„Předsudky a strach mi znemožnily přijímací zkoušky na gymnázium.” Druhý díl příběhu o Nicole Fryčové

Druhý díl příběhu o Nicole Fryčové vypráví o jejích studiích. O tom, jak se musela vypořádat s předsudky a odmítnutím. Vyprávění o jejích studiích začíná na základní škole a končí tím, co dělá nyní.

Jaká byla Vaše studia? 

Navštěvovala jsem běžnou základní školu, kde jsem měla různé pomůcky jako například kamerovou digitální lupu, díky nim jsem mohla normálně studovat. Neviděla jsem na tabuli, většinou to však nebyl problém, protože učitelé předčítali, co zrovna na tabuli píšou, trochu větší problém to byl později, na druhém stupni a na gymnáziu, během předmětů jako je matematika, fyzika či chemie, kde ne vše šlo verbálně vyjádřit. Jedinou větší komplikací byly vícedenní třídní akce, kdy se mělo někam jet. Moje babička dělala zdravotní sestru a na tyto akce jezdila s námi jako zdravotnice, ale také proto, aby mi mohla pomáhat. Vždycky mi sice spolužáci říkali, jak mi na těchto akcích pomohou, ale mně to bylo jako malému dítěti nepříjemné od nich tuto pomoc chtít. Když jsem začala se závodním plaváním, tak už jsem na akce školy nejezdila, a to především kvůli tréninkům a závodům, kterých bylo v jarních měsících hodně. Lidé neberou postižení jako něco běžného, člověk se pak v mnoha situacích cítí být vyloučený z kolektivu a občas dokonce až na obtíž.

Chtěla jste jít na gymnázium z páté třídy, proč to nevyšlo?

Jednoduše pan ředitel z toho měl strach. Kvůli mému zrakovému postižení prý nepřichází v úvahu, abych tam mohla studovat. Ani jsem nemohla dělat přijímačky, protože dal jasně najevo, že si to neumí představit. Po deváté třídě, když už jsem musela opustit základní školu, však řekl, že jeho stanovisko se nemění. Po určitém čase přesvědčování názor změnil. Pan ředitel nás učil v prvním ročníku matematiku, nakonec musím říct, že to byl jeden z nejlepších pedagogů, které jsem zažila. Měl výborné přípravy. Bohužel u něj zprvu převládal strach a obavy, které neměly žádný reálný podklad. Jeho předsudky rozhodly o tom, že mi zprvu nedal šanci. 

Setkala jste se během studia s dalšími předsudky?

Bohužel ano, během studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jsem se ucházela o letní stáž na Okresním soudu v Mělníku, kdy paní, co vyřizovala administrativní záležitosti, přímo hledala důvody, proč to není možné, abych tam stáž absolvovala. Co mě velice pobavilo, bylo, když řekla: „My tady máme schody, jak byste tady chodila?“ Nakonec jsem šla na stáž na Městský soud v Praze, kde byli všichni ochotní a milí. Vidím to i při ucházení se o zaměstnání, lidé s postižením musí kromě znalostí dokazovat, a to je mnohdy primární, že na tu práci stačí. A to je velmi ponižující, musíte stále někoho přesvědčovat, že něco zvládnete.

Jak vypadaly přijímací zkoušky na právnickou fakultu?

Dělala jsem klasické SCIO testy jako ostatní uchazeči, zadání jsem měla ve zvětšeném textu. Navýšili mi čas, ale ne o tolik, jak by bylo potřeba. Verbální a argumentační část pro mě byla velkou komplikací, jelikož tyto části obsahovaly mnoho textů a v daném čase jsem je zdaleka nestihla přečíst. Právnická fakulta navíc pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami připravila i ústní přijímací pohovor, při kterém zjišťovali všeobecný přehled.  

Jaké bylo studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy?

V samotném studiu mi velmi pomohl kontakt na bývalého studenta, který tam se zrakovým postižením studoval. Ten mi dal spoustu potřebných a cenných informací, také tu, že existuje možnost digitalizovat učebnice, že je na to celé středisko v rámci Univerzity Karlovy. Mohla jsem tak během celého studia poslouchat učebnice s hlasovým výstupem, což pro mě byla obrovská pomoc. S hlasovým výstupem, který mám jak v počítači, tak i v mobilu, můžu číst texty mnohem rychleji, než kdybych je četla ve zvětšené podobě očima, navíc to není tak náročné.

Měla jste všechny zkoušky ústně? Nebo jste musela některé číst a poté psát?

Převážná většina zkoušek na právnické fakultě byla ústních, písemné byly hlavně zápočty. Ty jsem dělala ze začátku také ústně, protože to bylo pro vyučující jednodušší, než mi připravovat upravenou verzi s možností vyplnění na notebooku. Hlavně mi přišlo netransparentní, kdybych to psala na svém počítači, chtěla jsem zabránit tomu, aby mě pak někdo obvinil z toho, že jsem třeba nahlédla do poznámek. Často mi i spolužáci říkali, že dělat test ústně, když oni mohli svou odpověď během psaní několikrát změnit, je těžší. Ale to říkali oni. Říkám to hlavně proto, že se i dnes setkávám s lidmi, kteří mi říkají, že jsem tu školu vystudovala s úlevami. Což si nemyslím, že je úplně fér. Sama jsem se často zasazovala o to, abych měla úplně stejné otázky jako ostatní, když jsem dělala test v ústní formě, a i přístup vyučujících byl totožný. Asi nejobtížnější pro mě v tomto ohledu byly státní závěrečné zkoušky, kdy ostatní studenti měli čas na přípravu a já mluvila rovnou.

Zažila jste na vysoké škole, že by vás nějaký vyučující ze zkoušky vyhodil?

Naštěstí ne, ale přirozeně jsem se téměř před každou zkouškou obávala. Na druhý pokus jsem šla akorát u klauzurních prací (řešení případů) z obchodního a správního práva. Ale od ústní zkoušky mě opravdu nikdy nikdo nevyhodil, což také občas bylo o štěstí na zkoušející a vylosované otázky. Myslím si, že jednání vyučujících bylo vždy férové a nesetkala jsem se tam se situací, kdy bych si po zkoušce myslela, že mi jí dal někdo z lítosti, to opravdu ne. Musím říci, že kdybych to tak někdy cítila, tak bych tu zkoušku nechtěla, a řekla bych to zkoušejícímu. Hlavně pro můj vnitřní pocit, že mi to dal někdo jen z politování. To bych určitě nechtěla a sama bych se s tím špatně vyrovnávala. 

Setkala jste se během studia s tím, že by k Vám byl někdo neochotný a měl předsudky?

Setkala jsem se s tím hned v prvním ročníku, kdy se mě v průběhu jedné zkoušky zkoušející zeptal, proč studuji práva, když jsem zrakově postižená a co budu po škole dělat. Asi mu to přišlo jako vyhazování státních peněz, nevím. Tenkrát mě to dost  vyvedlo z míry, když vás takhle někdo uvítá na zkoušce. To jsou bohužel ty předsudky. Musím ale přiznat, že jsem si na předměty volila hlavně učitele, o kterých jsem věděla, že nemají se studenty se zdravotním postižením problém. Podle informací od kolegů ze starších ročníků. Mně se to naštěstí nestalo, ale po univerzitě kolovaly pomluvy, že někteří z vyučujících opravdu nemají rádi studenty s postižením a zkouška u nich, je pro tyto lidi prakticky nemožná. S tím jsem se já osobně naštěstí nesetkala.

Kde nyní pracujete a co Vás naplňuje mimo práci?

V současné době pracuji v právní poradně Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Praze, kde poskytujeme základní poradenství klientům se zrakovým postižením. Například v oblasti dávek pro osoby se zdravotním postižením, nebo v občanskoprávní oblasti či v zaměstnávání. 

Zároveň pracuji jako právnička v Kanceláři veřejného ochránce práv na Odboru ochrany práv osob se zdravotním postižením, kde se zabýváme dodržováním Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením v České republice. Já osobně se zabývám především přístupností, ať už informací, dopravy, voleb a tak dále.

Od konce roku 2019 působím jako předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb pod Vládním výborem pro osoby se zdravotním postižením, kde jednáme se zástupci ministerstev o přístupnosti pro lidi se zdravotním postižením v mnoha oblastech – například v dopravě, v kultuře, přístupnost informací a tak dále.

V době covidu jsem aktivně spolupracovala bez nároku na honorář s Ministerstvem zdravotnictví a Úřadem vlády na zpřístupňování informací o koronaviru a očkování pro lidi s postižením, především se sluchovým, kdy jsem se zasadila o to, že mnohé informace a informační kampaň byla přetlumočena do českého znakového jazyka. 

Ve volném čase se mimo jiné věnuji osvětové činnosti a odstraňování bariér. Také jsem závodně plavala. V roce 2012 jsem se účastnila paralympijských her v Londýně.