Prakticky nevidomá, přesto vystudovala práva. „Často se cítím jako objekt lítosti, bílá hůl je stigma.“ Toto je příběh Nicole Fryčové

Nicole Fryčová se narodila s takzvanou praktickou nevidomostí, má výpadky v zorném poli a zároveň má sníženou zrakovou ostrost, tato kombinace způsobuje, že skoro nevidí. Pokud vedle ní sedíte, vidí vaši siluetu, ale už nevidí detaily. Jako například jestli se smějete či mračíte. Ve zkratce, je schopná vidět barvy, větší předměty a číst hodně zvětšený text, kdy na obrazovce počítače má nastavenou takovou velikost písma, že má v jeden okamžik na monitoru pouze jedno slovo. S tímto zrakovým postižením však zvládla vystudovat práva na Univerzitě Karlově a nyní pomáhá ostatním. Druhý díl příběhu vyjde v následujících dnech.

Kde je hranice, od které už můžeme považovat člověka za nevidomého? Musí to být tak, že nevidí absolutně nic, abychom ho za nevidomého mohli označit?

Lidé si vždycky myslí, že ten, kdo jde s bílou holí, tak automaticky nevidí vůbec nic. Já vždycky říkám, že to není tak černobílé. Připadá mi, že společnost si myslí, že když má někdo potíže se zrakem, tak automaticky nevidí vůbec nic. Nebo vidí úplně dobře, ale mezi tím podle lidí není nic. Realita je taková, že mezi slepotou a vynikajícím zrakem je řada zrakových vad. Například trubicové vidění, to je, jako kdybyste se dívali přes brčko, kde je sice obraz na konci trubičky ostrý, ale orientace v prostoru je extrémně složitá. Je důležité vědět, že s bílou holí se nepohybují jen lidé nevidomí, ale i lidé se zbytky zraku jako například Nicole Fryčová. 

Podle českých zákonů se za nevidomého považuje člověk, který nevidí nic nebo má zachovaný světlocit, což znamená, že vidí světlo, ale už není schopen vidět nic víc. Oproti tomu například v USA se za nevidomé považují všichni ti, kteří vidí na 20 stop to, co lidé bez zrakového postižení vidí na 200 stop a hůř, což je u nás to, že člověk přečte na 6 metrů to, co zdravé oko na 60 m.

Může se tedy stát, že například uvidíme někoho s bílou holí, jak si čte v písmu běžné velikosti bez jakékoliv pomůcky? 

Někdy se to stává. Můžeme vidět chodce s bílou holí, který si poté na zastávce čte knihu. Jeho výsek zorného pole mu to dovoluje, avšak jeho orientace v prostoru je komplikovaná. Proto pro pohyb a orientaci využívá bílou hůl.

Je podle Vás česká společnost v této oblasti informovaná?

Bohužel téměř vůbec, většina lidí se domnívá, že s bílou holí chodí pouze lidé, kteří nevidí nic a všichni ostatní postižení jen předstírají. Ale věřte mi, že jít bez bílé hole po rušné ulici v situaci, kdy vidíte tak, jako byste se dívala přes přeložený mikroténový sáček, a ještě s výpadky, je nemožné. 

Jak se k Vám osobně chovají ostatní?  Cítíte se většinou komfortně a bezpečně?

Stigmatizace české společnosti se promítá i do běžných činností, se kterými se hendikepovaní setkávají každý den. Někdy se lidé chovají ošklivě, jindy zase přehnaně pečovatelsky, jako bych byla malé dítě. Už se mi stalo několikrát, že například řidič autobusu měl nepříjemné řeči, že se vystupuje zadními dveřmi a ve chvíli kdy viděl, že vytahuji bílou hůl, tak se jeho chování rázem proměnilo. Začal být příjemný a ochotný a omlouval se. Já si v duchu říkala, že jsem přeci stále stejný člověk, ať mám bílou hůl, nebo ne. Často mě zaráží, jak se přede mnou chovají lidé jinak. Vadí mi, když mě považují za pouhý objekt lítosti a nedovedou si představit, že bych mohla normálně pracovat, věnovat se sportu, volnočasovým aktivitám a žít de facto normálně, mnohdy i lépe než oni sami.

Největší bariérou tedy nejsou místa ale lidé?

Architektonické bariéry ve veřejném prostoru komplikují život hodně, ale nejhorší ze všeho jsou právě mezilidské bariéry. Lidé s postižením jsou často vyčleňováni ze společnosti. Stává se, že se mnou lidé nemluví jako s rovnoprávným partnerem, neustále dávají najevo, že je člověk hendikepovaný. Je velmi obtížné s někým navázat kontakt, třeba i v osobním životě s potencionálním partnerem, jelikož lidé mají z postižení přemrštěné obavy. Bojí se zeptat, říkají si, že bych od nich potřebovala jen neustálou 24hodinovou péči, ale tak to není. Co se vztahů týče, tak obecně lidé bez postižení mají obavy jít do vztahu s hendikepovaným člověkem. Jsou to ale jen zbytečné a nesmyslné předsudky.

Jak byste Vy sama tento problém neinformovanosti společnosti řešila, máte nějaké nápady?

Pomohlo by, kdyby se lidé s postižením objevovali více v reklamách, seriálech a filmech. Společnost by toto téma vnímala více jako „normální“ a ne jako něco, s čím se setkají jednou za rok, v menších obcích třeba jednou za několik let. Lidí s postižením žije v České republice asi 1 milion, to znamená každý desátý z nás. Lidé jen netuší, že některá postižení jsou vidět více a jiná méně.