foto: Georgi Bidenko, PrahaIN.cz/Fotbalový trénink, ilustrační foto
Psychické násilí, nátlak. Tohle prý zažívá řada mladých sportovců, jak vyšlo v průzkumu agentury Ipsos, který si nechala zpracovat relativně nová iniciativa Trénujeme s respektem. A chce změny. Na podrobnosti se naše redakce ptala na setkání, kde byly výsledky šetření poprvé zveřejněny.
Podle hlavní tváře iniciativy Markéty Pluhařové jde o témata, o kterých se v Česku příliš nemluví. Trénujeme s respektem prý vychází z osobních zkušeností a chce zajistit dětem a mladým sportovcům bezpečné sportovní prostředí, ve kterém se všichni navzájem respektují a mohou se rozvíjet.
„Určitě jste slyšeli o mimořádném talentu, který byl předurčen k zářivé budoucnosti, ale jeho kariéra byla ukončena zdravotním problémem. Kdybychom se na to ale podívali v detailu, tak zranění našeho talentu nemusí být nevyhnutelné,“ upozorňuje ředitelka iniciativy Pluhařová s tím, že psychika se může podepsat i na fyzickém zdraví. Na mysli má zbytečně velký nátlak trenérů, rodičů nebo urážky. Je toho prý hodně.
„Možná si položíte otázku, to na to dítě nemohu zakřičet? Když si představíme skupinu dvacetičlenného týmu osmiletých fotbalistů, je to živá skupina. Když křičím z hlediska motivace a bezpečnosti, tak je to v pořádku, například je povzbuzuji, aby si dali dvě kolečka. Když ale křik spojuji s urážením, aby zvedli svůj líný zadek, to v pořádku není,“ upozorňuje.
Čísla
Zástupcům médií představil výsledky průzkumu i ředitel agentury Ipsos Michal Kormaňák. Každý třetí sportovec, nejčastěji ve věku 11 až 13 let, se podle něj setkal s psychickým nátlakem. V padesáti procentech jde o ponižování. Druhá polovina patří kritizování vzhledu, oblečení a dalším aspektům.
Nemálo sportovců má také zkušenosti se zanedbáváním, konkrétně každý pátý z výzkumu. Hned 61 procent sportovců bylo nuceno nejméně jednou k výkonu bez dostatečného tréninku. Necelá polovina byla nucena, aby kvůli sportovní akci nešla do školy.
Na dotaz serveru PrahaIN.cz, jestli se při vykonávání vrcholového sportu, příkladem je třeba utkání v žákovské nejvyšší fotbalové či basketbalové soutěži, které se kryje se studiem, nemůže mladík den ve škole oželet, odpověděla Pluhařová, že ano. Tento modelový příklad je v pořádku, ale...
„Sport a vzdělání jede po dvou kolejích a není to u nás propojené jako třeba ve Spojených státech amerických. Sportovec a rodina se pak stávají obětí vnitřního konfliktu. Zlomovým věkem je patnáctý rok, kdy sportovec vstupuje na střední školu, a pokud má nějaký sportovní potenciál, je to buď, anebo. Z mého pohledu u nás chybí spolupráce škola a oddíl, tolerance a zohlednění celé situace,“ řekla Pluhařová s dodatkem, že mnoho mladých sportovců nejsou profíci, ale u sportování zůstanou celý život.
„Realita vypadá tak, že bohužel ve chvíli, pokud není tlak od rodičů na vzdělání, si sportovci vybírají školu bez ohledu na to, co chtějí studovat. Hlavně, že jim tam dovolí úlevy. Pokud rodina dbá na vzdělání, většina středních škol povoluje individuální plán,“ přidává k tématu lékařka Marie Skalská.
Jedenáct procent bývalých sportovců má zkušenosti s fyzickým násilím, jedná se o bití, fackování, údery předměty, ale také o omezení jídla či tekutin. Zhruba polovina z nich nikomu nic nenahlásila.
Aby čísla nebyla pouze negativní, je nutné říct, že 70 procent bývalých sportovců hodnotí zkušenost s organizovaným sportem jako dobrou. Více jak třetina si pochvaluje přátele a týmovost, ale také kondici a vytrvalost.
Změna
Tým Trénujeme s respektem aktuálně čítá sedm odborníků. Šest z nich jsou ženy. Jediným mužem je místopředseda Asociace psychologů sportu Martin Macháček. „Začal jsem si všímat, že máme sportovce, kteří mají podmínky a talent, ale nachází se v neoptimálním prostředí. Začal jsem se tedy zaměřovat na to, jaký systém kolem sportovců nastavujeme,“ říká sportovní psycholog.
Za všechny zmíníme také už citovanou Marii Skalskou, lékařku v Centru sportovní medicíny, podle které se sportovci často přetěžují. Vzpomíná, že v jednom nejmenovaném sportovním svazu byl zvýšený počet únavových zlomenin, oslovila jej tedy s tím, jestli zde náhodou není systémová chyba a nabídla pomoc. Neúspěšně.
Dále upozorňuje na biologický a kalendářní věk mladých sportovců. „Máme kalendářní věk. A pak biologický. Všechny děti v týmu jsou narozené v roce 2010, ale mohou se lišit o tři roky biologicky. V tento moment, kdy to trenér nerespektuje a bude upřednostňovat jen toho, kdo je biologicky napřed, to dítě to přestane bavit. V tuto chvíli můžeme mluvit o formě zanedbávání,“ říká Marie Skalská.
Odpovědí je takzvaný safeguarding. Iniciativa chce přinést soubor opatření a postupů zaměřených na ochranu sportovců, hlavně pak dětí a zranitelných osob. „Je to ošetřeno mezinárodními smlouvami, vychází například z Úmluvy o právech dítěte,“ říká Markéta Pluhařová, podle které není současná legislativní ochrana sportujících dětí v Česku dostatečná. Safeguarding prý není filozofie či koncept, nýbrž komplexní systém ochrany a prevence.
Výsledkem safeguardingu aplikovaným v praxi by pak mělo být bezpečné prostředí pro rozvoj sportovců, posílení důvěry ve sportovní organizace, ale mělo by přinést také pozitivní vzory a mechanismy pro spravedlivé a rychlé řešení incidentů.
„Každý máme dětské vzpomínky. Pro někoho je to polévka od babičky. Sportovci si ale vzpomínky spojují se sportem, vyhraný závod… Tyto vzpomínky chcete mít pozitivní,“ říká Pluhařová.
Osoba pověřená ochranou dětí ve sportovním prostředí by měla být takzvaný safeguarding officer. Pluhařová slibuje, že by se mělo jednat o odborníka, který nebude ve své pozici pouze „na oko“.