-->

Dětský psycholog Mertin: Známky bych zlikvidoval, vůbec nepodporují vzdělání. A o prázdninách se hlavně neučte!

22. 06. 202209:47
Dětský psycholog Mertin: Známky bych zlikvidoval, vůbec nepodporují vzdělání. A o prázdninách se hlavně neučte!
foto: Milada Kadeřábková/Flowee/Zdeněk Mertin

Blíží se vysvědčení a většina školáků před vytouženými prázdninami zažívá chvíle lehkého napětí. Podle špičkového dětského psychologa Václava Mertina naprosto zbytečně. V rozhovoru pro PrahaIN.cz uvádí jasně: učit se máme kvůli radosti z objevování, ne kvůli známkám.

Konec školního roku bývá vždy spojován s emocemi. Ať už se jedná o ty dobré (v případě úspěchu), nebo ty horší (v případě špatných známek). Některé děti chodí domů vystresované, protože tuší, že doma bude peklo, některé mají zase nosík nahoru a očekávají za jedničky hodnotné odměny. V postcovidovém období jsou navíc rozjitřené nervy úplně všech – jak rodičů, tak dětí, tak pedagogů, takže stačí málo a můžeme mít zaděláno na pěkný průšvih.

Asi největší stres zažívají děti, které dostanou horší známku, než ony samy (nebo ještě hůře rodiče) očekávají. Jak se mají rodiče zachovat, když vidí, že se jim dítě bojí ukázat vysvědčení, a že tam má třeba známku, o které si mysleli (oni i dítě), že bude lepší?

„To, že jsme občas zklamaní, to patří k životu,“ říká dětský psycholog Václav Martin, podle kterého by ale k velkým překvapením docházet nemělo: „Předpokládám, že jak škola, tak rodiče umějí komunikovat. Nemusíme vědět přesně, jestli bude mít dítě dvojku nebo trojku, ale když už chodí několikátý rok do školy, tak představa, že se to zničehonic výrazně změní a my jako rodiče o tom nebude mít ponětí, protože mu učitel nedá signál, by byla velmi divná.“

Takže jak s dětmi před koncem školního roku mluvit?

No hlavně by k němu měli jak rodiče, tak učitelé přistupovat tak, aby se vůbec bát nemuselo. Tu stresující událost z toho navíc dělají dospělí, my jsme totiž často jako blázni… Učitelé tomu taky často nepřidávají, když říkají: ještě to není napsáno, když budete zlobit, tak vám známky můžu zhoršit. Prosím, nedělejme z toho drama. V hraničních případech mohou děti ze strachu třeba utéct z domova. Něco takového samozřejmě do učení nepatří, ovšem bohužel je to i dnes realita. To si člověk občas říká, že se ocitl v jiném století, než v jednadvacátém.

Opačný problém zažívají děti, které jsou rodiči až přespříliš rozmazlovány. Asi se shodneme, že vhodným dárkem za vysvědčení může být třeba pozvání do cukrárny, knížka, hudební nástroj, sportovní vybavení nebo třeba Lego... Jak to ale může dopadnout, když vidíme rodiče, kteří svým ratolestem kupují nákladné dovolené, velmi drahou elektroniku nebo hromadu dárků, které jsou větší než na Vánoce?

Představa, že by rodiče celý rok škudlili a k vysvědčení mu dali takhle drahé dárky, je velmi nepravděpodobná. Pokud k tomu dochází, tak je to určitý životní styl, a pokud by byly Vánoce nebo dítě mělo narozeniny, stane se to samé. Jsou prostě lidé, kteří zahlcují dítě dary, a jednou z příležitostí je i vysvědčení. Já vřele souhlasím s těmi dárky, které jste vyjmenoval v první části, a to se mělo týkat všech dětí – a jestli to bude cukrárna, knížka, kytara nebo něco ke sportování, je už vcelku jedno.

Máme 30 let po revoluci. Naučili se učitelé v roce 2022 známkovat? 

Všeobecně asi ano. Někteří učitelé to samozřejmě zvládnou precizně a citlivě, z hlediska pedagogických potřeb, a hlavně z hlediska potřeb dětí je jich ale stále málo. Máme tady totiž jiné, kteří jsou naprosto pevně zakotveni v době pedagogicky dávno minulé a známky jsou pro ně mocenský nástroj. Děti nevnímají jako osobnosti, ale jako věci.

Co byste třeba řekl situaci, kdy učitelka jeden den sdělí závěrečné známky, děti to doma s radostí oznámí, načež učitelka na druhý den přijde s tím, že si to rozmyslela, že je ještě jednou musí přezkoušet, a některým dětem známku nakonec zhorší?

Pokud se to opravdu někde stalo, tak je to naprosto nemravné! To se nedělá. My často máme kecy, že na všechno potřebujeme hromadu razítek a podepsaných papírů, jak to bylo dřív super, když se dohoda stvrzovala podáním ruky – a tak by to také mělo být: když jako dospělý něco řeknu, tak to platí. A když si nejsem jistý, tak to neříkám. A jestli jsem se někde seknul, tak se svět kvůli tomu nezboří.

Nedávno jsem se dostal do diskuze s lidmi, kteří prosazovali slovní hodnocení místo známek. S tím, že známky jsou zbytečně stresující faktor. Jiní jim oponovali, že jsou naopak faktor motivační, a že život není procházka růžovým parkem. Na kterou stranu byste se postavil vy?

Víte, život opravdu není jednoduchý. Ostatně, na konci všichni umřeme. A teď si odpovězme na otázku: máme už s dětmi nacvičovat, že na konci umřou? A kde začít? U ročních dětí? Máme jim občas jednu střihnout, protože život je těžkej? A co kdybychom mu někdy nedali najíst, ať si zvyká, že v dospělosti může mít hlad? Dětství je přece něco jiného. V dětství mám život přijímat, mám se naučit, mám přijmout společnost – a potom přijdu do určitého věku, kdy se to přehoupne a já se můžu učit dál, což ostatně platí pro celý život. Tam už ale začnu i něco vydávat.

Špatnými známkami nemáme šanci nikoho motivovat k učení, které má být hlavně o radosti z poznání.

Každé dítě někdy dostane pětku, to se prostě stává. Když víš, že ses vykašlal na učení a že to nedáš, tak víš, že se příště musíš trošku naučit. Ale jiná motivace není. To jako když někdo dostává samé jedničky, tak už je všechno hotovo? Už se dál nemusí snažit? Takhle to prostě nefunguje.

Já jsem jednoznačně zastánce formativního hodnocení, kdy dítěti řekneme, v čem by se mělo zlepšovat, ale musí tam být také něco pozitivního. Když jsem učitel, který to dítě rok učí, tak prostě musím mít podklady na podrobnější hodnocení – já vím, že to trvá a že je to pracné, ale jinak to nejde.

Takže byste raději známky omezil?

Známky bych úplně zlikvidoval, protože nepodporují učení. Ten princip je celý špatně. My se máme něco naučit a místo toho se bojíme známek? Špatnými známkami prostě nemáme šanci nikoho motivovat k učení a hlavně k radosti z poznání. Když děti nechodí rády do školy, když se bojí toho, aby nedostaly špatné známky a třeba nezklamaly rodiče, to je naprosté neštěstí.

Navíc to zavádí ten pocit: učíme se pro známky. A učení by mělo být objevování! Já vím, že ne vždy to jde, ale ten hlavní pocit má být pozitivní, a ne abych se strachoval, že něco řeknu a vy mi řeknete „tak dneska to je za čtyři mínus, nazdar“.

My už víme, že potřeby jsou jinde, a stále udržujeme velmi zastaralý systém. Samozřejmě, určitě můžete najít příklad někoho, kdo řeknejá jsem se v tomto pololetí na to vykašlal, dostal jsem špatné známky, a povzbudilo mě to natolik, že jsem se přinutil se to naučit“. Ovšem snad ještě častěji můžete slyšet „paní učitelka mi to špatnými známkami úplně znechutila, a já přitom teprve v dospělosti zjistil, že je to vlastně naprosto úžasný předmět“.

Nastává období, na které se děti nejvíce těší. Jaké jsou podle vás ideální prázdniny?

Víte, občas bychom se měli zeptat dětí. Pokud máme možnosti, můžeme jim něco nabídnout a oni už si vyberou. Děti nám řeknou, co by chtěly, ale hlavně se od nás čeká, že je budeme jako jejich rodiče znát. Takže to může být moře, babička, tábor – ovšem ne zase tři tábory, aby dítě nemělo pocit, že se ho zbavujeme.

A pokud to není dítě v pubertálním věku, které tráví prázdniny už raději na vlastní pěst, tak bychom kus prázdnin měli jako rodiče strávit s dětmi. Ale hlavně bych jim řekl: odpočívejte, válejte se, dělejte turistiku, ale hlavně se o prázdninách neučte. Je důležité, aby děti i rodiče nabrali síly. Nezapomeňte, že bude následovat další školní rok, a ten bude zase hodně dlouhý.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných