„Nepoužívejte čerta jako výchovný prostředek,“ radí psycholožka

ROZHOVOR: Už toto úterý se bude opět po ulicích procházet slavná trojice Mikuláš, čert a anděl. Pro někoho je tento den hezkou tradicí a vzpomínka na nejrůznější dobroty, pro jiné ovšem noční můrou a traumatem. Školní psycholožka v Praze a terapeutka ve výcviku Tereza Veselá prozradila, jak svátek vnímá očima odborníka.

V Česku máme mnoho tradic a příběhů, se kterými se pojí nejrůznější tajemné bytosti. Během celého roku však tou nejvýraznější a nejobávanější bývá právě postava čerta.

„Čert má odjakživa symboliku něčeho negativního. Velmi často je to symbol strachu a možná i trochu nějakého trestu,“ říká Veselá.   

Poznamenává také, že během celého roku člověk čerta na ulici nepotká. Možné ohrožení a strach z neznáma, se tím tak umocňuje.

„Myslím si, že do jisté míry to trauma z čertů přivozují rodiče. Kdyby k tomu rodič například přistupoval tak, že s dítětem o svátku více mluví, připraví ho na to a třeba se víc zaměří na Mikuláše a anděla, tak si myslím, že dítě z toho nutně trauma mít nemusí,“ poznamenává Veselá dále.

Nedoporučuje ani zneužívání čerta v rámci výchovy. Fráze jako „jestli budeš zlobit, tak si tě čert odnese do pekla“, můžou v dítěti vyvolat silné obavy. A to jak v čase svátku, tak poté i během celého roku.

Když se slaví Mikuláš

Podoba čerta může být různá, mnohdy záleží na tom, jestli si rodič zve domů někoho, kdo si jen začerní obličej, nasadí rohy a přehodí přes sebe kožešinu nebo například zajde na specializované akce, jako je každoroční Krampus představení. Nejen u nich může být však pro dítě velkým problémem, jak velmi detailní a propracované masky lidé mají, jelikož v tu chvíli zcela ztrácí lidskou podobu.

Rodič může ovlivnit zážitek z čerta už jen tím, že s dítětem komunikuje a ptá se ho. Otázky jako „Může čert dál?“, „Chceš, aby tu ten čert zůstal?“, „Necháme ho radši venku?“, můžou napomoci tomu, aby dítě doma neztratilo pocit bezpečí a situace se nevymkla kontrole.

„Velmi záleží, jestli také rodič zve někoho, koho zná, nebo někoho úplně cizího, u kterého netuší, co s dítětem bude dělat,“ odpovídá Veselá.

„Rodič by měl zvážit, jestli je návštěva pro děti vhodná. Jestli se rozhodne, že čerta chce, měl by na to dítě připravit a spíš se zaměřit na to pozitivní. Pokud se to nevyvede, tak dítě nenutit s tím čertem na tom místě být a odvést ho, snažit se dítě uklidnit. Zajistit bezpečí, když negativní situace nastane,“ dodává dále.

Na závěr Tereza Veselá dodává, že mikulášskou tradici považuje za hezkou, ale pouze v případě, že je v popředí Mikuláš a anděl, kteří nesou nějakou tu nadílku a čert zůstává v pozadí.

Jak si na strach z čertů vzpomínají dospělí?

Redakci PrahaIN.cz zajímalo, jak si na Mikuláše vzpomínají dnešní dospělí. Zde jsou některé z příběhů. 

„Já se čertů nikdy moc nebála, ale každého Mikuláše k nám chodili do třídy děti z deváté třídy. Jako sedmileté dítě to samozřejmě nepoznáte. Byla to taková školní tradice. Pamatuji si, jak se moje kamarádka tak moc bála, že strašně hlasitě brečela, rudla z toho v obličeji a schovávala se pod lavici. Učitelka se jí za to tehdy strašně smála a pobízela čerty, ať si ji odnesou,“ prozradila kamarádka autorky textu. 

„Já si pamatuju, že jsme se sestrou byli jako děti u babičky na vesnici. Když jsme přišli na faru, byli tam opravdu děsiví čerti s maskami, vůbec nevypadali jako lidi, kterých jsme se oba báli a probrečeli jsme celého Mikuláše. Další rok už jsem tam nechtěl. Rodiče nám doma na Mikuláše vždycky nadílku schovali po bytě a pak oznámili, že nám to tu nechal Mikuláš. Přihodili tam i pár brambor od čerta. To mi přišlo moc fajn,“ přiznal jeden z redaktorů.

„Moji známí měli strašně hyperaktivního syna, který chvíli neposeděl a pořád něco vyváděl. Mysleli si, že jeho zdánlivé zlobení trochu napraví čert, tak si jednoho pozvali domů. Bohužel se kluk tak polekal, že od té doby začal koktat,“ zmiňuje další kamarádka.  

„Já se čertů bála jako malá hodně, dospělí mě strašili, že si mě vezme do pytle a odnese do pekla, tak jsem s sebou pokaždé na 5. prosince nosila v kapse nůžky, abych ten pytel roztrhla. Bála jsem se tolik, že jsem ten strach přenesla později i na mladší sestru,“ prozrazuje slečna Karolína.

„Když mi bylo osm, tak k nám do bytu přišli čerti. Sourozenci byli mladší než já a schovali se za rodiče, já se ze strachu zavřela na WC. Poslouchala jsem, jak za dveřmi řinčí řetězy a hulákají čerti. Myslela jsem si v tu chvíli, že umřu. Rodiče se mi strašně smáli. Svým dětem jsem tak Mikuláše nikdy domů nepozvala a tradici nemám ráda,“ přiznala nám svou zkušenost paní Kateřina.