foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Čekárna v nemocnici, ilustrační foto
V rámci mapování kauzy Glocin naše redakce hovořila s desítkami poškozených. Mezi nimi byli i lékaři, kteří svou vloženou investici zřejmě nikdy neuvidí. Z rozhovorů však vyplynulo i mnoho příjemnějších příběhů z praxe.
Jeden takový nám nabídl všeobecný lékař z Olomoucka, který do Glocinu mimochodem investoval několik stovek tisíc korun. „Nad tím už jsem mávnul rukou a odepsal je. Lékaři se vždycky nějak uživí. Líto je mi těch, kteří třeba šetří dva tisíce měsíčně a přišli o sto tisíc. Pro ně je to obrovský problém,“ řekl, a tím se přirozeně dostal k jednomu ze svých pacientů.
„Člověk, který mě opravdu přiváděl k nepříčetnosti a o němž jsem nedávno mluvil se svými kolegy na sympóziu… Prostě exot,“ popsal lékař. Pak chvíli váhal: „Ale nesmíte napsat, jak se jmenuji já nebo on, to bych měl velký malér.“ Požadavek jsme pochopitelně odsouhlasili.
„Tenhle člověk je už v důchodu a je mu pomalu osmdesát pět let. Dělal ve sklárně a je to spořílek. Znám ho od roku 1980, dlouho. Už za minulého režimu ke mně chodil na středisko, tehdy si nic nedovoloval, protože se bál soudruhů. Po revoluci mu otrnulo a stal se mírně protivným dědkem, aniž bych narážel na jeho věk,“ vysvětlil lékař specializující se na geriatrii.
„Poslední dva roky jsem s ním měl velké konflikty před plnou ordinací,“ pokračoval. „On totiž původně komunisty opovrhoval, aby je posléze volil. Myslí si, že všechno patří všem, a každý, kdo po něm něco chce, je vlastně zloděj. Takže mi chodil dvakrát týdně do ordinace a kdykoli sestra otevřela dveře, mával na ní parkovacím lístkem. Už i k nám dorazila podobná móda zón.“
První kontakty s parkovacím lístkem sestra i lékař přešli bez povšimnutí. Pacient navíc nikdy nevysvětlil, co svým gestem myslel. „Když to udělal asi podesáté, sestra odmítla volat další pacienty, protože se ho bála. Vůbec nechtěla chodit do ordinace, když na stole viděla jeho kartu, že má přijít. Tak jsem tam šel já a přede všemi jsem mu řekl, proč stále mává parkovacím lístkem.“
Odpověď pacienta byla strohá: „Hýbni si kostrou, končí mi parkování a nebudu kvůli tobě platit dvacet korun navíc.“ Lékaře tato věta nejen rozčílila, ale zvýšila i jeho srdeční aktivitu. „Neměl jsem slov. Zavřel jsem dveře do ordinace a šel otevřít okno. Vstávám v 5:00 a ordinuji od 6:00 desítky let. Vyčítat mi pomalost je nemístné,“ dodal.
Touto historkou však lékař nechtěl jen pobavit, ale apelovat na etiku, empatii a ohleduplnost mezi lidmi.
„Chytřejší ustoupí, to si pamatujte. Dědek byl vždy protivný a já nervózní, takže jsme se nakonec dohodli následovně: při každé jeho návštěvě mu těch dvacet korun na parkování dávám sám. On je spokojený, sestřička a já taky. Poslední roky svého života si nebudu ničit přemýšlením nad věcmi, které mohu jednoduše vyřešit,“ uzavřel.
Závěrem zdůraznil, že nikdy neuvažoval o tom, že by pacientovi vrátil kartu a vybídl ho, ať si najde jiného praktika.