-->

Jan Mühlfeit pro PrahaIN.cz: Sebevražedné myšlenky, síla těla, Patrik Schick... Slova, co si budete pamatovat

01. 02. 202218:03
Jan Mühlfeit pro PrahaIN.cz: Sebevražedné myšlenky, síla těla, Patrik Schick... Slova, co si budete pamatovat
foto: archiv Jana Mühlfeita (stejně jako ostatní fotografie)/Od svého bývalého šéfa z Microsofu Billa Gatese si vzal do života plno cenných rad.

O tom, jak být v životě úspěšný, jak předcházet pracovnímu vyhoření a jaká byla spolupráce s Billem Gatesem, jsme si povídali s mentálním koučem předních českých sportovců, manažerem, globálním stratégem a někdejším představitelem nejužšího vedení Microsoftu Janem Mühlfeitem.

Řekněte nám, jak se člověk z Jihlavy dostane do nejužšího vedení Microsoftu?

Souvisí to s tou Jihlavou, kde jsem se narodil. Pak jsme sice bydleli v Šlapanově, což je mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem, ale v Jihlavě jsem studoval průmyslovku a mimo jiné hrál profesionálně tenis. Právě tenis docela úzce souvisí s mojí kariérou. Myslím, že jsem nebyl špatný hráč, ale rozhodně ne žádná hvězda. Naučil mě ale ohromné zarputilosti, a proto mě lidé jako Djokovič, Nadal a Federer nepřestávají fascinovat. Tenis mě naučil nikdy se nevzdávat, což mi pomohlo v kariéře. Já jsem pracoval na ministerstvu vnitra, a to 2 roky před revolucí a pak 2 roky po revoluci. Prošel jsem všemi potřebnými prověrkami, takže po té revoluci jsem byl i povýšen a měl tzv. teplé místečko. Jednou za mnou ale přišli kluci ze softwaru 602 a říkali mi, že umím angličtinu a marketing a jestli bych nešel dělat pro ně. Tak jsem se k nim připojil. Později Microsoft zakládal pobočky ve střední a východní Evropě a dostal jsem od nich nabídku. Poprvé jsem ji na začátku roku 1993 nepřijal, v průběhu roku jsem si to však rozmyslel a šel jsem tam. Jsem hodně zvídavý člověk a navíc mě táta naučil krásné krédo: Miř na měsíc, když se netrefíš, pořád skončíš mezi hvězdami. Často je život jako sněhová koule. Daří se vám, je stále větší, ale pak narazíte. Můžete zůstat dole a už se ani nepohnout, nebo vylézt doprostřed, a nebo až nahoru a zkusit jinou kouli, a to jsem přesně udělal před sedmi lety, kdy jsem z Microsoftu odešel. Byl jsem tam 22 let. Bylo to skvělé, ale už dlouhé.

V rámci své profese se setkal také s Madeleine Albrightovou.

V čem tedy byly vaše přednosti, že jste se dostal v rámci společnosti až na vrchol?

Asi je to tím, že nemám strach z autorit. Respekt však samozřejmě mám. Měl jsem možnost trávit čas s těmi nejlepšími lidmi z Microsoftu a učil jsem se od nich. Pokud chcete hrát první ligu, tak se učte od těch, co už ji hrají. Problém není v tom, když vás kritizují lidé, o kterých víte, že vám nic nepřináší. Problém je, když jim budete věřit. Je to o hlavě. Jak moc porozumíte sami sobě, do té míry můžete rozumět ostatním. Devět z deseti lidí se bálo konverzace s Billem Gatesem, já jsem ji vyhledával. Můžete mít ale velké úspěchy a pak může přijít propad, což se stalo mě v podobě velké deprese, kterou jsem si způsobil sám.

Jaká nejzásadnější poselství jste si od Billa Gatese přenesl do dalšího života?

První věc je vztah k chybám, protože chybami se nejlépe učíme. Chyba z vás může udělat hrdinu, nebo také oběť. Pokud ji dobře nezpracujete, tak se vám bude stále připomínat a bude vás hryzat v mozku. Bill Gates říkal, když nevíš, jestli máš něco udělat, tak to udělej. Vždycky můžeš prosit o odpuštění. Může to být šéf, manželka nebo vy sám. Další věcí je nikdy se nevzdávat. Úspěch však může být velmi špatný učitel. Já se snažím alespoň každý den hodinu či dvě hodiny dělat něco nového, co mě obohatí.

Fotbalista Patrik Schick se pod jeho mentálním tréninkem dostal do skvělé střelecké formy.

Koučujete vrcholové manažery i špičkové sportovce. Je mezi tím nějaký rozdíl? Musíte používat jiné metody?

Ty techniky jsou téměř stejné. Top manažer může mít krizi, například je nějaká prezentace, přijede velký boss, zeptá se ho na něco a on neví. Jsem schopen analogicky přenášet věci z jednoho oboru do druhého. Snažím se to integrovat a dávat dohromady. Mentální odolnost je o Body language (řeči těla). Ta způsobuje vítězství i prohry. Emoce je to, kde vaše mysl potká vaše tělo. Myšlenka vás může nakopnout, nebo z vás udělá oběť. Dalším faktorem je dech, protože vás nasměruje do přítomného okamžiku, no a pak je to o té mysli, která velmi často v přítomném okamžiku není.

Naučit se být tady a teď je důležité. Když třeba Nadal hraje tenis a letí na něj míč, tak je stoprocentně koncentrovaný. Smysly vám vyfotí dráhu míče, rychlost, rotaci... Pokud jste v přítomném okamžiku, tak z té dlouhodobé paměti se vybere fotografie, kde se podobná situace z minulosti spojí s realitou a mozek naplánuje, kolik má kam poslat energie a on pak udělá ten pohyb. Pokud nejste v přítomném okamžiku, tak se sice nějaká karta vytáhne, ale vy uděláte chybu. Soustředění nám ale dělá problém, protože náš mozek musí za týden zpracovat tolik informací jako mozky lidí před 100 lety za celý život.

Nyní bych se zaměřil na vašeho konkrétního klienta, kterým je skvělý český fotbalista Patrik Schick. Co se u něj muselo změnit, aby se z dobrého hráče stal střelecký „zabiják“, kterým je v současné době?

My jsme se poznali tak, že v době, kdy hrál za AS Řím, šel sám na brankáře Juventusu Turín Buffona a on místo, aby udělal úkrok doprava, tak ho nastřelil. Poté už měl trochu obavy a začali jsme spolupracovat. Musí se udělat tzv. zarámování, kdy si ten zážitek zarámujete a poté přerámování, což je to, že si budete představovat, jak jste to měli udělat správně. Asi za šest týdnů jsme hráli jako česká reprezentace proti Bulharsku, vyhráli jsme 2:1, on dával oba góly a ten druhý přesně tím způsobem, jako měl tenkrát dát Buffonovi.

Obecně se u sportovců snažím, aby sledovali důležité situace v tom zápase či závodě a k tomu, co se jim odehrávalo v hlavě. V momentě, kdy člověk tu mysl sleduje, tak je možné s tím něco udělat. Rychle se musí zapomenout na minulost. Také rád říkám, že šampión se cítí jako vítěz, i když momentálně prohrává. Skóre na světelné tabuli je minulost. Teď se ale můžu cítit jako šampión a ten zápas otočit. U Patrika došlo k velkému zlomu také na EURU. Samozřejmě děláme také různá dechová cvičení.

Budete mít své svěřence i na olympiádě v Pekingu? Chystáte se tam jet osobně?

Nechystám se tam jet, protože ta opatření se ještě bohužel nezlepšila. Nebyl jsem ani v Tokiu. Svěřence tam mám a budu s nimi v kontaktu online. Jedná se o skikrosařku Nikol Kučerovou, snowboardistku Vendulu Hopjákovou nebo bobisty. Moc jsem to přál Evě Samkové. Byla moc optimistická. Je to škoda, ale ona je mentálně silná a pojede dál. Jsem taky zvědavý na naše hokejistky. Na olympiádu se těším a budu držet palce.

Jan Mühlfeit pořádá semináře pro celou řadu sportovních týmů.

Jaké sporty máte vy osobně nejraději? Na co se díváte v televizi?

Když moji sportovci závodí nebo hrají, což je skoro každý den, tak se snažím je sledovat. Jinak mám rád fotbal, hokej, tenis, lyžování. Mám i svěřence, co dělá jachting, jehož pravidla neznám. Přátelé mi říkají, jak můžu koučovat jachtaře, když neznám pravidla. Já jim odpovídám, že znám pravidla, jak to funguje v hlavě.

V životě je hodně důležité, aby člověka jeho práce bavila, což se zdaleka nepovede každému. I z práce, která vás baví, se však po čase může stát rutina a hrozí vyhoření. Jak tomu předcházet?

Pro mě bylo vždy důležité vložit do té práce nějaký novější prvek. Na seminářích se třeba snažím, aby to bylo interaktivní a lidem říkám, že stejně jako já učím je, tak se zase učím od nich, protože mi přináší příběhy, co neznám. I to, co milujete, vás ale může dostat do blázince. Proč to tak je? I když se dostáváte do toho stavu „flow“, umělci tomu říkají umělecké vytržení, při kterém se vylučuje endorfin a potlačuje se bolest, tak tyhle hormony jsou ale návykové, protože fungují dobře a vy pak máte tendenci bez odpočinku jít do další akce.

Pak se najednou stane, jako mně, když mi bylo padesát, že ten mozek je tak vycucaný, že ho začne zalévat kortizol a adrenalin, vy se začnete bát a mít úzkosti a deprese. Musíme se naučit odpočívat mentálně. Třeba jít do přírody a poslouchat šumění lesa, nebo vědomě jíst a pít. Důležitý je také spánek.

Jan Mühlfeit po boku trenéra české fotbalové reprezentace Jaroslava Šilhavého.

Zmiňoval jste se o vašich depresích, kterými dnes bohužel trpí čím dál tím mladší lidé. Přestože nikdy není záruka, že nemohou přijít, jaká je prevence, aby člověka nepostihly?

Při depresích jde o čtyři hormony, které působí blahodárně. Je to endorfin, jenž se vylučuje, když děláte něco, co vás baví. Pak je to dopamin, u něhož to funguje tak, že potřebujeme mít nějaký řád, co máme udělat, s kým se potkat a podobně. Když se to podaří, odmění nás. Potom serotonin, který se tvoří například, když jste s někým v osobním kontaktu a rozumíte si s ním a oxytocin, což je chemikálie důvěry, například když někomu pomůžete nebo mu poradíte, tak se vytvoří.

Pak je důležité mít v životě co nejvíce světla. Sklo třeba světlo tlumí 50krát. Musíme se naučit zklidňovat amygdalu, což se dá například jógou nebo meditací. Pokud však pozorujete, že se vám špatně spí a nemůžete se zbavit negativních myšlenek, tak je potřeba navštívit lékaře. Já šel za Cyrilem Höschlem až po čtyřech měsících a to už bylo pozdě a málem mě to stálo život. Měl jsem sebevražedné myšlenky. Deprese je opravdu strašná choroba. Je to nesdělitelné. Na rozdíl od zlomené ruky ztratíte naději, že se to někdy změní. Mně zabrala až čtvrtá antidepresiva a bral jsem je další čtyři roky.

U těch mladých lidí je pravda, že kdysi jich tolik nebývalo. Ten fenomén tady ale byl vždy, akorát ho sociální sítě strašně zrychlily. Jedná se o to, že se bojíme, co si o nás řeknou ostatní. Když před mnoha lety člověk lovil a nic neulovil, tak ho vyhodili z tlupy a on zemřel, protože neměl jídlo. Ta úroveň je podobná, akorát ve zcela jiné formě. Pracuji s jednou známou yotuberkou, která trpěla depresemi, například kvůli tomu, že měla u příspěvku 20 hejtů. Na to, že ale měla tisíce lajků si vůbec nevzpomněla.

V našem školství naprosto chybí mediální výchova. Měl by se na to klást velký důraz už na základní škole. My se bohužel učíme špatným způsobem, jako před 300 lety, který vůbec nefunguje. Neurobiologie a to, jak se formují synapse není u nás ve školství vůbec zaběhlé. Kde není znalost, tam není učitel. Kromě toho by se taky měla učit rétorika. Nestačí totiž něco umět. Musíme dokázat říct, že to umíme.

Ke stříbrné medaili z olympijských her v Tokiu pomohl také vodnímu slalomáři Lukášovi Rohanovi.

Zajímalo by mě, jestli jste věřící? A nemyslím teď aktivní člen nějaké církve.

Ano, jsem věřící. Nejsem však v žádné církvi. Myslím si, že je to slovíčkaření, jestli tomu budeme říkat vesmírná energie, zdroj nebo Bůh. V každém z nás je kus té velké energie a ty největší myslitelé jako Ježíš nebo Buddha o tom přemýšleli. Lidstvo je sice hodně daleko technologicky, ale lidé před 2 tisíci lety byli možná dál právě v tomhle. Když nevěříte v nic, tak nevěříte ani v sebe, protože v každém z nás ten kousek je.

Máte v životě ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?

Nikdy jsem si nedával cíle, jako, že chci být to a to. Mám rád tu cestu, ta mě musí bavit. Kam dojdu, tam dojdu. U těch mých svěřenců chci zlatou olympijskou medaili – tu ještě nemáme. V tenise vítězství ve Wimbledonu. Jinak máme v rámci našich programů Otevírání lidského potenciálu asi 8 tisíc proškolených dětí, tak jsem zvědavý, jak se jim bude v životě dařit.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných