Předseda pražských otužilců zavzpomínal na dva extrémy

ROZHOVOR: Při otužování a zimním plavání vše závisí především na silné vůli a disciplíně. Tomáš Prokop, předseda I. plaveckého klubu otužilců Praha, nám pověděl nejen o plaveckém klubu, ale i o tom, co se člověku odehrává v mysli, když se ponoří do studené vody.

Klub navazuje na tradici z roku 1923, kdy Alfred Nikodém plaval poprvé v období Vánoc před zraky Pražanů ve Vltavě. V té době vznikl klub, který se specializoval na záchranu tonoucích, a to jak v zimě, tak i v létě. Ačkoliv od té doby prošel několika proměnami, a to včetně změn názvů, historicky na Nikodéma navazuje a oslavil tak nedávno už 100 let od svého vzniku. Se svými 500 členy je I. plavecký klub otužilců Praha v současnosti i největším otužileckým klubem v republice. O otužování a vnitřním boji sám se sebou nám povyprávěl jeho předseda, Tomáš Prokop.

Jaký nejnáročnější úsek jste kdy zdolal?

Vybavuji si dvě takové náročnější zkušenosti. První soutěže jsem se zúčastnil hned druhý rok, co jsem se začal otužovat. Tehdy se na ty předpisy tolik nedbalo, takže nás nechali plavat, dokud jsme to neodplavali, neměřili nám ani soutěžní čas. Pamatuji si, že voda měla jeden stupeň a byly velké vlny. Byl jsem tam přes 33 minut a po vylezení z vody jsem byl promrzlý na kost. V takové vodě může člověk přitom podle limitu strávit maximálně 22 minut. Po povodních v roce 2002 už se soutěž neobnovila. 

Druhý zážitek si vybavuji, když jsem před pár lety plaval Ledovou míli, tedy 1650 metrů. Ta se plave podle mezinárodních předpisů, není v souladu s těmi našimi českými. Plaval jsem to na bazénu v Podolí a voda měla 4 stupně, vzduch tak mínus 15. Byl jsem tam přes 43 minut. To už si člověk sáhne hluboko.

Jak dlouho se Vy sám otužování věnujete a jak Vám otužování zasahuje do každodenního života?

Když to spočítám, tak se otužuji celkem 28 let, v klubu jsem z toho let 26. Otužování člověka naprosto změní, a to jak psychicky, tak fyzicky. Je to jeden z každodenních rituálů. Utvrdí se tak v člověku to, že má pevnou vůli a že se umí překonávat. Studentům to může kupříkladu pomoct při studiu, protože když víte, že se umíte kousnout a do té studené sprchy jít, tak se kousnete, i když se vám třeba nechce zrovna učit. Když se otužujete, tak víte, že dokážete prakticky cokoliv.

Jak se může člověk stát otužilcem?

Otužilcem se nejlépe stanete, když se, ideálně v létě, nepřestanete koupat ve venkovní vodě. Poté začnete plavat i v září, kdy to ještě zvládnete, v říjnu se to začne lámat a voda bude nepříjemnější, ale když jste plavali v září, budete i teď. Když potom plavete v listopadu, plavete i v prosinci a 26. prosince už s námi jdete k Národnímu divadlu. To je nejpraktičtější. Vždy je ale dobré si každý den dávat studenou sprchu a vytvořit tak otužilecký základ. 

Pokud se rozhodnete pro otužování uprostřed zimy, je dobré předtím to tělo opravdu zvykat ledovou sprchou, prodloužit to tak na dvě minuty. Je potřeba s sebou také přinést osvědčení, že vaše srdíčko tuhle zátěž zvládne, tedy zátěžové EKG. To je pro nás nezbytně nutné.

Do vody by se nemělo chodit nějak příliš pomalu, jak je člověk i v létě zpravidla zvyklý. Správný otužilecký způsob je ten, že vstupujete do vody jako když „vcházíte do sklepa pro jablka“.

Rozhodně byste tam ale neměli skákat po hlavě, naopak, hlava je část těla, kterou neotužíte. Vždy je dobré, aby člověk nešel sám, ale s někým, kdo mu může v případě nutnosti poskytnout pomoc. 

Otužovat se může i miminko od ukončených 6 týdnů. Je dobré začít vlažnou žínkou, u starších dětí je potom, po vzájemné domluvě, možné otužování zařadit nějakou formou hry do každého dne. Dětská termoregulace se uzavírá mezi 15. a 18. rokem, proto je lepší na ně do té doby dávat větší pozor. Horní hranice neexistuje, začít mohou i lidé v osmdesáti, pokud nemají zdravotní potíže.

Jsou nějaká omezení, která můžou člověku zabránit stát se otužilcem?

Jedná se především o výjimky kvůli ledvinám, tlaku a srdci. Naopak pro spoustu diagnóz je to zdraví prospěšné.

Co se děje s člověkem, když se potopí do takhle studené vody?

Ve chvíli, kdy vstoupíte do opravdu ledové vody, máte pocit, jako by vás to uvnitř sevřelo. V podstatě nemůžete dýchat. Nováček ve své hlavě zpravidla řeší, že má pocit, že umírá. To se opravdu děje, je to přirozená reakce organismu. Proto je dobré, když s sebou má někoho, kdo ho ubezpečí o tom, že je v pořádku. V reakci na studenou vodu se může stát, že lidé začnou dýchat zrychleně, nebo dokonce dýchat zapomenou. Je proto potřeba se uklidnit, během 30 až 60 vteřin se pocit toho velkého strachu rozplyne a tělo se adaptuje.

Zhruba po minutě má i nováček pocit, že ve vodě může zůstat víceméně neomezenou dobu. Přesně v tenhle moment by měl napoprvé člověk ale vylézt. Kdyby to totiž přehnal a odnesl si z toho špatný zážitek, mohlo by ho to nakonec i odradit. Je to o postupnosti, soustavnosti i pravidelnosti. 

Jedná se o sport určený především pro jednotlivce, nebo skupinu? 

Otužování je vždycky souboj sám se sebou. Vždy to musíte zvládnout sám. Pokud mluvíme čistě o plavání ve studené vodě, jedná se o individuální záležitost. Na druhou stranu spoustu lidí, řekl bych i většinu, na tom baví ten společenský prvek. Myslím si, že lidi právě spojuje, když se po otužování všichni společně setkají u kamen. Otužování smazává všechny rozdíly.

Cesta do vody a zase zpátky

Po rozhovoru jsme se společně vydali do klidné části Braníku nedaleko Vltavy, kde mají otužilci svou klubovnu. Zde už na nás čekal otužilecký nováček, známý pražský psycholog Daniel Tůma. Ten se rozhodl pro svůj „křest“ právě uprostřed sezóny. Prvnímu namočení předcházelo nejen zátěžové EKG vyšetření, ale i 14 dní intenzivního sprchování v ledové vodě. Studenou vodu měl ale prý rád už od dětství. 

„Rodiče mě otužovali studenou vodou už od malička. Teď mám za sebou zhruba půl roku, kdy jsem se ve studené vodě sprchoval pravidelně, dneska jdu do vody poprvé a moc se těším,“ říká Daniel Tůma před vstupem do vody.

Otužilci ve Vltavě. Foto: Redakce PrahaIN.cz 

Do Vltavy plynule vchází po schodech společně s předsedou spolku, když se oba dostávají do dostatečné hloubky, začnou po dobu jedné minuty plavat proti proudu. Když doba uplyne, směřují zpět ke břehu.  

„Čekal jsem to daleko horší. Je to strašně příjemné,“ říká Tůma hned poté, co vychází z vody ven.

A jaká byla první myšlenka, která mu ve vodě probleskla hlavou? 

„Hned mě napadlo, že jsem se sám v sobě nespletl, když jsem si myslel, že to zvládnu. Zvládnul jsem to,“ sdělil nám Tůma na závěr, než se běžel zahřát dovnitř klubovny.