-->

Mentorka Lucie Königová: Jaká je v Česku výchova dětí?

25. 04. 202210:10
Mentorka Lucie Königová: Jaká je v Česku výchova dětí?
foto: Nový Fénix/Lucie Königová

Vychováváme své děti správně? Jaké děláme chyby a jak se jich vyvarovat? A jak naše vlastní dětství ovlivňuje naše rodičovství? To jsou otázky, které si klade většina rodičů. Lucie Königová, koučka a autorka knihy (ne)gramotný rodič, říká, že to první s čím musíme začít při výchově dětí, jsme my sami.

Jak neselhat jako rodič?

Tím nejlepším rodičem budu tehdy, když budu plně sám sebou. Žít vědomě, v souladu a v lásce se sebou, svým životem a svojí pravou podstatou. Budu následovat své vize a nezrazovat sebe. Tím se stanu skvělým vzorem, inspirátorem a průvodcem na cestě k dospělosti, pro mé děti. Začít tedy jako dospělí musíme nejdřív sami u sebe, pokud nechceme selhat jako rodiče.

Často se jako rodiče snažíme vychovávat děti. Vidět a opravovat jejich nedostatky. Kontrolovat je, diktovat jim, poučovat je, co mají, musí a nesmí dělat. Často nás i rozčiluje, jak se naše děti chovají a co dělají. Ale ony jsou jenom naším zrcadlem. Ukazují nám naše vlastní nedostatky. Jsou tím, co jsme my sami. Co u nás vidí, slyší, co cítí, v čem žijeme, jaké prostředí tvoříme a jak nám v tom samotným je, to vše se projektuje do našich dětí. Z toho všeho se naše děti učí.

Jako rodič neselžu právě i tím, že budu vědomý. Vnímat své děti jako velké učitele, kteří mi přišli do života, a společně vedle nich budu růst, rozvíjet se a dozrávat v moudrou bytost.

Jaká je vlastně v Česku výchova? Dá se to nějak zobecnit?

Určitě je v Čechách mnoho směrů výchovy. Nejvíc vnímám, že bohužel stále převládá převzatý, klasický způsob výchovy, která se používala v předchozích generacích v našich zemích. Mnoho dospělých automaticky kopíruje dál nastavení, které bylo v jejich původní rodině. Rodič je pevná, přísná a omezující autorita, která má potřebu o všem rozhodovat, mít poslední slovo a držet nad dítětem moc.

Pevné hranice, zákazy, příkazy a dítě jen poslouchá pokyny a vůbec nemá příležitost rozvíjet svůj potenciál. Umocňuje to pak i školský systém. Jako by se dospělí v tom shonu života nestačili kolem sebe ještě rozhlédnout, zdali stávající doba potřebuje opravdu stále „poslušné ovce”, a nebo již zdravě sebevědomé jedince, kteří společnost dál posunou.
Pak se objevuje druhý extrém, který se nechal ovlivnit různými proudy volné výchovy ze západu a ten je zase přístupem k dětem téměř bez hranic.

Rodiče nechávají své děti růst ve svobodě, ale pak to dopadá, že rostou jako dříví v lese. Děti pak nemají v sobě ukotvené zásadní návyky, hranice, jistoty. Hledají, čeho se uchopit. Často bohužel i nevhodné party nebo se zapomenou ve virtuálním světě počítačových her, který má nějaká pravidla, systém, cíle, za kterými si jdou, protože v tom reálném jim to smysl nedává. Rodiče je nevedou, nespolupracují s nimi a děti se v „plácají”.

V čem rodiče dělají největší chyby?

Nejvíc chyb dělají rodiče v tom, že se snaží vychovávat své děti, místo aby dovychovali nejdřív sami sebe. Jdou na to obráceně, a tudíž to nemůže nikdy přinést ten pravý výsledek. Opravují děti, napomínají je, stále je hodnotí a kritizují, jsou na ně často velmi nepříjemní, negativní, protože nezvládají sami sebe, a přitom kdyby vnímali, že je jejich dítě jejich zrcadlem a podívali se nejdřív na sebe, co jim ta situace říká, a chybu by nejdřív opravili sami u sebe, tak to děti také změní. Když půjde rodič správným a zdravým příkladem, tak bude příkladné i jejich dítě.

Další častou chybou je, že servisují dětem a přehnaně o ně pečují. Nevytváří tak podmínky k tomu, aby se děti učily samostatnosti, zodpovědnosti a aby přirozeně sbíraly zkušenosti a stavěly si tak vlastní vnitřní osobnost, sebejistotu, sebedůvěru, apod. To vše je nesmírně důležité pro celý další jejich život. Vidím to velice zřetelné v koučinkové praxi, kde mi sice sedí v křesle věkem dospělí lidé, ale v život často nepoužitelní.

Jedna z dalších chyb rodičů je, že se bojí připustit své chyby. Mají pocit, že si tím shodí v očích dítěte svoji autoritu, přitom je to úplně naopak. Když rodič řekne: „Promiň, to byla chyba, měl jsi pravdu…,” tak v očích dítěte naopak vyroste. Ale jak se rodiče snaží udržet svoji autoritu za každou cenu a mají obavu, aby jim dítě nepřerostlo přes hlavu.

Potom dělají rodiče chybu tu, že se o děti moc nezajímají, nemají na ně čas, nechávají je ze své vlastní pohodlnosti unikat do virtuálního světa. Děti se o reálný život nezajímají. Připadá jim moc nudný a nedává jim smysl. Nejsou vtaženi do spolupráce s rodičem, nemají žádné povinnosti a nejsou schopné v reálném životě fungovat. Následky takových omylů bývají někdy fatální.

Lucie Königová

Mentorka, transformační koučka, autorka seberozvojových programů, zakladatelka Školy koučinku, průvodkyně na cestě osobního růstu.

Pracovala na vysoké manažerské pozici v korporaci. V roce 2007 se po vážné nemoci rozhodla změnit přístup k životu, o tři roky později dala výpověď v práci a začala se věnovat osobnímu rozvoji, koučování a mentoringu. Je milující mámou dvou dětí.



Jaké jsou nejhorší „následky“, které si s sebou neseme z dětství a lze je vůbec odpustit?

Odpustit je důležité, i když to může znít nyní pro některé lidi jako neakceptovatelné. Odpuštění neznamená, že souhlasím s tím, co mi druhý dělal a jak se ke mně choval, ale odpouštím hlavě v sobě, že se to stalo. Že jsem se vůči tomu neuměl bránit, postavit, vymezit a ochránit se.

Odpustit je tudíž důležité hlavně pro nás samotné, proto, abychom s sebou, v životě netáhly „batoh” křivd, zklamání, zloby a různých dalších negativních pocitů, které jako následky z dětství táhneme na našich bedrech nebo nás tíží na hrudi, případně svírají žaludek, apod. Dokonce se nám právě i velmi nebezpečně mohou somatizovat v našem těle.

Protože nevyřešené věci v sobě se nám stále někde dějí dál s dalšími lidmi v našem životě. Narážíme na ně v našem partnerství, ve vztahu s dětmi, profesně se nám dějí dál křivdy, prožíváme pocity nespravedlnosti. Bojujeme stále s rodiči, sourozenci. Bere nám to nesmírné množství energie, ale je to jen proto, že to v sobě nemáme zpracované.
Nejhorší následky jsou ty, které jsme prožívali nejbolestněji.

Někdo zažil psychické nebo fyzické zneužívání a bolí ho to stejně, jako jiného, který trpěl neustálým odmítáním a nezájmem ze strany rodičů. Nebo jsme neplánované dítě svých rodičů, které přišlo „omylem” na svět a můžeme se tu cítit navíc, trpět bolestí, že sem nepatříme, nejsme vítáni, milování, lásku si musíme stále něčím zasluhovat, a může nám to i přestávat dávat smysl.

Častým argumentem dnešních rodičů je, že nemají kvůli práci, povinnostem a koníčkům dětí na sebe navzájem čas. Jak se na takový argument díváte?

Vnímám ho, že nepochopili podstatu svého života a jednotlivých životních rolí a důležitost rovnováhy. Vyváženost ve svých rolích v jednotlivých oblastech je nesmírně důležitá. Ve vztazích, v rodině, v rodičovství, kde mají děti pro náš život, jeho hlubší smysl velký význam. Přímo mu dávají přesah, když to vše správně uchopíme. Společně trávený čas, kvalitně vědomě je prospěšný nejen pro děti, ale také pro nás.

Čas na sebe, své blízké je důležitá součást života. Přímo nezbytná. Je to zdroj regenerace, motivace, energie, inspirace, stabilita, zázemí, bezpodmínečná láska, kreativita, apod. Když to všechno pochopíme a správně uchopíme, tak dokážeme být následně mnohem úspěšnější i ve své profesi.

Nabitá energie se nám vrátí i ve větší finanční hojnosti. Pokud jsme zapadlí jenom v roli zaměstnance, podnikatele a žijeme jenom svojí profesí a s ní spojenými úkoly, maily, vyřizováním požadavků a dalšími pracovními povinnostmi, tak jsou naše energie velmi nízké. Jsme vyčerpaní, za čas vyhoříme a zůstaneme malí a budeme schopni tvořit jenom malé věci, vydělávat malé peníze a budeme běhat dokola, jako křeček v kolečku.

Existuje nějaká univerzální rada, jak zlepšit vztahy v rodině?

Základem je začít vnímat a naslouchat, co se v mé rodině vůbec děje. Jaká je tam atmosféra. Jak se tam všichni těší. Jak tam tráví společně čas, nebo je každý zalezlý ve svém světě a sejdeme se jenom u večeře, s mobilem u ruky, nebo se míjíme v koupelně. Zkuste to v následujících dnech pozorovat a vnímat. Jak je s rodinou a rodině s vámi. Naslouchejte, co vám děti svých chováním říkají a sdělují. Co vám sděluje partner.

Co je nejčastějším problémem současných rodin?

Největší problémy jsou v tom, že rodina společně netráví kvalitní čas. Jsou sice vedle sebe, ale každý ve svém vlastním světě, nejvíce v tom virtuálním. Spolu moc nejsou, případně je to jen celodenní spěch do školy, do práce, nákupy, večeře, honění do úkolů, do postele. Ráno vyhánění z postele a pořád dokola. Lidé neumějí dát svému životu příjemný systém, klid, a ten pak chybí v rodinách.

Rodina si společně nesedne, nekomunikuje, nespolupracuje se. Všechno je to na jednom z rodičů, který pořád pokřikuje a úkoluje druhé, místo aby delegoval a předával zodpovědnost. Děti si pak nemají co s sebou vzít do života.

Rodiče nezvládají sami sebe, svůj život a pak nemají kapacitu na děti a jejich rozvoj. A to nemusí být nic nákladného. Časově, ani finančně. Je o tom, že si s ním třeba i večer zastaví, sednou, obejmou ho a zeptají se: „Jaký jsi měl den? Jak jsi sis dneska užil čas s kamarády? Jak se ti líbilo ve škole, na kroužku…“ apod. Rodiče se neptají se na pocity dětí a na to, co prožívají. Zajímají je jenom jejich výsledky a výkony: „Co bylo ve škole? Máš úkoly? Máš nějakou známku? Ukaž mi žákovskou knížku,“ apod.

Má být vztah rodičů na prvním místě?

Na prvním místě má být vztah člověka vůči sobě, potom partnerství a následně až děti. Ony potřebují cítit zdravou sílu, sebejistotu rodičů a pevnost jejich vztahu. Až pak má dítě vytvořené zdravé zázemí, které tvoří jeho rodiče, dvě zralé bytosti, které žijí v lásce a v souladu se sebou a jsou tím pravým vzorem pro jejich dítě v mnoha směrech v životě.

Dítě se právě od svých rodičů učí, jak se chovat samo k sobě, jak se tvoří vztah, jak se v něm komunikuje. Jak se řeší problémy a konflikty. Jak se ve vztahu spolupracuje a jak se na něm pracuje. Zdali se i o nepříjemných tématech doma v klidu diskutuje, nebo má vždy jeden z rodičů poslední slovo.

Když dítě vidí zdravý vztah svých rodičů, tak cítí úlevu a necítí se zodpovědné za pocit štěstí jednoho z nich. Když vztah rodičů nefunguje, tak je to často i proto, že se jeden z rodičů zapomene ve své rodičovské roli. Upne se na dítě a čerpá z něj bezpodmínečnou lásku, pocit důležitosti, hodnoty, přijetí apod. Dítě tím naopak zatěžuje, i když se to na první pohled může zdát, jací jsou rodič a dítě úžasní parťáci.

Ale znám to z koučinkového křesla, jak dospělí vypráví, že byli jako dítě pro mámu nebo tátu náhražka partnera. Vznikla tam nezdravá vazba, závislost, pocit zodpovědnosti, a to je často negativně pronásleduje dál v životě a má to zásadní dopad na tvoření vlastních vztahů. Vztah rodičů má zásadní vliv na celý další život dítěte, tudíž bych moc ráda touto cestou podpořila všechny rodiče, aby začali na svém partnerském vztahu pracovat co nejdřív, protože to bude přínosné pro všechny.

Autorka textu: Petra Martínková

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných