foto: PrahaIN.cz/Sanitka, ilustrační foto
Stalo se to v roce 1984. Jiří N., tehdejší řidič sanitního vozu, si na ten rok vzpomíná, protože má rád George Orwella. Což je podle jeho slov jediný úsměvný moment z celé události.
Rodina Jiřího N. měla vyvlastněný majetek, jeho komunisté vyhodili z vysoké školy, byl medik. Po revoluci si podle vlastních slov vzali zpět, co jim patřilo, ale ty ztracené roky prý už nevrátí nikdo.
Přes svůj pokročilý věk (86) nezahořknul. O událostech dob minulých ale příliš mluvit nechce. Jak nám řekl, měkne mu mozek.
„Víte, proč o tom nechci mluvit? My měli statek. Když přišli komunisti, aby nás vystěhovali, tak na nás sousedka několikrát zvonila, ať si pospíšíme, že tam hodlají bydlet oni. Ta baba doteď žije, proto se k tomu nechci vracet,“ poznamenal.
Důvodem našeho rozhovoru však byly profesní zkušenosti. Už v minulém článku nám obecně řekl, co všechno řidiči a blízcí některých pacientů prováděli. Jedna historka mu ale zůstala v hlavě doposud, váže se právě k roku 1984.
Pohled do současné sanitky. Foto: PrahaIN.cz
Strana rozhodla
„Tehdy jsme jeli k pracovnímu úrazu do ČKD. Čekal jsem popáleniny nebo něco s rukou, to bylo naprosto běžné. Jenže tam na nás čekala delegace s tím, že soudruh náměstek se necítí dobře. Chlapa jsme dali do sanitky a jeli do špitálu (redakce záměrně vynechává místa i jména, byť si na dotyčného Jiří N. pamatuje). Nikdo diagnózu nezpochybnil, protože šlo o kovaného komunistu. Byl se mnou doktor a oběma nám bylo jasné, že jde o střevní potíže, soudruh se sotva vešel do saka a byl cítit alkoholem. Do sanitního vozu si vynutila přístup i jeho sekretářka,“ líčí Jiří N.
Jízda probíhala zcela standardně.
„Chtěli jsme ho mít s doktorem z krku, tak jsem pustil houkačku. Po minutě mi soudružka sekretářka oznámila, ať ji vypnu, že to soudruha náměstka ruší, tak jsem poslechnul,“ pokračuje ve vyprávění bývalý řidič RZP. „Potom mi soudružka řekla, že nejsem upravený podle předpisů, že nemám vázanku,“ doplnil.
To už mu prý docházela trpělivost.
„Chlap mi vadil, několikrát jsem schválně najel do výmolu, aby to s ním vzadu hodilo. Soudruh zakvílel. Chvíli bylo ticho, potom jsem cítil, že si zapálil retko. Soudružka sekretářka mu ho přidržovala a pořád se ptala, kdy už budou v nemocnici. Abych to zkrátil, chlap měl nějaký žlučníkový záchvat a dostal léky. Skákali kolem něho všichni, náš ředitel byl taky podělaný strachy. Po pár dnech mi primář na ARO řekl, že dostal stížnost s žádostí o okamžité řešení. Prý jsem se choval nehodně a nedůstojně k zástupci vládnoucí strany a měl jsem být propuštěn. Taková byla doba,“ uzavřel Jiří N.