse reprezentační obrany nad Lamančem se stane pro reprezentaci znovu nepostradatelným.

Boža Modrý. Pan Hokej

A pak je tu Bohumil Modrý. V tomto případě možná skutečně (pan Zábrodský promine) nejlepší nakonec. Dvaatřicetiletý inženýr je v té době považován za jednoznačně nejlepšího brankáře v Evropě a možná i na světě, první Evropan, který dostal oficiální nabídku z NHL.

Modrý se do reprezentace dostal už před válkou, ve dvaadvaceti se prosadil přes zakladatele české brankářské školy Jana Peku a chytal mistrovství světa doma na Štvanici.

Mimo jiné byl vystudovaný inženýr prvním teoretikem hokejového chytání, v časopise Mladý hlasatel mu šéfredaktor Jaroslav Foglar zřídil rubriku Škola hokejového brankáře, kde několik let pravidelně pomocí atraktivních textů i pozoruhodných nákresů definoval principy brankářské práce.

Za protektorátu byl hokej na zamrzlých rybnících jediným rozptýlením v těžkých časech. Ndšení hokejisté hltali Modrého časopisové lekce a brankář se postupně stal hlavní tváří celého československého hokeje.

Po válce se podílel na všech fantastických úspěších, co si náš hokej připsal. Dva tituly mistra světa, první medaile z olympiády, přičemž senzační remíza 0:0 s Kanadou šla především za ním. K tomu tři vítězství LTC na Spenglerově poháru (tehdy setkání nejlepších evropských klubů s hosty ze zámoří) po sobě.

Modrý udivoval svým klidem a přesným vykrýváním úhlů, ze kterého byl cítit jeho inženýrský titul. Vlastně není divu, že právě on byl prvním, koho oslavila slavná soutěž ze zámoří.

V roce 1949, když komunistický ministr Kopecký nesplnil slib a nepustil jej po druhém titulu do NHL, ukončil znechucený Modrý kariéru.

O tři čtvrtě roku později u něj zazvonila policie. Psal se rok 1950 a čistky nového režimu ve všech oborech právě vrcholily. Modrý se rozloučil z rodinou a na výslech odjel vlastním autem západní výroby. To neuvidí už nikdy, rodinu dalších pět let. I když s událostmi kolem odjezdu na mistrovství světa do Londýna (při kterých byl národní tým pozatýkán) neměl nic společného, v reprezentaci už nebyl a v té době byl s rodinou na horách, je jako modla mládeže postaven do čela „protistátní skupiny“. Nesmyslná obvinění mu v neveřejném procesu vynesou 15 let. Po pěti letech rubání uranu v šílených podmínkách je se zničeným zdravím propuštěn.

Obr, Gusta a emigranti

Po mnoha letech zdravotních problémů umírá už v sedmačtyřiceti letech roku 1963.

V té době je stříbro ze Svatého Mořice stále jedinou medailí, kterou kdy československý hokej získal. Parta náhradníků místo pozavíraných hvězd nedokáže držet se špičkou krok, tím spíše když roku 1954 nastoupí na scénu mužstvo SSSR (kterému v létě 1948 dávali v rámci komunistické družby první lekce právě hráči LTC s Modrým v čele).

Až o rok později to Československu v Insbrucku cinkne bronzově. Je u toho i sparťan František Tikal, o kterém jsme toho ale už napsali dost.

O čtyři roky později už je to stříbro. A je u toho opět několik bruslařů školených Vltavou. Už ne tolik jako ve slavné poválečné partě, přece jen mezitím vznikly nové hokejové bašty v Brně, Bratislavě nebo Jihlavě. Několik jmen ale určitě stojí za zmínku.

Především Josef Horešovský, v té době československý obránce číslo 1. Rodák ze Žiliny, kterého si ve Spartě vychovali coby nástupce Gut s Tikalem. Robustní bek, který platil na sovětské i zámořské hvězdy, jistil útočné výpady parťáka Jana Suchého.

A pak trojice útočníků. Zejména Jan Havel, řečený „Gusta“, křídlo se střeleckým darem od pánaboha.

Parťákem mu v klubu a na olympiádě i v nároďáku byl Jiří Kochta. Šikovný centr později doplatil na konkurenci mladších Nového či Hlinky a tak z reprezentace vypadl. V roce 1982 emigroval a kuriozitou je, že jeho zabavený dům získal tchán tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka.

K emigraci se rozhodl i třetí z nominovaných sparťanů. Petr Hejma opustil Československo již v roce 1968 a ještě stihl velmi slušnou kariéru v německé Bundeslize. Hejma hrál centra Havlovi a dařilo se jim. Celkem zaznamenali osm gólů, z toho jeden Kanadě a dva při slavné výhře nad SSSR.

Na další olympiádě v japonském Sapporu doplnil sparťanskou dvojku Horešovský- Kochta ještě třetí do party.

Nastupuje Fakír

Jiří Holeček sice střídal po čtyřech gólech od Američanů, ale jinak se odchovanec Tatry Smíchov a brankář Sparty (po několikaletém odskoku do slovenských Košic, když mu v Praze klub nedokázal sehnat byt) stal na dlouhá léta reprezentační jedničkou a s přezdívkou „fakír“ postrachem zejména sovětských útočníků.

Není prostor vypočítávat všechny slavné zápasy, které v nároďáku vychytal. Na olympiádách, světových šampionátech, i na Kanadském poháru, kde se v roce 1976 naši poprvé poměřili se zámořskými hvězdami. Brankář vynikající až neuvěřitelnou ohebností a postřehem a produkující zákroky nad kterými diváci jen nevěřícně kroutili hlavou, vychytal po bronzu ze Sappora ještě stříbro o čtyři roky později. Po finále, ve kterém ještě tři minuty před koncem budeme proti Sovětům vést…

Trenérem byl tehdy v Innsburcku Karel Gut, jedna ze sparťanských legend. A o osm let později v Sarajevu, kde vybojujeme další stříbro, bude stát na lavičce další sparťan, Luděk Bukač.

Richter s Hrdinou a Růžičkou

A na ledě k druhému místu zásadně přispěje sehraná dvojice ze Sportovní haly Pavel Richter- Jiří Hrdina. Jako centra k nim trenéři postaví Vladimíra Růžičku, tehdy hvězdu Litvínova, který ještě netuší, že o dvacet let později bude nedotknutelným Bohem na slávistickém břehu Vltavy…

Za dalších osm let se reprezentace raduje z bronzu na hrách v Albertville a jako kapitán je u toho sparťan Tomáš Jelínek. Sparta v té sezóně mezi dvěma tituly má v nároďáku poměrně početné zastoupení, medaile si tedy pověsí na krk i Richard Žemlička, Petr Hrbek, nebo Leo Gudas. A taky Petr Bříza, který ale zrovna v té sezóně chytal v Německu. Jinak si jej ale všichni spojují s holešovickým klubem.

Jsou to pestré dějiny českého hokeje, od Modrého po Břízu a od Zábrodského po Jelínka. Jen jeden pražský rodák ale má z olympijského hokejového turnaje medaili zlaté barvy.

František Kučera, obránce, kterému už od juniorů věštili velkou budoucnost, dobýval hned od roku 1990 NHL. Před olympijskou sezónou se vrátil do Sparty a na turnajích v Helsinkách a Moskvě přesvědčil reprezentační trenéry Hlinku s Lenerem. Společně s plzeňským Jaroslavem Špačkem utvořili obranné duo, které přivádělo zámořské komentátory k otázkám, proč tihle dva dávno nejsou v NHL.

Po slavných zápasech s USA, Kanadou a Ruskem si kapitán Sparty pověsil na krk zlatou medaili a poslechl si hymnu. První sparťan a první Pražák na absolutním vrcholu.

Měl jsem připravený i medailonek na Romana Červenku, kapitána národního týmu pro olympiádu v Pekingu, který rovněž odjížděl s ambicemi na medaili. A na Petra Nedvěda, který jako generální manažer tento tým sestavoval...

Tak nic.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných