foto: Bob Asher, PrahaIN.cz/Terapeut Josef Novotný odchází po dvaceti letech.
ROZHOVOR: Dvacet let pomáhá narkomanům zbavit se pekla drogové závislosti a vrátit se do normálního života. Každý den potkává zdevastované mladé lidi, kteří se propadli až na dno. „Nesmím vnímat, že třeba mladá hezká dívka smrdí, má zkažené zuby a dlouho nečesané vlasy. Musím v ní vždy vidět člověka,“ řekl serveru PrahaIN.cz Josef Novotný, který patří mezi nejzkušenější terapeuty v České republice.
Dokonale poznal skrytý polosvět, ve kterém se drogově závislí lidé pohybují a žijí. Musel se naučit znát jeho pravidla, naučit se získávat důvěru vážně nemocných lidí, překonávat přirozený odpor a obavy. V tom mu pomáhalo přesvědčení, že jeho práce má smysl.
Patříte k velmi zkušeným pracovníkům, proč jste se rozhodl odejít?
V březnu příštího roku to bude 20 let, kdy jsem začínal jako terénní pracovník v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež. O něco později jsem přešel do kontaktního centra pro lidi závislé na drogách. Posledních sedm let pracuji jako terapeut v doléčovacím zařízení pro lidi, kteří absolvovali léčbu a snaží se vrátit zpátky do běžného života. Odcházím proto, že chci odejít dříve, než mě tato práce úplně vyčerpá. Jsem unavený a cítím, že je to za pět minut dvanáct. Kdybych zůstal o něco déle, překročil bych určitou hranici. Pak bych už třeba zničil i sám sebe.
Určitě není jednoduché odcházet po tolika letech. Kdy jste začal cítit, že musíte skončit?
Nemám rád sousloví syndrom vyhoření. Trvá to zhruba půl roku. Přicházelo to pozvolna. V náznacích, ve vlnách, kdy je člověku dobře a pak je zase hůře. Kdy se mu do práce nechce a domů přichází naštvaný a nepříjemný na všechny ostatní. To jsou jemné náznaky, které člověka upozorňují, že by už měl skončit. Naším základním pracovním nástrojem je vztah s klientem čistě na pracovní bázi, ale musí tam být důvěra, jinak tu práci nelze dělat. A pokud najednou v tom vztahu začne překážet únava, tak je to velmi těžké. Než by mě to hůře poškodilo, tak se raději této práce vzdám. Syndrom vyhoření totiž hrozí jako velké poškození. Ale neříkám, že neodcházím s určitou nostalgií nebo lítosti.
Sehrál ve vašem rozhodnutí roli i pocit, že vaše pracovní úsilí už vám nedává smysl?
Smysl ta práce určitě má. Člověk jej ale musí neustále hledat. Pokud je plný sil a odhodlání, tak se přece jenom ten smysl hledá lépe, než když je vyčerpaný. Dám příklad. Cílem našeho zařízení je, aby se lidé nevraceli zpátky k závislosti, aby začali normálně fungovat. Tím myslím, aby začali pracovat, aby neužívali drogy, aby napravovali to, co se jim během užívání poškodilo, to se podaří pouze malému procentu lidí. Více se jich vrací zpátky k užívání a tam se ten smysl ztrácí. Je to pocit marnosti.
Za dvacet let jste viděl desítky především mladých lidí, které zničily drogy. Jak se stane, že si jednoho dne třeba mladý kluk píchne dávku pervitinu?
Dá se říct, že těmto lidem něco chybí, nebo naopak přebývá. Nežije se jim v našem světě dobře. Domnívají se, že ty látky jim něco zařídí. Sice krátkodobě, ale že zařídí, že se život dá žít lépe. Oni, tak jako my všichni, hledají štěstí. Hledají přátele, spokojenost a podobně. Samozřejmě, že štěstí v drogách nikdy nenajdou. Na konci je vždy lidská troska a jejich neštěstí se mnohem více prohloubí.
Občas slyším, že vliv má i to, že konzumní způsob života je poněkud odduševnělý. Chybí těm narkomanům i jakýsi duchovní rozměr?
Domnívám se, že ano. Něco jako duchovní přesah. Chybí jim smysl jejich vlastní existence. Něco, co je přesahuje, něco, proč tady a na tom světě vůbec mají být. A to je jeden z nejtěžších úkolů, najít ten smysl zpátky. Rozbité, bolavé tělo moderní a pokročilá medicína vyléčí poměrně rychle. Hledání smyslu života je ale u těchto lidí nadlouho.
Je pravda, že mezi lidmi koluje o drogách mnoho nesmyslů a nepravd?
Samozřejmě. Bohužel je to tak. Lidé například věří tomu, že marihuana léčí. Primárně věříme tomu, co je pro nás lákavé. Když nám někdo pořád dokola říká, že je marihuana lék, tak to se nám líbí. A pak už nevnímáme informace o tom, že při dlouhodobém užívání marihuany může přijít těžký atak v podobě nějakého psychiatrického onemocnění nebo, v uvozovkách, obyčejné úzkosti.
To už nikdo neslyší. Koluje i spousta dalších dezinformací a pověr, které nemají nic společného s realitou. Pamatuji si, jak před lety nejmenovaný a velmi známý novinář, který tehdy pracoval v prestižním týdeníku, ve svých článcích užívání drog vlastně propagoval. Tvrdil, že lidem drogy nemohou škodit, pokud je užívají rozumně. Nevím přesně, co tím myslel. Znamená to, že když nebudu užívat marihuanu denně, tak budu rozumný tím, že ji budu konzumovat jenom o víkendech? Takové informace si každý z nás může přebrat tak, jak on zrovna potřebuje. Je rozumné dát si malé pivo a pak řídit auto? Přece opilý nejsem, tak proč bych nemohl. Z mého pohledu je to, co psal hodně nebezpečné. Odborníci přitom opakovaně dokázali, že drogy vždy zdraví škodí.
Gram heroinu nebo pervitinu stojí zhruba 1 400 korun. Kolik potřebuje peněz měsíčně nakoman? A jak si na drogy vydělávají?
Popravdě nesleduji ceny drog. Rozhodně to ale jsou řádově desítky tisíc. Vydělávají si na drogy různě. Krádežemi, prodejem drog nebo prostitucí. Všední „pracovní“ den drogově závislé osoby má různé podoby. Záleží na tom, v jakém je postavení. Pokud si na svou závislost vydělává prodejem drog, věnuje se distribuci. Pak následuje kriminální činnost, například krádeže. A samozřejmě prostituce. Dívky, které se prodávají, ztrácejí kontakt se svým tělem. Pro ně je vlastní tělo pouze zdrojem výdělku, ztrácejí přirozený stud. Úplně odpadá to, co si normální holky schovávají pouze pro sebe. Když se pak začnou léčit, tak je to o to těžší skočit zpátky do normálního života. U nich například něco jako partnerská intimita nemůže fungovat. To je v nich úplně „zabité“ dřívějším chováním a způsobem života.
Máte rodinu a tři děti, z toho dvě dcery. Vidět dívku v jejich věku zdevastovanou drogami asi není jednoduché...
Potřebuji za tou slupkou vidět člověka. Nevnímat, že třeba hezká mladá holka má zkažené zuby, nečesané vlasy a že občas smrdí. Pod každou skořápkou je člověk se svými starostmi, potřebami nebo sny. Tak jako u nás. Terapeut musí překročit to nepříjemné, co na něj na první pohled působí.
Jak vlastně vypadá a žije třeba mladé děvče, které dva, tři roky bere heroin?
Každý narkoman vypadá fyzicky o deset, patnáct let starší. Záleží na tom, v kolika letech začne drogy brát. Když začne fetovat už v patnácti, tak nestihla dostudovat nic, možná základní školu. Nemá žádné pracovní návyky, nemá takzvané „čisté“ přátele, kteří nemají zkušenosti s drogou, nemá partnery, nebo maximálně zase ty, kteří patří do drogového světa. Nemá nic. Vůbec nic. Nemá svoji rodinu a její vlastní rodina se od ní distancuje nebo se jí vzdá. Není to radostný život.
Kdysi jsem při reportáži viděl feťačku v devátém měsíci. Co prožívá a v jakém stavu je její dítě?
Pro normální rodiče jsou tyto věci nepředstavitelné. Je to děsivé. Dítě narkomanky se narodí se závislostí, neboť drogy přijímá přes pupeční šňůru. Těžko se mi nad tím přemýšlí, co se tomu dítěti děje. Hned po narození, po příchodu na svět velmi trpí, protože má abstinenční příznaky. Je závislé, je mu špatně. Dítě musí být abstinent a musí ty stavy překonat. Jeho přirozený vývoj je samozřejmě velmi poškozený. Je to těžké a velmi citlivé téma.
Po tom všem, co už jste viděl a zažil ve své praxi, máte obavy o své vlastní děti?
Strach nemám. Nejlepší je mít s dětmi otevřený vztah plný důvěry, kdy ten mladý člověk může přijít a říci: „Mami, tati, děje se mi to a ono“. Počítám s tím, že každý mladý člověk dojde do období, kdy bude chtít ochutnat nějaké zakázané ovoce. Že si bude chtít třeba zaexperimentovat s marihuanou. Důležité je, aby se o tom doma s dětmi dalo mluvit.