Prošel katastrofou v Turecku, vyprostili desítky těl. Hasič Petr Křivánek popisuje, co na místě zažil

ROZHOVOR: Ještě před dvěma týdny se nacházel uprostřed ničivé katastrofy. Petr Křivánek je hasič a člen týmu USAR, který odcestoval na záchrannou misi do Turecka, které se potýkalo s ničivým zemětřesením, u kterého seismograf naměřil sílu až 7,8 Richterovy stupnice. V redakci PrahaIN.cz hovořil o své práci hasiče, misi USARu, ale také o tureckých obyvatelích, se kterými dennodenně přicházel do styku.

Jak vlastně probíhá proces, kdy se dozvíte, že vyrážíte na misi? Konkrétně teď do Turecka.

Proces je takový, že vás svolají AMDSkou. Zazvoní mobil, zvednete to a tam máte nahranou hlasovou zprávu, že je aktivace USARu. V nahrané zprávě samozřejmě máte i místo, kam byste měli jet, předpokládanou dobu nasazení a to, oč se jedná. V našem případě to bylo Turecko, doba nasazení deset dní, doplňující informace: teplé oblečení, řeknou vám, jaká je tam teplota, tak abyste se podle toho sbalili. Končí to tím: dostavte se na stanici určení, v našem případě Holešovice.

Před zmiňovanou zprávou jste v médiích o zemětřesení asi už četl.

Ano, my jsme ten den sloužili. Já přišel ráno do práce na nástup, střídáme se v sedm hodin. Už při nástupu nám předchozí směna říkala, že bylo zemětřesení v Turecku a řeší se aktivace týmu. Já už jsem s tím tedy předběžně počítal a čekal, zda bude tým aktivován

Spousta lidí vlastně nebude vědět, co je USAR, natož, že jste vlastně hasič.

V první v řadě je odřad složený z hasičů. USAR není naše hlavní práce, jsme hasiči. Klasický pracovní den v práci u hasičů? Začínáte v sedm hodin ráno, končíte druhý den v sedm ráno, takže čtyřiadvacetihodinové služby, čtyřicet osm hodin volno. V těch dvaceti čtyřech hodinách máme školení teoretické, kdy probíráte různé záležitosti. Taktiky, způsoby hašení, zdravovědu... Pak máme praktický výcvik. To trénujeme útoky, různé modelové situace, například se zatmaveným hledí, což je simulace pohybu v zakouřeném prostoru, vyproštění osob a tak dále. Po praktické i odborné stránce se každou službu školíme. Máme i fyzickou přípravu, běhací pás, posilovna. Do toho výjezdy...

Asi takový režim je u hasičů.

Mnoho děti má sny, že budou astronauty, zpěváky, herci, ale řekl bych, že mnoho z nich sní také o hasičství. Vy jste to tak měl odmala?

Ano, odmala. Od šesti let jsem chtěl být hasič. Možná ještě dřív, protože můj dědeček byl hasič. Já jsem to chtěl dělat od dětství a jako malé dítě jsem nosil hasičské helmy. Tak nějak jsem si za tím šel a byla jasná volba, co chci dělat. Vystudoval jsem střední hasičskou školu a k hasičům jsem nastoupil v roce 2002. Takže sen, který se stal skutečností.

Petr Křivánek v redakci PrahaIN.cz po návratu z Turecka. Zdroj: PrahaIN.cz

A výcvik přímo na tým USAR?

USAR je tvořený z výjezdových hasičů, ti do toho ještě třeba dělají management, protože ten musíte mít také. Bez toho se to nedá. Stejně jako je důležitá složka generální ředitelství, protože když nás vysílají do zahraničí, tak nás vysílají oni. Chtěl bych poděkovat generálnímu ředitelství i ministerstvu zahraničí za to, že to bylo tak rychlé, jak nás vyslali. Zaslouží si velký dík, je to neskutečná práce kolem toho, vyslat tým. Musíte komunikovat s tureckou stranou a tak dále... Je za tím hodně práce, která není vidět. Vidět je pouze ten tým.

Výcvik?

USAR musí splňovat mezinárodní standardy, aby dostal certifikaci na profesionální tým. Musíte být nezávislý na státu, kam jste vysláni a mít s sebou vše potřebné na celou dobu vyslání. Takže jídlo, pití, vybavení... Výcviky jsou metodická cvičení, která se provádí v rámci odřadu USAR. Trénujeme se štěrbinovými kamerami, pažení, průrazy skrz stěny, strop, podlahu, dále takzvané čisté průrazy, což je zamezení odpadávání sutin na postižené osoby. Je toho více... Ty výcviky jsou zkrátka zaměřeny na odbornou práci s tím materiálem a na postupy, jak to dělat. Jezdí se ale také na mezinárodní cvičení, kde se simuluje zemětřesení. Máte tam figuranty, kteří jsou zranění a děláte zkrátka to, co by vás mělo čekat.

Výcvik je samozřejmostí. Ale na to, co vidíte na vlastní oči v praxi, to se asi nedá připravit, že?

Vy jste schopný připravit se na odbornou činnost. Na to, jaké budou postupy, jak to budete dělat. Stejně jako na manipulaci s kamery, nářadím, na to jste schopný se připravit. Jediné, na co se nelze připravit, je hlava. To ani nejde. Když odletíte na misi, já byl třeba ještě v roce 2015 Nepálu, tak to bylo stejné. Letíte a předběžně očekáváte, jak to tam bude vypadat. Dokážete si představit, že tam budou sesypané baráky, protože to znáte ze cvičení, kolikrát jste to viděli v televizi. Ale dojedete na to místo a najednou se střetnete s tvrdou realitou. Od toho se vše odvíjí. Té psychice pomáhá, že o tom v týmu můžeme mluvit mezi sebou, protože jsme si navzájem podporou. Proto je tým jako celek tak důležitý. Stejně jako vzdálená podpora rodiny a blízkých.

Vyprostili jste přes sedmdesát těl. To není práce pro slabé povahy.

Sedmdesát osm těl. Pro slabé povahy... Jak říkám, my jsme hasiči, takže se během kariéry dostáváme do kontaktu s lidmi, kteří jsou po smrti. Ta psychika... každý je individuální, každý to snáší jinak, přizpůsobuje se tomu jinak. Jeden hledá cesty, jak se s tím vyrovnat takové, druhý zase takové, ale připravit se na to samozřejmě nedá. Je to frustrující, že taháte lidi, kteří jsou po smrti.

I děti?

Ano, bohužel. Když to vezmu kolem a kolem, sice to bylo hodně těl, ale pro ty pozůstalé je to velmi důležité. Dostat to tělo. Pro ně je to hrozně moc. Opravdu je pro ně strašně důležité, aby se s ním mohli důstojně rozloučit, pohřbít ho a tak dále. Vděčnost byla vidět.

Potkal jste mnoho místních. Jaká byla mentalita Turků, všimli jste si nějakých radikálnějších skupin?

Radikálnější skupiny ne. Samozřejmě tam ale mají jiný způsob života než my. Ze začátku byla ta práce trochu složitější. V uvozovkách si na sebe musíte zvyknout. Oni sice ví, že jim jdete pomoct, ale ze začátku ještě neví, jaké jsou postupy. Bylo jim třeba těžké vysvětlit, že když se pouští psi na sutinu, aby ji prohledali, tak my potřebujeme, aby se ta sutina odvětrala od lidského pachu. Místní ji tam hrabali, takže tam lidský pach byl všude. My potřebovali na dvacet minut lidi stáhnout, a to bylo těžké vysvětlit, oni tam hledali svoje příbuzné. Ale zkrátka je to postup. Představte si barák, který se sesype jako domeček z karet. I přesto tam může být dutina. A tedy šance, že se tam může nacházet někdo živý. Proto je velmi důležité, aby psi měli možnost to prohledat a případně osobu označit.

Nebo když jsme prováděli činnost v sutinách, tak nám stáli za zády a koukali na nás. Když jsme narazili na oběť zemětřesení, místní kladli zvýšený důraz na to, abychom nějakým způsobem nepoškodili tělo. Oni nás ale někdy k tomu tělu ani nechtěli pustit, že si ho vyndají sami. Poté, když to bylo nad jejich síly, požádali nás o pomoc s vyndáním těla. Ze začátku to bylo složité a když viděli, že jsme profesionálové a chováme se k obětem s úctou, tak se ty vztahy otočily a věřili nám.

Takže tam byl opravdu takový proces mezilidských vztahů?

Ano, opravdu jsem cítil, že se to otočilo. Důležité je zmínit, že v těch státech, kde budeme působit a kde jsme působili, takže teď v Turecku, vždy budeme hosté. Musí tam být vzájemný respekt a úcta. Když viděli, že jim chceme pomoct, tak to fungovalo. Žádný zásadní problém jsme neměli.

Petr Křivánek přímo v Turecku. Zdroj: Archiv Petra Křivánka, se svolením

Spolupracovali jste s vyprošťovacími týmy ze zahraničí?

Byla tam spousta týmů. Nechtěl bych lhát, ale řekl bych, že kolem sta třiceti. My jsme měli na jedné sutině spolupráci s Američany či Gruzínci. Spolupráce na velkých sutinách je, vzájemně se domlouváte. Ale zase... to domlouvají naši styční důstojníci. Byli jsme třeba osloveni, že by potřebovali pomoc, aby mohli vyprostit živou osobu. Nabídli jsme jim vybavení a další. Spolupráce je na místě.

Liší se nějak postupy?

Postupy jsou standardizované. Aby tým mohl být profesionální, tak to musí splňovat a postupy jsou stejné. Jediné, v čem se to liší, je vybavení. Jsou ho různé značky.

Jak tedy vypadal váš den na misi v Turecku?

Když to vezmu od začátku, to je ta DMSka, o které jsem mluvil. Když se zajistí letecká doprava, tak odletíme na místo určení. Tam začíná trochu boj. My jsme schopni se dostat na místo se vším materiálem, ale s tím snad patnáctitunovým vybavením se musíme dostat na místo zásahu. Musíte si zajistit dopravu pro materiál a členy týmu. To zařizuje management přímo na místě. Musí spolupracovat s místní složkou, která to koordinuje. Představte si, že se vám tam sletí x desítek týmů...

Když se vyrazí na místo, tak se tým rozdělí na dvě půlky. Jedna může vyrazit na sutiny a pracovat, ta druhá připravuje tábor, takhle se to rozjíždí. Ale než se to dostane do téhle fáze, tak jste už skoro dvacet sedm hodin vzhůru. Začátek je náročný. Pak už jedete systémem: jedna skupina šest hodin pracuje a pak se střídáte, nonstop. Do toho se ale musí započítat cesta z místa, vysprchovat se, najíst se, jít spát...

Jak dlouho jste jezdili z místa práce do tábora?

Byli jsme v oblasti, kde byla narušená infrastruktura. Dopravní zácpy, budovy na silnicích... Je proto těžké, když jedete přes celé město, projet to za rozumnou dobu. Řekl bych, že jsme jezdili kolem půl až třičtvrtě hodiny. V noci to bylo lehčí. Přijedete, sprcha, teplé jídlo...

Pro vás nebyl problém zalehnout a hned jít spát?

Vůbec žádný. Velký dík patří našim týlařům. To jsou kluci našeho týmu, kteří se o nás starají. Teplá voda, to zajišťují oni, vytápění stanů, to samé. I to teplé jídlo nám připravovali, patří jím opravdu velký dík. Ušetřili nám mnoho času ke spánku. Spali jsme ve velkých nafukovacích stanech ve spacáku na rozkládacím lehátku. Za zhruba tři, možná čtyři hodiny vás vzbudí. A takhle pořád dokola.

Na letišti po návratu týmu USAR... Zdroj: PrahaIN.cz

Když jste se vraceli do Prahy, na letišti čekalo mnoho lidí se slovy díků. Také vás nazývali hrdiny.

Já bych v první řadě chtěl říct, že se nepovažuji za hrdinu. Jednak jsem tam nebyl sám, ale byl tam celý tým a ten je strašně důležitý. Sedli jsme si a chci jim moc poděkovat. Ale já a hrdina? To opravdu ne. Hrdina je pro mě ten tříletý kluk, co přežil pod sutinami 150 hodin. Dítě, které přežije 150 hodin samo v troskách, to je hrdina. Stejně jako další přeživší. Ale když se vrátíte domů, tak je milé, že vás někdo přivítá. To ´domů´, to je tam důležité.

Co mě ale mile překvapilo, bylo to pro mě nečekané, to s mými emocemi opravdu cloumalo. Vítali nás Turci žijící v Česku. Když vás obejmou, podívají se vám do očí a poděkují za jejich zem... To bylo milé a dojemné. Vy cítíte pocit, že jste pro ty lidi mohl něco udělat. Byl jste sice součástí něčeho, kde bylo hodně smutku a utrpení, ale vnitřně cítíte, že jste tam pro lidi udělal maximum.

K poděkování se samozřejmě přidává i redakce PrahaIN.cz.