-->

Zimní pohádky pro sportovní fanoušky. Vyprávějí Záruba, Polák a Čapek

06. 02. 202215:01
Zimní pohádky pro sportovní fanoušky. Vyprávějí Záruba, Polák a Čapek
foto: Česká televize/Budova České televize na Kavčích horách

„Prší, prší, jen se leje, výsledek je bez naděje.“ Málokdo dokáže pobavit diváka i při prohraném zápase tak jako čeští a slovenští sportovní komentátoři. Hlasy přinášející olympiádu do českých domácností přes odbavovací pracoviště na Kavčích horách. I letos se diváci při olympiádě v Pekingu těší také na bonmoty, které vstoupí do lidové mluvy ve školách, hospodách i na pracovištích. Taková je moc moderních médií.

První hry, které ČST vysílala, byly v italské Cortině d´ Ampezzo roku 1956. V archivu se z nich nedochovalo téměř nic, což je možná spíše lépe, našim se totiž krutě nedařilo a třeba mezi hokejisty byla „Cortina“ dlouhé roky heslem pro totální ostudu.

Takový opak „Nagana“, což je zase symbol naprosté euforie. A kromě slavných hokejistů Nagano zrodilo také hvězdu Roberta Záruby, který je od té doby hlasem českého hokeje.

„Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje. Jsme olympijští vítězové. Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji“. Kdyby se vybíral nejslavnější sportovní komentář historie, asi by to stačilo do TOP 3.

Záruba jich měl, nejen z olympiád, povícero. Rachna kachna, to to letělo, Vítej zlatý hattricku... Jeho glosy jsou slavné, ale ví, že každou může použít jen jednou. Před studenty na Univerzitě Karlově kdysi vykládal, že v jiných jazykových kulturách je to jinak.

V Kanadě mají sportovní komentátoři zavedené slogany, které opakují zápas co zápas jako svůj poznávací znak a diváci už čekají, až z éteru zazní. U nás by podle Záruby byl komentátor, který by stále opakoval stejný vtip, považován za blázna.

Robert Záruba se netají tím, že některé „hlášky“ si připravuje dopředu, ale naganské přepisování dějin ve zlaté bráně prý bylo zcela spontánní. Atmosféra nečekaného vítězství v soutěži označované jako „turnaj století“ byla tak emociální, že to z komentátorů šlo tak nějak samo od sebe.

Mimochodem, v archivu stojí za to si dohledat i Zárubův dojatý komentář při předávání zlatých medailí. V roce 1998 se při něm mnohým leskly oči.

Pořád je to zelené...

Nagano prostě bylo jedinečné. Zárubův tehdejší komentátorský partner Petr Vichnar, jinak král podmanivého barytonu a kultivovaného komentáře, se v průběhu dramatického finále odvázal k výkřikům jako „Pavle, pojď“ nebo se nevybíravě pouštěl do kanadského rozhodčího, který v jednu dobu pouštěl prakticky všechny zákroky Rusů na naše hokejisty.

Vichnar byl dlouhé roky expertem na komentování krasobruslení, ke kterému se dokonale hodil jeho seriozní projev. U tohoto sportu v osmdesátých letech vystřídal Karla Mykisku, který jej komentoval od počátků televize. Vichnar vzpomínal, že v olympijské sezóně 1988 byl hozen do vody, aniž by byl schopen poznat jediný z krasobruslařských skoků.

„Seděl vedle mě krasobruslařský trenér s rozkošným jménem Vlasta Burian a měl před sebou čtvrtku s názvy skoků, na které mi vždycky ukázal, co závodník na ledě právě skočil,“ vyprávěl v jedné televizní estrádě.

Po těžkých začátcích si ale v devadesátých letech nikdo nedovedl představit axely a toeloopy bez jeho seriozního komentáře. Nutnost odkomentovat všechny sporty ale často vytváří značně kuriózní spojení, a tak se kultivovaná mluva Petra Vichnara stala hlasem toho nejrychlejšího zimního sportu. Sjezdové lyžování před svým odchodem z ČT komentoval Petr Svěcený, jehož fantastická kadence a emocionální náboj nezapomenutelně zarámovaly třeba zlato Šárky Záhrobské na mistrovství světa.

Petr Vichnar naproti tomu ani v nejvyšších rychlostech neměnil své rozvážné tempo a vytvářel svistu lyží po sněhu svým způsobem půvabný kontrast.

A takto komentoval i závod Ester Ledecké v super G na olympiádě v Koreji. Se spolukomentátorkou Lucií Pešánovou se po první polovině zlaté jízdy shodovali, že Ester udělala několik chyb a sama není spokojena.

A pak přišel třetí mezičas a Vichnarovi najednou došlo, že závodnice s vysokým číslem 26 jede o zlatou medaili. „Pořád je to zelené,“ vyjekl překvapivě nad nejrychlejšími časy závodu, ukazovanými na obrazovce tradičně zelenou barvou. Přirozenou komentátorovou reakcí byl nevěřícný smích. „Ty mezičasy jsou úžasné, Ester vydrž,“ stihl už jen říci, než závodnice dojela na cílový hang.

Pak už ho nepustila ke slovu spolukomentátorka, která zaplavena emocemi chrlila slova, kterým nikdo nerozuměl. „Nikdo nevěří,“ uzavřel Vichnar jeden z nejpozoruhodnějších komentářů české televizní historie.

Točíme, Makarov, gól...

Jiní ani nepotřebovali zvyšovat hlas, aby publikum zaujali. Naprostou legendou je v tomto směru Karol Polák, který svým hlasem doprovodil mnohá slavná fotbalová i hokejová vítězství a místo nadšených zvolání je oslavoval vtipnými glosami, na které se pak vzpomínalo skoro stejně jako na góly.

„Jasně, určitá dávka emocí tam musí být, ale komentátor by měl být nad věcí, nesmí se z něj stát fanda – to ať nechají divákům,“ vysvětloval později svou emocionální zdrženlivost.

Karol Polák původně komentoval v česko-slovenské dvojici s Vítem Holubcem. Ale byl to velmi zvláštně dělený komentář, Holubec totiž vyznával maximálně úsporný styl komentování, přesvědčen, že divák se má dívat, a ne poslouchat.

V normalizačních letech navíc bylo Holubcovo minimalistické komentování účinnou obranou proti politickým průšvihům. V době, kdy sportovní přenosy byly jedním z mála pořadů, které se vysílaly živě a funkcionáři je neměli pod kontrolou, byly řeči sporťáků extrémně sledované.

Známý je smutný příběh Luďka Brábníka, snad nejuznávanějšího hokejového experta v redakci, který skončil ze dne na den, když zavtipkoval, že „Sověti nastupují s tradičním CCCP na dresech“.

Jeho kolegovi Holubcovi, omezujícímu komentář na jména hráčů, se nic takového nikdy nestalo. Diváci to ale přijímali smíšeně. Jeho nástupce Robert Záruba později vzpomínal na svého dědečka, který si pouštěl televizi beze zvuku a k ní rádio, aby měl alespoň nějaký popis dění na ledě.

Zato Karol Polák byl s mikrofonem showman, který během svého vymezeného času nezavřel ústa. Ale pak ho předal kolegovi a zase bylo dvacet minut ticha, občas přerušované jedním či dvěma slovy.

Poté začal Polák vysílat se Štěpánem Škorpilem, který už mluvil více. Přesto to obvykle byl slovenský komentátor, kdo na sebe strhával pozornost.

Jen se mu při rychlém hokeji občas stávalo, že se do vyprávění zabral tak, že nestíhal dění na ledě. „Vyhráli sme buly, puk sme posunuli na modrú čiaru, točíme Rusov. Liba, Pašek, opäť Liba, Pašek...Liba....Fetisov, Makarov, gól," zněl jeden z jeho komentářů. Tentýž problém mimochodem měl jeho slovenský kolega z rozhlasu Gabo Zelenay, další z komentátorských pábitelů, který se občas ztratil i v pěším tempu ligového fotbalu.

Ale Polákovy nezapomenutelné hlášky diváci dodnes sbírají, ať už je to ta atletická s Manfredem Cocotem, kterého u nás nemáme, nebo fotbalové či hokejové.

Pod veselými povídačkami se ale skrýval absolutní profesionál. Když na olympiádě v Grenoblu 1968 komentátoři ČST přišli do hokejové haly, podle vzpomínek skepticky pozorovali zcela nesmyslný způsob, jakým francouzský režisér, vysílající hokej poprvé v životě, nechal rozestavět kamery.

Musel to být půvabný pohled, jak Polák se svým kolegou stěhuje televizní techniku na obvyklá stanoviště a vysvětluje režisérovi základy hokejového vysílání...

Čapek na zemi

V podstatě dokonalým opakem rozverného Poláka, který byl schopen do sportovního komentáře dostat i historky s převlékáním své matky, je Pavel Čapek, který v létě komentuje fotbal a v zimě jezdí s běžci na lyžích.

Vystudovaný technik Čapek i jako komentátor vyznává přesné formulace a analytický přístup a kvůli tomu je některými fotbalovými fanoušky vysmíván. Jeho ustáleným frázím říkají „nefotbalové pozice“.

Je pravda, že „Čapoun“ patří ke komentátorským flegmatikům, a kde jeho kolega Jaromír Bosák volá „jaba daba dů“, tam pouze lehce zvýší hlas. „Milan Baroš. A je to branka, my jsme se vymanili z tlaku a odpověděli tím nejlepším možným způsobem,“ takto popsal vítězný gól na mistrovství Evropy proti Německu.

Zimní olympiáda však dělá i s komentátory divy, takže tento kliďas překonal v projevech euforie všechny své kolegy, když při zlatém závodě Kateřiny Neumannové v Turíně 2006 spadl ze židle, zatímco jeho spolukomentátorka dostala záchvat smíchu.

Čapkovi se ale musí nechat, že ani při válení v komentátorské buňce nezaváhal a ještě na zemi okamžitě navázal povídáním, jakou sportovní pohádku by o Kateřině Neumannové napsal Ota Pavel.

Zimní olympiáda, to je zkrátka pohádka. Někdy Tři oříšky pro Popelku, jindy Sněhurka nebo Mrazík.

Díky za všechny, co je dovedou vyprávět.

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných