„Přátelé, to není naše krev.“ Chirurg Šebek popisuje doktorský smysl pro humor i méně příjemné věci

ROZHOVOR: České zdravotnictví patří ke špičce, má to ovšem významné „ale“. Chirurg Tomáš Šebek v rozhovoru pro server PrahaIN.cz popisuje, proč je současný systém neudržitelný, jak si jako populace podřezáváme větev, ale prozrazuje také, jaký mají lékaři atypický smysl pro humor.

Pane doktore, je podle vás české zdravotnictví špičkové?

České zdravotnictví patří k jedněm z nejlepších, ale... Má to významné „ale“, které se v posledních letech zvětšuje. Jsme zaměřeni na drahou léčbu místo toho, abychom se levně věnovali prevenci. Drahá léčba je neudržitelná, v tom systému utápíme přes 500, možná už se blížíme hranici 600 miliard korun ročně na veřejném zdravotním pojištění. Peníze docházejí. Už se stává, že zoufalí rodiče, kteří by před deseti lety přístup k léčbě měli, najednou na sociálních sítích sbírají peníze na speciální experimentální léčbu v zahraničí či jakoukoli péči.

Technická úroveň a vzdělanost zdravotníků je vynikající, ale chybí nám to, že ve zdravotnictví vůbec nemyslíme na zdraví.

Je to tedy hlavně o lidech, ale problém je v systému?

Lidé to drží svou kvalitou a nasazením. Osobně věřím, že všichni jsme srdcaři, ale systém je nastavený tak, že je to neudržitelné. Nutí nás primárně léčit místo toho, abychom se včas nadechli, zastavili se a řekli: „Hele, v tomhle případě nemoc možná vůbec nemusela vzniknout.“ Chtělo by to víc dbát na to, že zdravotnictví nemá být o betonu, zdravotnících, penězích, ale primárně o zdraví.

Máte pochopení pro to, že mnoho lékařů odchází pracovat do zahraničí?

Přiznám se, že neznám konkrétní statistiku, ale rád se opírám o čísla, tudíž vám neřeknu, jestli spousta znamená pět nebo deset procent. Nemyslím si, že bychom byli v nějaké zoufalé situaci, co se týká odchodů do zahraničí. Trápí nás spíš demografické tsunami. Stejně jako celá populace v Česku výrazně stárne, tak stárne i populace zdravotníků. Nejmarkantnější je to podle mě ve specializacích, jako je praktické lékařství, kde jsme dávno přes 60 let věkového průměru. To nás trápí mnohem víc, stárneme a do systému nepřichází tolik mladých kolegyň a kolegů.

Co říkáte úvaze, že by si absolventi státní lékařské fakulty museli něco odpracovat v Česku, než odejdou do zahraničí?

Nejdřív bych řekl, že je úžasné, že máme možnost vystudovat bezplatně a stát se lékaři. Na druhou stranu jsem v tomhle liberální. Lékařské povolání je svobodné a jestli by mě někdo k tomuto kroku jako nastupujícího studenta medicíny nutil, možná bych to zvažoval v situaci, kdy bych se upsal vojenské lékařské fakultě a nastoupil do armády, jinak bych si to nedokázal představit.

Tím, že můžeme najednou začít působit na populaci ve smyslu zdraví, které vzniká nikoli v nemocnicích, ale v práci, doma a na sportovištích, to můžeme ovlivnit výrazněji než nějakými restrikcemi. Nejsem fanoušek malusů, mám rád bonusy. Výhodou je, že jsou lidé zdraví, tím pádem nepotřebují tolik lékařské péče, a to je nutný systémový krok pro Českou republiku.

Jak moc je důležitý sport? Ptám se i v souvislosti se vznikem ministerstva sportu. Oblíbené je takové tvrzení, že pokud budeme cílit na populaci, aby sportovala, bude zdravější, méně se zatíží zdravotnický systém a stát ušetří. Je to opravdu tak jednoduché?

Je to jeden ze základních vkladů do našeho individuálního i společenského zdraví. Jen bych to opravil, není to primárně sport, ale pohyb. Není to ovšem jen o tom. Jde také o to, jak spíme, jak se oblékáme ve smyslu toho, jak se vystavujeme chladu. Velké téma je také to, co jíme. V Česku je vysoká spotřeba alkoholu, do toho spotřeba slazených nápojů a průmyslově zpracovaných potravin. To všechno tvoří jeden ekosystém, který je možné chytrými a rychlými kroky správně zkorigovat, aby se za pět či deset let v Česku prodloužil život ve zdraví, byť třeba o jediný rok. Dnes ho dosahujeme kolem 62 let, pak už jsme nemocní, což je zoufale málo.

Kromě vysoké spotřeby alkoholu jsme jako Česko země, která žije nezdravým stylem života?

To ukazuje právě ta metrika, že dosahujeme zhruba 62 let ve zdraví. Průměr Evropy je o rok, dva, tři výše, pak jsou tady státy, typicky severské, ale také státy, kde byste to nečekal, například Italové se dožívají vyššího věku stráveného ve zdraví. To vše je především postaveno na tom, jak se sebou zacházíme. Každý je sám sobě lékařem v tom smyslu, že se sebou může dělat něco dřív, než bude potřebovat lékařskou péči. Když jsem mluvil o spotřebě alkoholu, patříme mezi top tři na světě. Myslím, že je složité pracovat s takovou kategorií, protože alkohol je tady tradičně stovky let, ale můžeme se zamyslet třeba nad tím, že nebude dostupný nedospělé populaci, nebude existovat možnost reklamy na sociálních sítích či nebude dostupný na benzínových pumpách, kdy si ho můžete koupit prakticky kdykoli.

Zastavím se u alkoholu. Sám říkáte, že je tady stovky let. V Česku velmi atypicky pracujeme s pivem, třeba ministerstvo kultury, tuším, že zhruba před dvěma lety pod vedením Martina Baxy (ODS), zapsalo českou pivní kulturu na seznam nehmotného dědictví. Neježily se vám při tom vlasy?

Mně se osobně moc líbí průmyslové zpracování chmele, zkrátka výroba piva, je to technologie, tudíž z tohoto pohledu si dokážu představit, že k tomuto zápisu došlo...

Ale?

V obecné rovině je to pro mě dost nepochopitelné, protože si sami neustále podřezáváme větev, na které společně všichni sedíme. V Česku jsme mimochodem udělali za think tank Ministr zdraví, který jsem založil, průzkum, jestli si rodiče přejí, aby jejich děti pily. Odsud možná vede cesta k nějaké změně, protože žádný rodič si nepřeje, aby jeho dítě pilo. Jestli nám jako rodičům je trochu jedno, že pijeme, tak u našich dětí to tak není. Spotřeba alkoholu u mladistvých přirozeně klesá, ale oni si nacházejí jiné návykové látky jako alternativy. Dá se s tím pracovat. Zmiňoval jsem omezení reklamy na sociálních sítích, může to být významný krok, a není to takové to, že zakážeme alkohol ze dne na den. Ať máme klidně pivní kulturu, ale nepijeme extenzivně, neopíjíme se. Ať pátek odpoledne neznamená, že jdu do hospody a vyleju si hlavu a pak se z toho přes víkend sbíráme a v pondělí jdu do práce.

Sám jste zmínil návykové látky. Řeší se regulace kratomu. Takových věcí přibývá, nebude přece jen alkohol nakonec v uvozovkách menší problém?

Je to další velká kategorie. Zmiňujete kratom, měl jsem ho na jazyku. Je to opravdu obrovský problém, který proniká mezi nejmladší generaci možná mnohem častěji bez uvědomění si toho, že je to nebezpečné. Odvykání od kratomu může být podobné jako odvykání od heroinu. Ale není to o tom, že bychom s alkoholem neměli problém. Byl bych moc rád, kdybychom to mohli říct, ale tak to není. Problém máme s celou řadou návykových látek, tradičně s alkoholem, a do toho přicházejí zejména syntetické látky.

Pojďme odbočit. Kdo to nezažil, asi si nedokáže příliš představit náročnost studia na lékařské fakultě. Najdou si medici čas na pověstný studentský život?

Určitě ano. Nepřeceňoval bych to a nechci se dotknout nikoho ze svých slovutných kolegů a kolegyň, se kterými jsem měl tu čest studovat, ani generací před nimi a po nich, jen já jsem nebyl kdovíjak dobrý student a dokázal jsem si kromě medicíny a povinností, na medicíně jsem se stal otcem, najít i formu zábavy. Stejně tak to měli i moji spolužáci. Podle mě ke zdraví patří mimo jiné smysl pro humor, tak kde jinde si ho můžete trénovat než během studia? Pak už je život třeba trochu smutnější a tolik prostoru na to není. Stejně jako právníci nebo ekonomové, i medici zažívají legraci a dovedou si najít čas.

Máte nějaký atypický smysl pro humor?

Obecně máme hodně černý smysl pro humor. Sám ho praktikuji, když jsem občas na sále třeba s mladšími kolegy a snažím se je něco naučit ze své vlastní expertízy a situace je trochu tenzní, někde v operačním poli teče krev, říkám třeba: „Přátelé, uklidněte se, to není naše krev, která tady teče.“ Máme smysl pro černý humor, používáme ho proto, abychom ulevili pacientovi, ale také abychom uvolnili vlastní strachy a frustrace. Jsme přece jen také lidé. Některé situace pak můžeme zvládnout mnohem lépe a s klidnou hlavou.

Nechtěl jsem dávat takovou paralelu, ale mám ji v hlavě: je to na sále podobné jako třeba ve sportovní kabině, že když je mezi lidmi dobrá chemie, jde to nesrovnatelně lépe?

Myslím, že je to výborné, když je tým sehraný a zmiňovaná chemie funguje. Pak je to excelentní. Jsem pokorný chirurg v tom smyslu, že tahle disciplína, stejně jako celá řada dalších lékařských oborů, není podle mého názoru postavena individuálně. Je to týmová souhra, a čím lepší tým máte, tím lepší jsou výsledky. Takže ano, když je tým sehraný, rozumí si profesionálně i lidsky, je to výborné. A navíc během výkonu někdy řešíte i legraci, protože i my si během práce povídáme, můžeme někdy řešit i fotbalové výsledky, i když operujeme člověka. To k tomu zkrátka patří a je to vlastně žádoucí.