foto: Archiv Zuzany Vlčkové, se svolením/Zuzana Vlčková
ROZHOVOR: Jak moc je náročné být lékařem-záchranářem? Co je pro výkon takové práce nejdůležitější? A kdy volat 155? PrahaIN.cz vyzpovídala lékařku Zuzanu Vlčkovou, která pracuje pro Zdravotní záchrannou službu Středočeského kraje.
Zuzko, jak jste se dostala k práci záchranářky?
Po medicíně jsem ještě přesně nevěděla, co konkrétně budu dělat. Nejprve jsem zvažovala malý chirurgický obor, ale nakonec jsem rozhodla pro ARO, kde je od všeho kousek, k chirurgii i interně máme poměrně blízko. V rámci našeho lékařského zaměstnání jsme tenkrát museli jezdit také s rychlou záchrannou službou, která původně spadala pod anesteziologicko-resuscitační oddělení, zde tedy byly mé začátky záchranářství. Mimoto jsem před mateřskou pracovala také jako báňská záchranářka, tehdy jako jediná v Evropě, fárala jsem pod zem. Později se záchranka oddělila od nemocnice a když se mi narodily děti, zůstala jsem tam kvůli přivýdělku, neboť to bylo vlastně jediné zaměstnání, kde jsem mohla chodit na noční, když děti spaly.
Záchranářkou ale nejste na plný úvazek. Kde ještě jako lékařka pracujete?
Na záchrance pracuji na 0,6 úvazku, zbytek mám pak v kladenské nemocnici na ARO jako anesteziolog. Vzájemně se tak obě práce doplňují, neboť u některých pacientů, které si k nám do nemocnice přivezeme, vidím pak následnou péči a vím, jak se jejich stav vyvíjí. Pokud člověk pracuje pouze na záchrance, tak tuto zpětnou vazbu nemívá vždy nejlepší.
Jaké jsou předpoklady, aby se lékař stal i dobrým záchranářem? Co může být překážkou k výkonu takové profese?
Dobrého záchranáře to především musí bavit, neboť se při ní vyskytnou i úskalí, která mu to můžou zkazit. Práce sama o sobě je pěkná a zajímavá, u nás máme i výborný kolektiv, ale při předávání pacientů na cílové pracoviště leckdy vznikají nepříjemná nedorozumění. Často se cílovému pracovišti pacient nezdá určený pro ně a my pak řešíme, kam jinam ho odvézt, takže tato situace bývá nepříjemným momentem.
Který lékařský obor je pro záchranářskou profesi výhodný?
Na záchrance smějí pracovat pouze atestovaní lékaři, často jsou i z jiných oborů, než by se dalo předpokládat, ale základní obory pro záchranařinu jsou urgentní medicína, anesteziologie a resuscitace, interní medicína a chirurgie.
Popište nám, jak vypadá váš typický den na záchrance.
Pracujeme na dvanáctihodinové směny, lékaři mají povolené i čtyřiadvacetihodinové směny. V půl sedmé ráno střídáme předchozí směnu, uděláme si kávu a probereme, co se dělo. Pracovat pak začínáme od sedmi hodin. Někdy se stává, když nám vyjde výjezd na přelomu střídání směn, že se nám služba protáhne i o hodinu nebo dvě. Nespočetně více výjezdů mají tzv. RZP (rychlá záchranná pomoc), neboli „erzety“, jsou to velké sanitky, posádku tvoří řidič-záchranář a střední zdravotnický pracovník, což je sestra nebo bratr. Méně častěji pak vyjíždí malým autem naše lékařská posádka, která je také dvoučlenná, tedy řidič-záchranář a lékař.
Jaký máte dojezd od zavolání?
Na místě musíme být do dvaceti minut a pokaždé se do tohoto limitu vejdeme. I do těch nejvzdálenějších míst máme běžný dojezd deset až dvanáct minut. Naše okolí není nijak členité, v tom je trochu rozdíl oproti jiným okresům, kde jsou vzdálenosti mezi obcemi mnohem větší a je tam kopcovitý terén.
Jak je to se zneužívání tísňového volání? Volají lidé někdy zbytečně?
Někdy volají takoví, kteří si dělají legraci, jsou to hlavně děti a bývá to většinou na začátku prázdnin, nicméně toto se dá na dispečinku docela dobře eliminovat. Pak máme ale i chronické volače, kteří si záchranku pletou s osobní službou. Jsou to pacienti, kteří třeba jsou nemocní, ale měli by se k některým úkonům dostavit buď ke svému praktikovi, nebo si dojet do nemocnice na vlastní náklady či za pomoci příbuzných. Nemůžu to tedy nazvat doslova zneužitím, ale není to úplně košer.
Kdy je tedy nejlepší vytočit číslo 155? Existuje nějaká obecná rada?
Kdykoliv při ohrožení života, nebo pokud si nejste jistí, zda někdo v ohrožení života je.
Jakou máte zkušenost s poskytováním první pomoci od laické veřejnosti před příjezdem záchranné služby?
Jen tu nejlepší. Lidé jsou dnes už docela poučení, spousta z nich navštěvuje kurzy první pomoci. Výborně se chovají děti, ty to mají zmáknuté stoprocentně, znají telefonní čísla, umějí základy první pomoci, zřejmě i díky tomu, že se toto téma začalo lépe a intenzivněji vyučovat už na základních školách.
Jaký nejsložitější zásah jste schopni sami při výjezdu provádět?
Nejčastěji je to ošetření polytraumatizovaného pacienta. Většinou bývá v bezvědomí a má poškozených několik orgánových systémů. Pacienta zaintubujeme a dáme na dýchací přístroj. Pokud se nepovede zavést kanylou infuze do žilního systému, například kvůli vykrvácení, používá se intraoseální kanyla, která se zavrtává do pažní nebo holenní kosti, skrz kterou pak lze zavést infuze a léky.
Můžete při výjezdu podávat krevní konzervu?
Tímto se speciálně zabývá jen letecká záchranná služba v Hradci Králové. Myslím, že ani pražská záchranka nemá krevní konzervy. Podmínky transfuze při výjezdech jsou logisticky poměrně složité, ale my máme krátké dojezdy a do traumacenter se dostaneme poměrně rychle, takže transfuze není potřeba. Pokud se ale při výjezdu dostaneme k polytraumatu, většinou nám dispečink rovnou posílá i vrtulník.
Poznáte, zda má pacient kardiostimulátor, pokud je v bezvědomí?
Ano, poznáme. Napojíme si ho a na monitoru tuto stimulaci vidíme.
Utkvěl vám v paměti nějaký případ, na který nešlo zapomenout?
Bývají to hlavě dokonané sebevraždy, například u lidí, kde se nic takového ani nepředpokládalo.
Zažila jste i nějaké kuriózní případy, ke kterým jste vyjížděli?
Kuriózní bývají například překotné porody. Zasahovali jsme v Kladně, a přestože to bylo kousek od nemocnice, nestihli bychom dojet, takže porod se konal doma. Všechno proběhlo víceméně v pořádku, miminko potřebovalo ještě následnou péči, ale protože se rodina do svého bytu přestěhovala teprve nedávno a do toho jej rekonstruovala, všude byla spousta věcí, krabice, takže jsme nemohli najít jediné volné místo, kam bychom miminko mohli položit a postarat se o něj. Ani členové rodiny nám moc neumožnili volné pole působnosti, stále se přes nás nahýbali a intenzivně miminko vítali na světě.
Určitě jste se dostala do situace, kdy pacientovi už není pomoci. Jak se s takovou situací vyrovnáváte?
Vyrovnávám se s ní poměrně dobře v tom případě, pokud rodina pacienta buď počítala s tím, že se taková věc může přihodit, anebo viděli, že jsme udělali všechno, co šlo, a nebyla už žádná jiná možnost. Nebyla u toho žádná hysterie a nesnažili se nás tlačit k něčemu nemožnému. Někdy bohužel dochází i ke nepříjemným situacím, kdy je rodina velmi konfliktní, a to je potom špatné.
Jak často vyjíždíte k dětem? V čem jsou tyto výjezdy specifické?
Specifické jsou v tom, že se pokaždé bojím. Běžné jsou výjezdy k dětem, kdy dojde k nějakému úrazu, často jezdíme k poraněním ve škole, která nebývají závažná, ale učitelé se kryjí právě zavoláním záchranky. Dalším častým důvodem k výjezdům bývají febrilní křeče a laryngitida. Jezdíme i k dopravním nehodám, kde naštěstí děti nemívají závažná poranění, neboť jsou připoutané, i když to samozřejmě není pravidlem.
Dá se říci, zda je záchranářská práce vhodnější spíše pro muže, nebo pro ženy?
To se říct nedá. Snad jen u řidičů velkých vozů bývá preference mužů, neboť jejich předností je větší fyzická síla, která je často potřeba při manipulaci s pacientem. Neznám jediného záchranáře, který by v určitém věku už neměl vyhřezlé ploténky nebo problémy se zády.
Co se za dobu vašeho působení u záchranné služby změnilo?
Kromě už zmiňované zásadní změny, kdy se záchranka oddělila od nemocnice, je to hlavně obměna vozového parku. Začínali jsme ještě na sovětských Latvijích, a pokud byly zrovna v opravě, museli jsme dokonce výjimečně využít i československou Škodu 1203, říkali jsme tomu „na Janderu“. V ní nebylo žádné vybavení, jezdilo se jen se záchranářským kufrem. Co se týče infuzí, bývaly ze začátku skleněné, nyní už je vše v plastu, tak se nemůžou rozbít. Samotné vybavení sanitních vozů je čím dál tím lepší a pomáhá nám v naší práci.
Co by se muselo stát, abyste tuto práci přestala z vlastní vůle dělat?
Asi před deseti lety jsem si říkala, až budu stará, třeba v šedesáti, tak skončím. Ale deset let uběhlo a pracuji na záchrance dál. Limitem může být ubývající fyzická zdatnost, ne všude se zásahy konají v budovách s výtahem. Někdy bývá i těžký terén a nemůžeme dojet až na místo, musíme si tedy všechno vybavení a nosítka nést sami, a to už bývá náročnější. Ale pokud člověk stíhá mladší kolegy, tak to ještě lze.
Jak relaxujete po náročné práci?
Nejčastěji tak, že si hodím nohy nahoru a ležím! Jinak chodím na procházky se psem. V létě jsem také jezdívala jako zdravotník na tábor, což bývalo fajn.
Stalo se vám někdy, že jste po náročné směně nedokázala vypnout?
Stává se mi to, a vlastně ani nevím, jak by se člověk měl vypínat. Nejlepší je asi usnout.
Bere se u nás záchranná služba jako samozřejmost? Jak často se vám dostane poděkování za vaši práci?
Občas nám lidé napíšou, že si váží naší práce, poděkují i konkrétní posádce za jejich výjezd. Neřeší ani tak samotné ošetření, ale hodně vnímají empatii. Oceňují, že jsme se chovali mile, příjemně a uklidnili je.