-->

Dokumentarista Viliam Poltikovič: Smrt jako brána

12. 06. 202208:35
Dokumentarista Viliam Poltikovič: Smrt jako brána
foto: Archiv Viliama Poltikoviče/Viliam Poltikovič, český dokumentarista, kameraman, cestovatel, filosof a spisovatel.

Tématem, kterým se mimo jiných dokumentarista Viliam Poltikovič zabývá, je i smrt. Na internetovém vysílání České televize je k zhlédnutí jeho osvětový seriál Brána smrti. Při práci na tomto projektu se setkával s více než stovkou osobností z oblasti paliativní péče, lékařství, filozofie, etnografie, náboženství… S nemocnými, umírajícími, pozůstalými…

Mnohá setkání byla nesmírně silná a lidsky obohacující. Setkal ses i s něčím, co jsi do té doby neznal?

Mohu uvést fenomén tzv. sdílené smrti, jehož velkým propagátorem je celosvětově známý psychiatr a filozof Raymond Moody. U nás se těmto výzkumům věnuje Margaret Johnová. Na rozdíl od tzv. zážitků blízké smrti (dříve označované jako klinická smrt), které prožívají lidé v ohrožení života, ale pak se do života zase vracejí, tedy konce se jen nějakým způsobem dotýkají, se při sdílené smrti jedná o zážitky lidí, kteří skutečně zemřou a nějakým způsobem umožní okolí nahlédnout do procesu umírání.

Tento jev doprovází mnoho zvláštních zážitků, například změna vnímání prostoru a času, ale v podstatě jde o to, že přísedící u umírajícího vnímá, že tělo umírajícího opouští jakási duchovní substance, stoupá kamsi vzhůru a přitom vezme vědomí přísedícího s sebou.

Tedy i přísedící svým vědomím vystoupí z těla, vnímá, jak společně s umírajícím opouštějí známý prostor na Zemi a vstupují do reality, která je často popisovaná jako neobyčejně krásná, cosi jako bájná rajská zahrada, kde na právě zemřelého již čekají jeho blízcí, kteří odešli před ním (bývají to i zvířata), a pomáhají mu v přechodu do nové reality.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek při natáčení nového dokumentárního filmu Smrt jako brána v kostnici v Sedlci u Kutné Hory. Zdroj: Archiv Viliama Poltikoviče.

Doprovázející pak často vnímají i retrospektivu života právě zemřelého, která se odvíjí do sebemenších detailů, protože prostor a čas tam nefungují tak jako zde. Zajímavé a pro nás podnětné je, že uplynulý život se promítá z pozice lidí, se kterými dotyčný život prožil. Svůj život teď tedy umírající vnímá očima svých blízkých.

Vidí, jak se k lidem ve svém životě choval, co v nich vyvolal svými činy, slovy, emocemi. A protože teď už se s tím nic moc udělat nedá, R. Moody zdůrazňuje, že z této konfrontace vyplývá, že jediné, co pro náš stávající život má smysl, je být dobrým láskyplným člověkem. Pak se většinou tato zkušenost sdílené smrti ukončí a přísedící se vrací do svého těla.

Tyto zážitky popisují tisíce zdravotních a sociálních pracovníků, rodinných příslušníků, řádových sester. Důležitým momentem je fakt, že tuto zkušenost zažije současně i několik přísedících, kteří společně doprovázejí umírajícího. Když se vrátí do svých těl a prožitek si vzájemně sdělí, je identický.

Zážitek sdílené smrti se však nedá vynutit, dochází k němu spontánně. A nemusí to být přímo v okamžiku smrti. Stává se, že zemřelý vezme svého blízkého i po několika dnech od úmrtí do sféry, kde se právě nachází, ukáže mu ji, sdělí mu, co ještě chce sdělit a rozloučí se s ním.

Podělíš se o nějakou další zajímavost ze sféry mezi životem a smrtí?

Při práci na celovečerním dokumentu Smrt jako brána jsem natočil velice zajímavou výpověď lékařky Zdravotnické záchranné služby MUDr. Dany Hlaváčkové.

Svou zkušenost uvedla slovy, že jde do důchodu a nemá už co ztratit, takže teď o tom veřejně klidně promluví. Asi před třemi lety začala při záchranných akcích intenzivně vnímat, že vstupuje do jakéhosi energetického pole člověka, kterého má zachraňovat, a že se nezřídka stává, že cítí, že dotyčný o zachraňování nestojí, dokonce si ho přímo nepřeje.

„Smrt si v sobě nosíme od narození úplně všichni, podobně jako život."

                           Malíř, léčitel a spisovatel Vladimír Kafka (1963–2018)

Jakoby odcházel do něčeho lepšího a nechce se vracet. Ví, že resuscitací jedná proti jeho vůli a vlastně jaksi násilně. Líčila nám, jak musí tyto vjemy okamžitě zapudit a neprodleně zachraňovat, protože rozhodují vteřiny a souhra kolektivu je důležitá. Svěřila se, že je to pro ni velice nepříjemné. Rozpor mezi tím, co má jako lékařka konat, a tím, co dotyčný zřetelně signalizuje, přestože je v bezvědomí. Na setkání záchranářů zjistila, že v tom není sama, že podobné zkušenosti a vjemy mají i jiní lékaři.

Můžeš nám celovečerní dokument přiblížit? Čím se liší od seriálu?

Volně na něj navazuje. Je postaven na silných osobních příbězích, ale jsou tam i nové výzkumy v oblasti vědomí, o kterých hovoří třeba kvantový fyzik Amit Goswami či filozof Ervin László.

Oba shrnují pokusy, které dokládají prvotnost vědomí. Tedy že vědomí tvoří realitu, nikoli opačně. V oblasti kvantové fyziky je to jednoznačně prokázané, ale veřejně se o tom nemluví. Průvodcem filmu je Jaroslav Dušek, který svými proslovy propojuje jednotlivá témata filmu a mluví i o své zkušenosti.

Viliam POltikovič a R. Moody

Raymond Moody a Viliam Poltikovič v Praze. Zdroj: Archiv Viliama Poltikoviče.

 Jeho vstupy jsme točili v naší největší kostnici v Sedlci u Kutné Hory. Toto proslulé místo je tak navštěvované turisty z celého světa, že jediným zavíracím dnem v celém roce je tam Štědrý den. Museli jsme tedy točit v noci, když návštěvníci odešli.

Ve filmu promlouvá také těžce nemocná Julie, mladá žena, jejíž výpověď jsi natočil pár dní před jejím odchodem… Jaké poselství měla?

Julie byla celý život plachá a nerada veřejně mluvila, před smrtí se však rozhodla říci, co prožívá a co považuje za důležité. Nacházela se už na rozhraní dvou světů. Líčila mi, že je slabá fyzicky, ale silná vnitřně. Že za ní přicházejí bytosti z jiných sfér a připravují ji k odchodu, kterého se vůbec nebojí.

Cítila v sobě veliký klid. Vyprávěla, že ji v noci navštěvují blízcí zemřelí, babička a kamarád, a také duchové, které nezná, ale nebojí se jich. Říkala, že většinou v noci přechází do jiného světa a zase se vrací. Také pronesla, že cítí propojení celé planety a že to nejdůležitější je rodina, přátelé, láska. A že bychom měli dělat i bláznivé věci a žít naplno.

O smrti se již začíná hovořit. Stává se tématem konferencí, seminářů, besed. Například jsi patronem akce „K smrti dobrý festival“, která proběhne v listopadu v Ostravě a jejímž moderátorem je také Jaroslav Dušek. Nemění se u nás už leccos k lepšímu?

Ano, ale třeba na rozdíl od jiných kultur se stále ještě na smrt vědomě nepřipravujeme. Inspirací by nám v tom mohlo být třeba Japonsko. Rozvinutá moderní země, ale zároveň země s vědomím duchovního přesahu a jednoty všeho bytí.

Na smrt se tam připravují odmalička. Na domácích oltářích mají ostatky zemřelých předků, smrt – transformaci považují za vyvrcholení života. Žijí s vědomím, že každý z nás je odpovědný za to, jakou energii během svého života vytvoří a jaká energie tu pak po jeho smrti zůstane.

Jde o to, aby působila pozitivně na celek, nikoli aby vytvořila ekologickou katastrofu. Známé je pojetí smrti ve střední Americe, kde smrt brali skutečně jako změnu stavu. Strachu ze smrti je naučili až křesťané. A dodnes jsou třeba v Mexiku fenoménem „veselé dušičky“ s bujarými oslavami na hřbitovech – často hraje muzika, popíjí se, zpívá, tančí, lidé se svými zemřelými beze strachu komunikují.

Je důležité přijmout konečnost lidského těla. A umět přijmout ztrátu blízkého. V tomto pozemském životě také prožíváme různá odloučení. Ale po čase se zase sejdeme. Podobně je tomu se smrtí. Světově proslulé médium a duchovní učitel Jason McDonald, který často komunikuje s duchy zemřelých, krásně říká, že díky této komunikaci zjišťuje, že po smrti na sebe celé rodiny a rody čekají, aby pak společně vyrazili na další cestu. 

Autorka textu: Hana Poltikovičová

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných