Kouč a mentor Petr Casanova: Život nám dává lekce tak dlouho, dokud se nepoučíme

23. 04. 202219:21
Kouč a mentor Petr Casanova: Život nám dává lekce tak dlouho, dokud se nepoučíme
foto: Nový Fénix/Petr Casanova

ROZHOVOR Lidé během současné krize nepochybně své hodnoty přeskládají, ale stejně nepochybně jim časem znovu otrne. To je příběh člověka, se kterým celá příroda počítá. Proto se pohybuje v neustálých změnách. Život je vlastně jednoduchý: opakuje nám každou lekci tak dlouho, dokud se neponaučíme.

O tom jsme si povídali s Petrem Casanovou, zakladatelem komunity firstclass.cz, která přibližuje způsob uvažování úspěšných lidí a osobností, jež se nebojí splnit si své sny a cíle. Bývalý novinář, kouč a mentor a poradce osobního rozvoje je autorem devíti českých knižních bestsellerů, v nichž Casanovu charakterizuje typická víra v to lepší v nás, pokora, a celkový optimismus.

Svou kariéru jste začal jako novinář, pokud se nemýlím. Kdy a jak vás napadlo stát se spisovatelem?

Poprvé jako dítě. Bavilo mě psát detektivky. Když jsem byl malý, dostal jsem psací stroj. Novinařina přišla přirozeně s tím. A nazpět ke knihám mě přivedli čtenáři. Přáli si některá témata rozebrat tak detailně, do šířky i do hloubky, že to vydalo na první knihu. Původně to ani kniha být neměla, jen článek pravidel, která potřebují ctít partneři, aby vybudovali dlouhodobý vztah. Jenže těch pravidel jsem nakonec sepsal okolo dvou set padesáti. Každé jsem rozebral přibližně na stránku, a tak vznikl 280stránková kniha 250 zákonů lásky, první bestseller, dnes i mezinárodní.

Chtěl jste psát knihy o osobním rozvoji, psychologii a vztazích? Věděl jste/ tušil jste už od mládí, že je to vaše cesta?

Vůbec ne. Zajímal mě sport. Jenže, paradoxně, právě ten je o osobním rozvoji, psychologii a vztazích. Úspěch ve sportu je hodně o hlavě, schopnosti soustředit se, vytrvat, makat, ale také odpočívat a mít kolem sebe ty správné lidi. Tohle mě postupem času fascinovalo víc než nějaké body, góly a sekundy. Potkal jsem mnoho úspěšných lidí a mé rozhovory se od závodů stále víc stáčely k jejich myšlení.

Co vás dovedlo k založení First Class?

Právě ti úspěšní lidé. Ale paradoxně z opačné strany. Vedle sportovců jsem začal potkávat i hodně bohaté lidi. Zajímal mě prostě každý, kdo v něčem vyniká, nebojí se jít mimo dav, překonávat svůj strach, pracovat se svými chybami a rozvíjet své dovednosti. Oblast mi byla lhostejná. A pak se stalo, čím víc jsem viděl do života těchto lidí, že jejich úspěch není jen bílý, ale je v něm i spousta problémů.

Například bohatí lidé, velmi úspěšní podnikatelé, měli často rozložené rodinné vztahy. Bylo to tím, že veškerou energii, čas a mentální kapacitu věnovali soustředění na byznys. Proto také byli úspěšní. Oni se prostě změnili ve vodní trysku nebo laserový paprsek. Když totiž vodu nebo světlo koncentrujete do jednoho bodu, dokáže podemlít břeh nebo provrtat skálu. Stejně tak soustředěná lidská mysl dokáže vyřešit lecjaký problém. Ale musí být soustředěná, netěkat, nerozptylovat se.

No a tito lidé považovali čas strávený s dětmi, s partnerkou často za multitasking, tedy měli za to, že je zdržuje od pracovního úspěchu. A bohužel, když blízkým lidem nevěnujete čas, učíte je žít bez vás. Tak začal First Class. Vysvětloval těm velmi bohatým lidem, aby nesázeli jen na jednu hodnotu, ale nacházeli si čas i pro rodinu, přátele, zdraví, své vlastní zájmy. Nevěřili mi, neposlouchali mě. Všechno se změnilo s globální ekonomickou krizí v roce 2008. Ze dne na den ti lidé ztratili svůj byznys.

Přišli z kanceláře domů a poprvé si všimli, že tam je prázdno. Neměli nikoho, kdo by je obejmul. Několik těch bohatých lidí si sáhlo na život. Ne kvůli ztrátě peněz, ale kvůli prozření, v jakém omylu celou dobu žili. Podobný scénář se opakuje teď, jen nemá podobu hypoteční krize, ale koronaviru. Znovu jim život připomněl, že nemají sázet na jedinou hodnotu, protože se závislostí na ní roste nebezpečí ztráty všeho.

Zdá se, že vynikáte velkou mírou empatie. Měl jste ji od dětství, nebo jste k ní dospěl během své životní cesty?

Chci lidem pomoci. To je celé. Bez empatie to nejde. Potřebujete pochopit nejen to, čím procházejí, ale také proč – proč se tak špatně sžívají s nějakou situací, čeho se bojí, proč neodcházejí třeba ze špatného, ubližujícího vztahu, nebo proč naopak sami ubližují, kompenzují si nějakou slabost svým negativním jednáním vůči druhým, zkrátka proč jsou nešťastní.

Nakonec zjistíte, že to vůbec není o přítomnosti, ale o minulosti, hlavně o dětství, o vzorcích chování, které v nich rozvinuli rodiče, učitelé nebo někdo, kdo do těchto dětí vložil potřebu poměřovat se, zavděčovat se, pochybovat o sobě. Jsou to někdy velmi smutné příběhy, protože žádné dítě se nerodí zlé, naopak jako ryzí láska a důvěřivost. Naučilo mě to lidem porozumět, ať se zdají sebehorší. Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí.

„Nechci komplikovaný život. Dělám to, co říkám, a říkám to, co si myslím. Všechno ostatní je na mě příliš složité. Díky tomu jsem se přesvědčil, že život není složitý. To jen my si ho zbytečně komplikujeme."

Petr Casanova

Kde se vlastně empatie bere a proč ji někdo má a jiný ne?

Každé dítě se rodí s absolutně rozvinutým citem a nulovými vědomostmi. Chová se jako sací papír – nasává z okolí vše, co vnímá, a považuje to za normální. Odpovědí na naši přítomnost je často naše minulost. A na vině někdy nejsou ani samotní rodiče, ale třeba i jejich předkové, kteří je naučili necitelnosti vůči druhým. Ta nit neštěstí se často vleče celé generace. Snažím se však lidem vysvětlit, že na minulosti nezáleží – že ta nit se dá právě u nich zastavit.

Říká se, že krize budí v lidech často to nejhorší, co v nich je. Na druhou stranu jsme svědky neobyčejné pomoci lidí sobě navzájem. Jak to vnímáte vy? Můžeme krizi vnímat jako krok kupředu? Jako důkaz, že jsou lidé v jádru dobří? Nebo se v extrémních situacích dostávají ven skutečně i ty nejhorší lidské vlastnosti?

Já jsem se naučil děkovat za nejtěžší situace v životě, protože vždycky odhalují skutečný charakter člověka. Lidi nepoznáte v časech vítězství – když naši hokejisté vyhráli olympijské zlato v Naganu, byl najednou jejich fanouškem každý. Člověka poznáte právě tehdy, když je zle. I skutečné přátele. Proto byla například doba koronová důležitým lakmusovým papírkem ne společnosti, ale jedinců.

V tomto je to rozhodně krok kupředu. Ale platí to o každé krizi, i třeba osobní v našem životě. Všímejme si, kdo při nás zůstal, když celý svět odešel. Já vím, že první reakce člověka je litovat odchodu takzvaných přátel, cítit se kvůli nim méněcenně a propadat skepsi. Ale věřím v to, že všichni jednou pochopíme, že v životě nezáleží zdaleka tolik na lidech, kteří odcházejí, ale naopak na těch, kteří zůstávají. A těm díky takovýmto krizím můžeme začít věnovat pozornost.

Ve vypjatých okamžicích se lidem často mění a přeskládávají hodnoty. Myslíte si, že se to může stát i po současné krizi?

Každá krize, včetně této, nám dopřává dar rozlišení. Člověk potřebuje onemocnět, aby si začal vážit zdraví. Potřebuje ztratit člověka, aby si uvědomil jeho hodnotu. Já říkám, že všichni bychom měli alespoň jednou v životě milovat člověka, který nám žádnou lásku neopětuje, protože díky této zkušenosti si pak budeme o to víc vážit i třeba obyčejného člověka, který nás docela obyčejně miluje.

Petr Casanova_2

Lidé nepochybně své hodnoty přeskládají, ale stejně nepochybně jim časem znovu otrne. Až virus odejde, přestanou si opět vážit zdraví a dodržovat hygienické návyky. A pak se bude muset nějaký virus zase vrátit. To je příběh člověka, se kterým celá příroda počítá. Proto se pohybuje v neustálých změnách. Život je vlastně jednoduchý: Opakuje nám každou lekci tak dlouho, dokud se neponaučíme.

Jaké hodnoty máte vlastně vy ve svém žebříčku nejvýš?

Když mi bylo jednadvacet, umřela mi máma. Do té doby mou jedinou hodnotou byly peníze. Chtěl jsem být bohatý, mít všeho víc, nic jiného mě nezajímalo. Když mi zavolali, že máma leží na JIPce, šel jsem za ošetřujícím lékařem s tím, že mám na kontě spoustu peněz, a kolik prý potřebuje na to, aby dal mámu dohromady. On se na mě bodře podíval, vzal mě za ramena a řekl: „Pokud sis svou mámu chtěl užít trochu déle, měl jsi místo věnování času těm penězům věnovat čas jí.“

To mnou otřáslo. V té chvíli jsem si uvědomil, že nejvyšší hodnotou nejsou peníze, a že to není ani zdraví, protože i na Titaniku byli všichni zdraví, ale že jedinou opravdu důležitou hodnotou je čas. Peněz můžete mít vždy víc, ale času máte stále méně. Od těch jednadvaceti let je čas mým jediným měřítkem.

Ke každému člověku se chovám tak, jako bych ho viděl naposledy. Každé ráno jsem vděčný už za to, že se probudím. Mám radost z každého okamžiku s dětmi. Vím, že jednou přijde poslední okamžik a že se blíží. Chci, aby můj život měl smysl. Chci být dobrým člověkem.



Velké téma posledních dní je strach. Emoce, která nám primárně má sloužit k přežití. Dnes ale strach často ochromuje, způsobuje iracionální jednání nebo nepřátelství. Proč?

To bychom museli jít do hloubky. Přesněji, do hloubky svého myšlení. Člověk má, zjednodušeně řečeno, tři mozky. Člověk totiž nespadl z nebe, ale vyvinul se z předchozích druhů. Má v sobě kus dinosaura nebo kus tygra. Říká se tomu mozek plazí a mozek savčí, nebo také tygří. Plazí strach cítíme, když vedle nás někdo dupne nebo křikne. Máme pudovou reakci, kterou si uvědomíme až po chvilce. Často ani nevíme, co jsme vlastně udělali. Had volí vždy mezi možnostmi útoč, uteč nebo strň. Tygří strach je založen na emocích.

Máme iracionální strach, spíše tušení, že se něco špatného stane. Třetí mozek je lidský, který vytváří racionální strach, odůvodnitelný logikou, kdy například máme strach, že nepřeskočíme čtyřmetrovou propast, jestliže náš nejdelší skok v životě byl třímetrový. Všechny strachy spouštějí stresovou reakci. Jedině tygří strach je ale nebezpečný v tom, že emoci špatného tušení můžete mít dny, měsíce, roky.

„Milovat znamená dát někomu příležitost, aby nás zranil, a důvěřovat mu, že to neudělá.“

Petr Casanova

Tělo stále žádá o vaši reakci, stále vypouští kortizol, který vypíná mnohé systémy včetně imunitního, aby umožnil co nejefektivnější útok, nebo útěk, ale problém je, že stres je dělaný na okamžitou reakci, ne na dlouhodobé přemáhání, protože tím poškozujeme své zdraví, jsme podrážděnější, v úzkosti, v depresích, a to ne vinou skutečnosti, pouze vinou svého tygřího myšlení.

Jak se dá ze strachu vytěžit co nejvíc pro sebe, ale i pro ostatní? Jde to vůbec?

Strach je důležitá informace o nás samotných. Říká, s čím neumíme pracovat, respektive co jsme ještě nikdy nedokázali. V tomto je strach vlastně skutečný. Jestliže víme, že jsme něco ještě nedokázali, musíme se bát, že to nedokážeme. Na druhou stranu, když po zralé úvaze uděláme právě to, čeho se bojíme, pak ten strach okamžitě zmizí.

Protože zápis „To nedokážu“ se ihned přepíše na „Aha, už to dokážu“. Strach je pouze jedna z překážek, kterou před nás staví život. Ne proto, aby nás zastavil, ale naopak aby nás zprovoznil. Strach je jako činka. Když najdeme způsob, jak ji zvednout, tak nás posílí. Když se však budeme trápit a hledat výmluvy, proč to nezkusit, pak nás oslabí, a to nejen v té jedné záležitosti, ale napříč myšlením.Prostě si přestaneme ve všem věřit.

Je nějaký způsob, jak se strachem „přátelsky vycházet“, tedy nenechat se jím ovládat?

V přírodě se ještě nevyskytlo nic zbytečného. Všechno, co máme, potřebujeme. Včetně negativních emocí. My se potřebujeme cítit slabí, abychom pak mohli být pyšní, že jsme sami sebe překonali. My se potřebujeme cítit smutní, abychom pak o to víc ocenili radost. My potřebujeme nevěřit, že potkáme správného partnera, abychom si pak o to víc vážili, až ho potkáme.

Já prožívám s lidmi obrovské množství negativních emocí a nevír. Ale vždy je směřuji k těšení se na to, až sami sebe překonají, až zpětně pochopí, proč tahle překážka vstoupila do jejich života – aby z budoucnosti spatřili sami sebe ne jako někoho hloupého nebo slabého, ale aby si díky tomu zpětnému pohledu uvědomili, jak moc zmoudřeli a zesílili.

Často píšete o vztazích, jak o milostných a partnerských, tak o rodičovských. Jaké jste měl dětství vy?

Když mi bylo devět, naši se rozváděli. Bylo to strašné období. Táta se najednou objevil s peřinou v ruce v mém pokoji a řekl: „Já tu teď budu spát. A ty si vyber, jestli budeš spát se mnou, nebo s maminkou. Ale svému rozhodnutí přičti následky. Vyjádříš tím totiž, jestli máš raději mě, nebo maminku.“

Podobné dilema pak přede mě postavila i soudkyně. Zeptala se: „Petříčku, tak koho máš raději? S kým chceš bydlet?“ Ale to už jsem byl vytrénovaný. Jak mi to totiž táta řekl v pokojíčku, sbalil jsem se a šel za mámou. Jemu jsem řekl, že „je to prosté, že se žádným tátou spát nemůžu, protože žádného tátu od této chvíle nemám. Správný táta by se totiž nikdy takhle nezachoval.“

Viděl jsem hodně zlého, třeba jak táta prohodil mou mámu skleněnou výplní pokojových dveří. Ale jsem za tyto zkušenosti zpětně vděčný, protože alespoň vím, jak se nikdy k ženě nebo vlastním dětem nechovat. Z dlouhodobého pohledu mi to pomohlo.

V posledních letech se hodně mluví o vědomém rodičovství. Myslíte si, že současní rodiče neopakují chyby předchozích generací?

Je to individuální. Když běží výuka, každé pondělí chodím do základních škol. Mám tam předměty, které osnovy neznají. Moje předměty se jmenují Sebedůvěra, Láska nebo Překonávání chyb. Často s dětmi začínám tak, že jim rozdám papíry a chci, aby na jednu stranu napsaly všechny své přednosti.

Koukají po sobě, mají problém napsat jednu jedinou. Když ale chci, aby napsaly své nedostatky, jeden papír jim nestačí. To jen ukazuje, co jim kdo vkládá do hlavy, a také proč je v dnešní době historicky největší počet klinicky diagnostikovaných depresí u čtrnáctiletých dětí. Obávám se, že nůžky se silně rozevírají i mezi rodiči. Na jejich extrémních krajích jsou na jedné straně ti, kteří neslezou z mobilního telefonu a na své děti vůbec nemají čas.A na druhé straně ti, kteří své děti přehnaně pérují, kompenzují si na nich vlastní mindráky nebo neuskutečněné sny a chtějí z nich mít dokonalé jedince.

Existuje nějaký způsob, jak se vyvarovat těchto tradičních rodičovských chyb?

Jediná správná cesta je zlatá střední. Nechat dítě rozvíjet své vlastní Já a být mu k dispozici, kdykoli potřebuje oporu. Děti nepotřebují ochraňovat před těžkostmi, zato potřebují, aby jim rodiče vlastním příkladem ukazovali, jak v těžkostech postupovat.

Pak je ovšem otázkou, jaký příklad vůbec rodiče mohou svým dětem předat a zda by se s výchovou mělo začít u dětí nebo spíše u rodičů. Mnozí rodiče si totiž nevědí rady ani se svým vlastním životem. Pak dupou po dětech a problém jménem zadupané sebevědomí se prodlužuje o další generaci.

Existuje vůbec nějaká rada, která může pomoci rodičům vychovat šťastného, úspěšného a sebevědomého a zároveň empatického člověka?

Uvědomit si, že je to unikátní jedinec. Má své vlastní přednosti a nedostatky. Potřebuje rodiče, aby si na něj dělali čas, ukazovali mu všechno, co si přejí vidět u něj. Tedy byli schopni přiznat svou chybu, omluvit se, poděkovat, chovat se k sobě navzájem slušně a s láskou.

Co dítě vidí, to považuje za normální. Hlavní je pozitivní příklad. Nehroutit se pod problémy, ale brát je jako výzvu, která je příležitostí, jak se ve vztahu víc semknout, respektive když jsme sami, jak můžeme obrovsky posílit, když opustíme tygří mozek, začneme o věcech přemýšlet, hledat řešení a nakonec ho uskutečnit.

Rozhodně bychom neměli štěstí, úspěch nebo sebevědomí vnímat jako nějaký vytoužený trvalý stav. Cokoli pozitivního, co trvá příliš dlouho, podléhá zvyku a člověk si toho přestává vážit. Problémy do života patří, potřebujeme je. Nechtějme dětem zajistit lehký život. Snažme se spíše děti inspirovat k tomu, aby dokázaly zvládat i těžký život.

Hodně se zabýváte i vztahy partnerskými. Jaké jsou podle vás současné vztahy v době, kdy se každé druhé manželství rozvádí?

Každý následek má svou příčinu. Ještě před sto lety nebylo z manželství prakticky úniku. Rozvod nebyl přípustný a žena, když chybovala, musela klečet a odprošovat manžela. Z tak nedýchatelných vztahů logicky vyplynulo uvolnění, které spěje k opačnému extrému, kdy se vztahů okamžitě vystupují ti, kteří prostě ztratí chuť budovat a stavět.

Ukazuje se, kolik lidí ve skutečnosti nezná svého partnera, když mu před oltářem slibují „v dobrém i zlém, navždy“, anebo kolik nezná sebe. Je to bohužel pouze tím, že všichni se na sebe dokážou usmívat, když svítí sluníčko, ale jak se v životě zatáhne, už při sobě přestávají držet. Je doba singles, protože děti dobře vidí, jak náročné se stává s někým budovat vztah – jak lehce někdo vystoupí při prvním vážném problému.

Prakticky nic jiného neřeším než vztahy se slabochy, manipulátory, agresory, kteří na začátku očekávají bezstarostný vztah, ale jak se rozplyne naivní obláček zamilovanosti a má se opravdu začít řešit, ukážou svou pravou tvář.

Čím je to veliké procento rozvodovosti dané? Vybírají si lidé špatně, když vybírají partnera, nebo jsou nestálí? Hraje nějakou roli morálka?

Příčin je mnoho. Uvedu jednu z nich. Mnoho dětí dnes má první poslední. Bez úsilí dostanou, co se jim zamane. Jsou tedy zvyklé na to, že úspěch jim spadne do klína, stačí říct papínkovi. Nejsou zvyklé řešit problémy, nikdy pořádně neprohrály. Nemají vztah k věcem ani k člověku.

Když není po jejich, zaseknou se. Je paradox, že v dnešní době plné komunikačních nástrojů je největší problém mezi lidmi v nedostatečné komunikaci. Nejvíc mě štve, že kluci nemusejí projít žádnou bolestí. Byla jim zrušena i vojna. Nejsou vůbec připraveni na to se kousnout, dělat i to, co je nepohodlné, neumějí řešit problémy, hroutí se z maličkostí.

Ženám se život tolik nezměnil, ty dál musejí rodit, dál vědí, co je to jít vstříc bolesti, muset jí procházet, dokud se „nenarodí něco nového“. Proto také mnoho žen zůstává v ubližujících vztazích. Jsou zvyklé jít do bolesti a věřit, že se „narodí nový člověk“, že se partner změní, konečně ocení, co pro něj dělají. Je fatální počet žen, které vůbec nemohou najít životaschopného partnera. Narážejí jen na slabochy, citové vyděrače, bořiče, nestavitele.

Lze se vůbec ve vztazích řídit nějakými radami? Nejednáme ve vypjatých okamžicích vždy emotivně?

Každý vztah je jiný, protože různí jsou lidé v něm. Ale nevěra a lež bolí lidi velmi podobně. Všichni dokážeme víc, když v nás někdo věří. Všichni se cítíme dobře a jistější, když víme, že za sebou máme spolehlivého partnera. A všichni se cítíme strašně, když víme, že mrháme čas – ženy to vědí obzvlášť, protože jejich čas běží trochu jinak. Proto určité matice platí na všechny lidi stejně.

Všichni lidé chtějí být šťastní a nechtějí zažívat utrpení. A všichni potřebují pochopit, že láska není zamilovanost. Láska je tvrdá dřina, každodenní práce dvou odlišných jedinců na společném souznění, kompromisech, komunikaci, naslouchání, porozumění, důvěře, spolupráci. Láska zdaleka není to, co cítíme nebo co říkáme, ale hlavně co děláme. Kdo si za láskou představuje jen hormonální bouři, ten bývá zklamán. Láska je umění vycházet spolu tak dobře, abychom byli šťastnější než o samotě.

V době, kdy píšu tyto otázky, je Česko v karanténě. Myslíte si, že tuto dobu, kdy se změnila většina našich zvyků, můžeme pro sebe nějakým způsobem využít? Jak?

Zastavit se a zamyslet se. Mnoho lidí trpělo syndromem tunelového vidění. Byli jako Jeníček s Mařenkou, kteří jdou temným lesem pořád vpřed, a přitom ani nevěděli, kam vlastně, zda mají správný směr. Teď je čas zastavit se, vylézt na borovici a uvědomit si, kde se nacházíme. Každá krize je příležitost nabrat odstup a nadhled. Uvědomit si, jestli opravdu žijeme tak, jak je správné, a teď nemluvím jen o nějaké všeobecné etice a morálce, ale zda žijeme i v souladu se svým Já.

Dovede nás toto vynucené zastavení k sobě samotným?

To záleží na každém z nás. Nedávno jsem na toto téma dopsal svou knihu Čtyři prány štěstí. Je o rozvinutí životadárných energií ve svém způsobu přemýšlení na základě čtyř jednoduchých uvědomění, která zbavují strachu, vnitřního přetlaku, potřeby se neustále poměřovat, neustále se v něčem cítit pozadu a nedostatečný.

Je o umění skutečné radosti, pomalého života v této zrychlené době. Je o schopnosti uvědomovat si krásu všedních maličkostí, o schopnosti zamyslet se, proč se trápíme tolika malichernostmi a proč se tolik kontaminujeme špatnou náladou, když jednou, až zemřeme, nebudeme mít ani tu.

Je nějaký způsob, jak poznat lépe sebe sama? Jak se dopátrat pravdy o tom, kdo vlastně jsem a kdo jako lidé jsme?

Přesně o tom je. O původu lidského druhu. O tom, v čem jsme pozadu i za mravenci a včelami. O tom, co tu máme pochopit, jaké opravdové bohatství cenit a kde hledat štěstí. Všechno je to blíž, než nám v nejtěžších chvílích připadá.

Autorka textu: Petra Martínková

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných