Mobily, sport i tlak na výkon. Psycholog Tomáš Kvapilík komentuje současné trendy

ROZHOVOR: Psycholog Tomáš Kvapilík v rozhovoru pro server PrahaIN.cz rozebírá rizika využívání digitálních technologií u dětí, hovoří ale také o sportu. „Pokud je výkon jedinou hodnotou, stojí za to otevřít se i jiným – třeba radosti ze hry. Aby dítě sport bavil a nepokazil se jeho vztah k pohybu. Takové příběhy totiž existují,“ popisuje.

Věnujete se digitálnímu zdraví a věk dětí, které vlastní mobil, se stále snižuje. Jednoduchá otázka: Je to špatně?

Za mě je velmi důležitá otázka, k čemu má mobil sloužit a jakým nástrojem se stane. Z výzkumu Tesco Mobile vyplynulo, že první motivace se týká bezpečí, kontroly a možnosti spojení s dětmi, které třeba chodí do školy a může se jim stát leccos. Těžko to někomu vymlouvat, když to doba umožňuje. Ale je možné se zaměřit na to, k čemu dalšímu může mobil sloužit. Pokud slouží pouze k těmto věcem a nějakou dobu to tak bude, a poté, co se dítě vrátí domů, ho odloží na určité místo a použije ho zase jen pro tento účel, je to úplně něco jiného, než když ho v šesti letech dostane do ruky se slovy: „Tady to máš, když sis to přál.“

Rizik je hodně?

Rizik, zvlášť pro menší děti, je na internetu hodně a rodiče si mnohdy ani neuvědomují, do jakých skupin se lze dostat. Na prvním místě je edukace rodičů, kteří ji mohou předat dětem. Digitální technologie mohou mít různý dopad. Snažím se i ve své tvorbě vést rodiče ke zvědomění toho, k čemu má mobil sloužit, jaké má funkce a jestli třeba nenahrazuje něco, co ještě náleží rodiči a mělo by být součástí vztahů s blízkými.

Když se tedy bavíme o využití mobilu na zábavu či prokrastinaci, což je u menších dětí špatně, jaké jsou reálné dopady?

Je k tomu moc pěkný dokument, který vydala Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, kde rozebírá konkrétní dopady. Ty se mohou lišit podle věku. Když vyberu jeden z nich – pro velmi rychle se vyvíjející mozek dítěte, jehož jedním z úkolů je naučit se emočně regulovat, hrají důležitou roli mezilidské vztahy. Pokud to převezmou digitální technologie a pokaždé, když se cítím nekomfortně, nejdu to řešit s člověkem, nesvěřím se, nehledám řešení s rodiči, ale vždy sáhnu po tom, co nabízí digitální technologie, což je ve velké míře rozptýlení, vzniká problém. Je to jakýsi vypínač pro to, co zažívám. Uniká mi tedy vývojové okno, protože mozek se má tyto věci učit a rozvíjet. Pak je to někdy těžké dohánět, protože na to bylo období mnohem dříve. Tohle bych vypíchl.

Samostatnou kapitolou jsou sociální sítě. V politice se řeší možný zákaz do patnácti let. Co vy na to?

Je to hodně na diskusi. To, na co se nyní zaměřuje výzkum, je, jak digitální technologie škodí v nižším věku. Nicméně si myslím, že pro někoho může být dost složité, když si představím dospívajícího na prahu patnáctého roku, vstoupit do toho světa bez předchozí zkušenosti. Je to jako skočit ze souše do moře. Neosahat si to, nemluvit o tom, nezažívat hranice a úskalí. Nemám na to jasnou odpověď, ale dovedu si představit cestu, kdy budeme spíš posilovat kompetence rodičů a dospělých v tom, jak postupně začleňovat děti do toho, co sociální sítě vlastně jsou. Na co tam mohou narazit, v čem to může být nepříjemné. Plošný zákaz by mohl vést k postoji: „Někdo to vyřešil za mě, já to teď řešit nemusím. A jakmile mu bude patnáct, poradí si s tím.“ Takhle to podle mě nefunguje.

Odpůrci plošného zákazu zmiňují, že pro dítě bude velmi těžké v patnácti letech najednou přijít na sociální sítě.

Myslím si, že kompetentnost rodičů a znalost rizik jsou zásadní. Digitální vzdělávání je dostupné a na nedávné konferenci jsem se dozvěděl, že Česká republika má v tomto směru opravdu hodně nástrojů, o kterých rodiče možná ani nevědí a nevyužívají je. U rodičů musíme začít, tohle plošný zákaz nevyřeší.

Pokud se nepletu, vaše dítě hraje fotbal. Odbočím od mobilů ke sportu. Určitě víte, o čem mluvím, když řeknu, že je zde velmi tenká hranice mezi tlakem na výkon a radostí ze hry, je to tak?

Je to téma, nad kterým jsem se často zamýšlel a je mi blízké. Orientace na výkon, často to funguje tak, že když je tímto směrem orientovaný rodič, přenese se to na dítě. Začal bych u rodičů. Vyhledal jsem si k tomu i informace od fyzioterapeutů a lékařů, kteří doporučují pohybovou pestrost, aby kolena, kotníky a další části těla nebyly od útlého věku přetěžované. Není to podle mě otázka na děti, nemůžeme na ně přenášet odpovědnost, aby v šesti nebo sedmi letech řekly, jak to chtějí mít. Pro rodiče je otázka orientace na výkon zásadní. Někdo chce výsledky, jiný dává přednost tomu, aby byl sport zábavný.

Jak by se rodiče měli chovat? Trenéři často říkají, že přehnané ambice dělají dětem medvědí službu.

Ano, je to tak. Vždy je dobré, když existuje protiváha v podobě trenéra. Trenér má možná nejvíc kompetencí, ale bez spolupráce rodiče a trenéra se toho moc neodehraje. Zároveň je tu riziko. Pokud trenér začne rodiči příliš zasahovat do výchovy, může rodič odejít do jiného klubu. Jakmile se ale začínají ozývat hlasy, že je dítě tlačeno do výkonu příliš brzy, je dobré se zastavit. Důležité je uvědomit si vlastní nastavení. Pokud je výkon jedinou hodnotou, stojí za to otevřít se i jiným, třeba radosti ze hry. Aby dítě sport bavil a nepokazil se jeho vztah k pohybu. Takové příběhy totiž existují.

Spojíme ta dvě témata. Mohou trenéři edukovat v oblasti mobilů? Dokážu si představit, že mladí sportovci po tréninku vejdou do kabiny a hned sahají po mobilech.

Ta myšlenka se mi líbí. Stejně jako mohou být doma nastavené analogové zóny, například jídelní stůl, mohla by existovat analogová zóna i v kabině. A myslím, že to není nic převratného, podobné věci fungují i v profesionálních klubech.

Třeba pokuty za zazvonění?

Ano, šatna je analogová zóna i pro profesionály. Dá se tím inspirovat. Týmový sport není jen o výsledku, ale i o schopnosti fungovat v kolektivu, najít si v něm své místo, rozvíjet komunikační a sociální dovednosti. Pokud budou všichni v šatně na mobilech, něco důležitého tam nebude vznikat.

Ať už je to sportovní oddíl nebo kroužek, jak je důležitý pro dítě kolektiv? Co když ho k něčemu podobnému rodiče nepovedou?

Nemusí to být nutně kroužek nebo sportovní oddíl. Dokážu si představit rodiče, kteří organizují různé výpravy a berou s sebou další děti – bratrance, sestřenice, kamarády ze sousedství. I tam se dítě učí fungovat v kolektivu. Variant je hodně. Důležité je, aby dítě nějakou skupinu mělo. A ideálně takovou, kde rodič není neustále přítomen. Může to vést někdo jiný – strýc, děda, trenér.

Někteří trenéři dokonce zakazují rodičům účast na trénincích. Je to dobře?

Je to dvousečné a záleží na věku. Jsou situace, kdy je pro dítě důležité, aby rodič byl přítomen, tomu se v angličtině říká „showing up“. Nemusí dítě chválit ani kritizovat, stačí tam být. Zároveň to nemusí být pravidlem pokaždé. Dá se s tím pracovat. Možná to vychází i ze zkušenosti trenérů, že děti fungují jinak, když rodiče nejsou přítomni. Je to o rovnováze: být tam, ale zároveň dát dítěti prostor fungovat samostatně.

Rozhovor vznikl po tiskové konferenci operátora Tesco Mobile, který představil výsledky průzkumu, jenž mapoval vliv technologií na naše stolování i postoje rodičů k mobilům v rukou dětí. Z něj vyplynulo, že společná rodinná večeře je pro 85 procent českých rodičů důležitým rituálem, realita českých domácností má ale k ideálu daleko. Nadpoloviční většina rodin (53 procent) spolu k večeři usedne maximálně třikrát týdně a u stolu navíc stále častěji vítězí používání digitálního zařízení. Celá třetina rodičů přiznává, že u jídla používá mobil, přestože jim to samotným vadí. „Výzkum nám potvrdil, že mobil pro dítě je v očích rodičů především symbolem bezpečí a jistoty. Paradoxně se ale tento nástroj stává tichým narušitelem v okamžicích, kdy rodina tráví čas společně,“ uvedl generální ředitel Tesco Mobile pro Českou republiku a Slovensko Tomáš Martiňák.