foto: Lenka Klimentová se svolením/Lenka Klimentová
PŘÍBĚH: Multilevely, pyramidy, letadla, známe to. Někdo nahoře profituje, pěšáci to platí. Jednou to letadlo spadne, protože dojdou lidi. Toto letadlo ale nespadne nikdy. Lenka Klimentová ho nastartovala v padesáti a na jeho palubě jsou desítky lidí a pořád letí.
Lenka Klimentová je novinářka, dnes se už chystá pomalu na důchod, ale je pořád aktivní. Navíc dělá tu nejzáslužnější věc. Daruje krev a k dárcovství vede i nováčky. PrahaIN.cz proto zaznamenala její příběh.
„Koupali mi ruku v plazmě, abych o ni nepřišel,” tohle Lence Klimentové prý tatínek říkal celý život, pracoval jako horník. Při výkonu povolání ho jednou zasáhl elektrický proud, následky mohly být fatální, hrozilo, že přijde o ruku. Tu mu nakonec zachránila koupel v krevní plazmě.
Osudová nehoda
„Stalo se to v roce 1952. Daleko před mým narozením. Tatínek pracoval jako horník v Ostravě-Kunčicích a dostal zásah elektrickým proudem. Hořela mu ruka, část obličeje a noha. Lékaři tehdy konstatovali, že o ruku přijde. Panu primáři bylo líto mladého kluka, a tak se rozhodl pro odvážný pokus, koupal mu ruku v krevní plazmě. A ono to zabralo. Já si celý život nesla v sobě tuhle větu, ten obraz, moji představu.”
Jako malá holka si Lenka myslela, že tatínka dali do velké vany plné plazmy. „Někde ve mně se usadilo a říkala jsem si, že jestli budu mít někdy šanci, tu vanu jim naplním zpátky,” vypráví.
„Psal se rok 1980, bylo mi dvacet, byla jsem štíhlá, sotva pětapadesát kilo, trošku anemická. Navíc jsem byla silný alergik, otekl mi obličej jen od pampelišek, nemohla jsem jíst celer, chřest, nezralé ovoce. Řekli jsme si tehdy s lékařem, že darování krve prostě není pro mě. Když jsem o pár desetiletí později, jako novinářka, začala spolupracovat s oblastním spolkem Českého červeného kříže v Jablonci nad Nisou a ponořila se do tématu dárcovství krve, znovu se mi tahle myšlenka vracela,” popisuje Lenka. Tehdy se prý rozhodli představovat dárce krve, nejen dlouholeté hrdiny, ale i úplné nováčky. Doprovázeli je na transfuzní stanici, fotili, dělali s nimi rozhovory.
Je čas splácet
Při jedné z návštěv se jí primářka zeptala, proč nedaruje krev také ona. „Řekla jsem jí tu svou omluvnou klasiku: alergie, málo železa, kdysi mě nechtěli. Jen se usmála a ptala se mě, jestli jsem teď v pořádku. A řekla mi, že kdyby měli vyloučit všechny, co mají nějakou alergii, nemají skoro žádného dárce.“
V tu chvíli měla Lenka jasno. Podle ní přišel čas „splatit” tátovu plazmovou vanu. „S kamarádkou, ředitelkou místního Červeného kříže, jsme si daly malý cíl, deset odběrů, abychom získaly bronzovou Jánského medaili. Když jsme ji měly, chtěly jsme stříbro. A pak zlato. Jenže mezitím jsme si začaly všímat, kolik lidí říká: „Já bych možná šel, ale nevím, kam jít, co jíst předtím, kde zaparkovat…“
Krvavé letadlo
Takže vymyslely systém, jemuž daly expresivní název Krvavé letadlo. Jde o to, že zkušený dárce přivede nováčka. Odveze ho autem, všechno mu vysvětlí, počká na něj, dají si občerstvení. Až půjde nováček příště, vezme zase někoho dalšího. Nikdo nic nedostává. Nikdo neplatí. „A právě proto to letadlo pořád letí. Za těch 15 let jsem přivedla desítky lidí. Některé jsem doprovodila jednou, jiní se vracejí pravidelně. Kamarádka přivedla manžela, pak syna, pak druhého. Když si jednou šli všichni společně převzít ocenění za dárcovství, měla jsem husí kůži. Nedá se slovy popsat ten pocit,” vypráví.
Dnes už prý nedaruje tak často jako dřív. „Dřív jsem zvládla i deset odběrů za rok. Teď, už jsem o něco starší, chodím třikrát, čtyřikrát do roka. A pořád ráda doprovázím nováčky. Je to malý výlet. Popovídáme si cestou, ukážu jim transfuzku, dám si kávu, počkám. Někdo má strach, ale ten většinou odezní, jakmile vstoupí mezi ty usměvavé sestřičky. Vždy je tam dobrá atmosféra a často i humor.” Lidé podle ní obvykle říkají, že darovat krev je krásné, ale že bojí se. Bojí se jehly, bolesti, omdlení. Jsou to zbytečné obavy. „Na transfuzní stanici vás hlídají. Když lékař nebo sestra vidí, že to není ideální den, klidně vás pošlou domů. Nejde o to za každou cenu odběr dokončit. Jde o to, aby to bylo bezpečné a smysluplné.”
Darovat krev může v Česku každý zdravý člověk od osmnácti do pětašedesáti let, který váží alespoň padesát kilo. Ženy mohou darovat plnou krev čtyřikrát ročně, muži až šestkrát. Plazmu je možné darovat častěji, přibližně každých čtrnáct dní. A před každým odběrem na transfuzní stanici probíhá lékařská prohlídka. Ročně je potřeba přibližně 33 000 nových dárců krve, aby nahradili ty, kteří zejména ze zdravotních důvodů nebo věkem skončí.
Lenka Klimentová na závěr dodává: „Krev se nedá vyrobit. Není náhradní řešení. Pomáhá při operacích, po nehodách, při porodech i u onkologických pacientů. Je to ta nejčistší forma pomoci, kterou můžeme dát. Právě teď je období, kdy je třeba krev doplnit. Budeme na dovolených, hrozí více úrazů, je více autonehod, a i dárci mají dovolenou. Třeba je to příležitost nastartovat svoje Krvavé letadlo. Můj táta měl štěstí. Díky tehdejší odvaze lékaře a darované plazmě mu ruka zůstala. A já v sobě celý život nosila slib, který jsem dala sama sobě. Pomyslnou vanu jsem naplnila. A získala jsem i Zlatý kříž Českého červeného kříže. Udělili mi ho na Pražském hradě a byla to krásná akce. Pokračuji dál. A dnes už vím, že jeden odběr může rozhodnout o tom, jestli někdo přežije.”