foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Fronta byla tak na půl hodiny
Až neuvěřitelnou trpělivost předvedla lékárnice ve vinohradské pobočce Dr. Max. Protože jsme zde právě stáli a čekali na předání receptu, měli jsme možnost situaci sledovat zblízka.
Trvala bezmála deset minut, díky čemuž fronta sahala pomalu až ven. Muž, asi padesátník, neměl žádné typické příznaky nemocných. Chtěl spíše poradit, co má užívat, aby nedostal angínu, chřipku nebo jinou sezónní nemoc.
Lékárnice mu řekla, že si nevybral ideální prostředí, kde se může vyhnout nákaze.
„Vím, ale přeci jen bych něco potřeboval,“ odvětil. Lékárnice mu přinesla asi deset balení různých vitamínů. První dvě, možná tři minuty dotyčný prohlížel balení a spekuloval, jaké by mu nejvíce vyhovovalo.
„Tak vitamín B, po tom mám průjem. Vitamín C, to mi taky způsobuje střevní problémy. Vitamín D, to je rybina, ne? To mi zase smrdí, to nepolknu,“ jal se přibližovat potíže. V tu chvíli do rozjímání vstoupila starší paní. Poradila, aby si muž přečetl příbalové letáky, počkal vedle a pak si koupil, co potřebuje.
„To bych ale musel znovu stát celou frontu,“ oponoval. „Dobře,“ řekla lékárnice. „Tak ještě tu máme medvídky, ty jsou pro děti od tří let,“ poradila a vytáhla hezky barevnou krabičku. „To už dávno nejsem, paní, dávno,“ reagoval muž s nefalšovaným smíchem.
|
Situace se velmi podobala scéně z filmu Vesničko má středisková:
Bedřich Rambousek: Klouby. Kolikrát nemůžu ani vstát.
doktor Skružný: Ale vstaneš?
Bedřich Rambousek: No, nakonec jo, páč musím.
doktor Skružný: Tak si nestěžuj. Jsou lidi, co nevstanou.
Bedřich Rambousek: Nesu pivo. Někdo zavolá: ´Platím!´. Já votočím hlavu, až už ji nedám nazpátek.
doktor Skružný: A celej se votočit můžeš? Takhle?
Bedřich Rambousek: To jo.
doktor Skružný: Tak neotáčej hlavu, otáčej se celej… No, povídej.
Bedřich Rambousek: Pane doktore, vy všechno zlehčujete. Já nejlíp vím, jak mi je. Já už tady dlouho nebudu.
doktor Skružný: Chceš lázně, Bedřichu?
Bedřich Rambousek: Nechci, to mi nedělalo dobře.
doktor Skružný: Tak jeď k moři. Zavři hospodu a jeď.
Bedřich Rambousek: Tam jsem byl. Předloni. Tam trpím průjmama.
doktor Skružný: Tak jeď do Tater!
Bedřich Rambousek: Já nesnáším vejšky.
doktor Skružný: Tak víš, kam jeď? Jeď do Pelhřimova. Prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš… Další!
Zdroj: dialog z filmu Vesničko má středisková
|
„Tak víte co?“
Ostatní se rozhlíželi, přešlapovali, koukali do mobilů, pokašlávali.
My mezi nimi. Většina přítomných ale mlčela.
„Víte, paní, mě pořád něco bolí, ale jinak jsem zdravý. Bolí mě ale teď tady v kříži, špatně taky slyším na pravé ucho. Už mi nechutná tolik pivo. Ale vitamíny potřebuju. Jenže to mě bolí břicho, to jsem vlastně už říkal,“ opakoval dotyčný.
Celá rozprava trvala už asi deset minut. Lékárnice viditelně nevěděla, co poradit. Nakonec místo nabídky zvolila asi to nejvíc prozaické řešení: „Tak víte co, běžte do Tesca, kupte si kilo citronů, vyjde vás to levněji a můžete si je tam prohlížet třeba půl hodiny,“ pronesla s úsměvem.
Z fronty se v tu chvíli ozval dodatek, který rozesmál celé osazenstvo. „A hlavně se po tom nepose*eš,“ řekl někdo. Muž zpozorněl, otočil se a chvíli mlčel. „Vidíte, to máte pravdu, protože ty vitamíny B a C, to nemůžu, po tom mám střevní problémy,“ vyprávěl, když s prázdnýma rukama odcházel.
Další ve frontě z radosti, že se konečně dostal na řadu, dokonce zatleskal. K tomu se přidaly ještě dvě ženy. Pak už to šlo ráz na ráz. V lékárně jsme i díky zmíněnému muži nakonec strávili bezmála půl hodiny. Podle lékárnice je to ovšem poslední týdny standard. Fronty se prý tvoří ustavičně.